Spisovatelka a kurátorka Kateřina Tučková (* 1980) na sebe během posledních let výrazně upozornila na více profesních frontách – coby beletristka především svou druhou knihou, literárními cenami a nominacemi ověnčeným románem Vyhnání Gerty Schnirch (2009). Jak vidno z jejích dosavadních aktivit, dokáže se s jistotou pohybovat na obou stranách zdánlivě obtížně prostupné hranice mezi vědou a uměním, což se výrazně promítá i do její literární tvorby. Od tématu vysídlení Němců po druhé světové válce se obrátila k látce sice méně kontroverzní, zato však mnohem exkluzivnější a svůj nový román s příznačným názvem Žítkovské bohyně zasvětila reálnému a v minulosti již beletristicky i odborně reflektovanému fenoménu z oblasti českého folkloru, tzv. bohyním v Bílých Karpatech.

Rozsáhlá próza na první pohled prozrazuje nemalou autorskou sebedůvěru, odrážející se v její formální stránce i tematickém plánu. Pozornost si zaslouží již samotná kompozice knihy – text je rozdělen do sedmi celků (prolog, pět „částí“ a epilog), členěných do řady kapitol s popisnými názvy, přičemž každá z nich představuje výrazně celistvý útvar, nepostrádající vnitřní gradaci a povětšinou též překvapivé vyústění, navnaďující k další četbě. Dalším výrazným rysem je časté prokládání textu fiktivními dokumenty (od úředních listin přes úryvky diplomové práce po soukromou korespondenci), jejichž příslušný žánr věrně kopírují jak zvolené grafické řešení, tak využité stylotvorné prostředky. Tyto dokumentární pasáže přitom ani přes svůj hojný výskyt nijak nenarušují plynulost děje nebo čtivost celé knihy, ba právě naopak – ve výsledku tvoří coby dobové indicie neodmyslitelnou součást románu, jehož detektivní zápletka je postavena na odkrývání tajemství žítkovských bohyní.

Jak napovídá již samotný titul, potažmo téma knihy, příběh vyprávěný Tučkovou je úzce spjat s určitým regionem a specifickou skupinou ženských hrdinek. Žítková jako jedna z osad tzv. Moravských Kopanic představuje nadmíru poutavé prostředí – drsný, a přitom poetický horský venkov uprostřed Bílých Karpat, svérázný kraj v česko-slovenském pohraničí, uchovávající dodnes bohaté kulturní tradice i místní kopaničářský dialekt. A právě na úbočí karpatských kopců se v osamělých skromných staveních již po staletí rodí ženy obdařené zvláštní mocí, jejichž tajné vědění přetrvalo v dotyčných ženských pokrevních liniích až do dnešních dnů.

Čtenář se spolu s hlavní hrdinkou Dorou Idesovou – dcerou jedné z žítkovských bohyní, která však na rodovou tradici „bohování“ nenavázala – postupně seznamuje s hlavními strážkyněmi této tradice v rámci bouřlivého dvacátého století a odhaluje jejich rozmanité charaktery a osudy. Ačkoliv se nejedná o portréty historických osobností, jsou přinejmenším inspirovány skutečnými postavami a událostmi (např. proslulou žítkovskou bohyní Irmou Gabrhelovou) a jejich vnější i vnitřní charakteristika působí naprosto hodnověrně (čemuž napomáhá mimo jiné i využití nářečního lexika – výrazů typu „napravjačka“, „andzjel“ či „bohování“). Ostatně znalost popisovaného prostředí a schopnost vystihnout ve zkratce jeho charakteristické rysy prokazuje Tučková na více místech, kupříkladu při líčení Dořina bádání v nejrůznějších archivech nebo jejího nelehkého dospívání v dívčím internátu.

Vedle důmyslné mozaikovité kompozice, snášející před čtenáře jednotlivé časově i tematicky nesourodé střípky z novodobé historie žítkovských bohyní i Dořina vlastního života, si pozornost zaslouží též odvážné, a přitom smysluplně vyznívající propojení pojednávané tematiky s velkými dějinami, konkrétně s druhou světovou válkou a ezoterickou odnoží nacismu. Vetknutí celého příběhu do historického pozadí (které se odráží i v rovině již zmíněných fiktivních dokumentů) obohacuje celou prózu o nové vrstvy, a nadto umožňuje vstup řadě zajímavých postav s lokálním fenoménem žítkovských bohyní přímo nesouvisejících.

Kateřina Tučková ke své nové knize přistoupila s nemalými ambicemi a českým čtenářům předložila dílo vyznačující se nejen neotřelým tématem, ale i důvtipnou konstrukcí a nosnou hrou s historickými reáliemi. Žítkovské bohyně se svou pečlivě budovanou a jen zřídka předvídatelnou detektivní zápletkou představují (v dobrém slova smyslu) o něco skromnější tuzemskou obdobu děl Dana Browna a mají velkou naději stát se alespoň na domácím knižním trhu podobným bestsellerem. Nutno však podotknout, že autorce s velkou pravděpodobností nešlo pouze o sepsání poutavé prózy, nýbrž chtěla podobně jako románová hrdinka Dora zvěčnit fascinující a bohužel již odumírající kapitolu českého folkloru, což se jí prostřednictvím věrně vylíčeného prostředí a především plastických ženských hrdinek také podařilo.