Hlavní hrdinka knihy Dora Idesová, vystudovaná etnografka a neteř uznávané bohyně Surmeny, se vydává po stopách léčitelek z obce Žítková, aby zjistila pravdu nejen o jejich pletkách s nacistickým a komunistickým režimem. Jenže minulost je komplikovanější a tajemnější, než se mohlo zdát, a před Dorou se začne odkrývat rodinná historie, jejíž existence měla zůstat utajena.

Před třemi lety vydala tehdy relativně neznámá autorka Kateřina Tučková román Vyhnání Gerty Schnirch – příběh zachycující události kolem odsunu Němců z poválečného Brna. Text, kombinující kontroverzní a zajímavé téma s vybroušenou formou, sklízel úspěchy na všech frontách. Vyhnání Gerty Schnirch nasadilo laťku hodně vysoko (ostatně po průměrné novele Montespaniáda z roku 2006 mohla Tučková jen překvapit). Naštěstí se ale autorka svého úspěchu nezalekla a pustila se do psaní znovu. Námět poskytl historik David Kovařík u sklenice piva, načež se Kateřina Tučková odebrala pátrat do archivů, kde nashromáždila potřebný materiál a napsala Žítkovské bohyně. Román je podložený autentickým materiálem (stejně jako Vyhnání Gerty Schnirch), a zpřístupňuje tak neznámou a téměř neuvěřitelnou kapitolu z československé historie. Vyprávěné pasáže se střídají s policejními zápisy tak, jak se jimi Dora probírá v archivu. Poměr těchto dvou linií se podařilo vyvážit, takže jedna nepřekáží druhé ani se navzájem nikterak nebrzdí. Kniha se soustředí na příběh, čemuž je podřízena i práce s jazykem, který na sebe nestrhává pozornost. Přizpůsoben je pouze jazyk dokumentů tak, aby odpovídal dobovým nárokům, objevuje se také výrazivo spjaté s činností bohyní (např. zeliny).

Žítkovské bohyně se vyznačují velkou čtivostí. Relativně krátké kapitoly fungují na seriálovém principu a nechávají zásadní informace „na příště“, takže chtě nechtě musíte číst dál. Text je občas až patetický a čtenáře může přepadnout strach, aby kniha neskončila nějakým nepatřičným, příběh degradujícím happyendem. Tato slabší místa lze ale autorce snadno odpustit, drží totiž v rukou spoustu jiných trumfů. Jedním z nich je tematická různorodost prózy. Její těžiště leží v příběhu několika pozoruhodných žen, ze kterého dokáže Tučková vytěžit spoustu dílčích závažných otázek, zahrnujících politickou tematiku, mezilidské vztahy, zkázonosnost lidské nenávisti a zášti, nemožnost bránit se nespravedlnostem, složitost rodinných vazeb atd. Zajímavou složku díla představuje konfrontace pohledu dětských a dospělých očí jedné osoby na stejné události. Tučková nenásilně ukazuje, jak postupem času člověk začíná prohlížet a zjišťuje, že ne vše je takové, jaké se v dětství zdálo.

Na novou knihu Kateřiny Tučkové jsme si museli počkat nějaký ten měsíc navíc, ale vyplatilo se. Žítkovské bohyně nezklamaly. A pokud patříte ke čtenářům orientujícím se zejména na příběh, můžete si k hodnocení ještě deset procent přidat.