Prvního února roku 1961 se jistý mladý muž ohlásil u služebné ředitele nakladatelství, které vydávalo přední japonský časopis Čúó kóron (Centrální mínění). Když zjistil, že ředitel není doma, v zuřivosti pobodal ředitelovu manželku a služku, která na následky zranění zemřela.

Pachatelem byl ultrapravicový fanatik a motivem jeho činu byla povídka otištěná v časopise Čúó kóron, která s nadhledem pro mnoho Japonců urážlivým popisovala snovou vizi, ve které levicoví extremisté obsadí císařský palác a veřejně popraví císařskou rodinu. Tuto povídku s názvem Fúrjú mutan (Sen o dvorské eleganci) napsal Šičiró Fukazawa (1914–1987), japonský autor, který kromě literatury proslul také jako kytarista.

Kromě výše popsaného incidentu obdržel samotný autor stovky výhružek smrtí, které ho přiměly, aby se skrýval nakonec až na nejsevernější výspě Japonska, ostrově Hokkaidó, odkud údajně obdržel výhružku pouze jedinou. Možná proto, že se Fukazawa bál další kontroverze, vyjádřil přání, aby jeho dílo nevycházelo v knižních překladech v zahraničí. Toto přání je díky dodatku v jeho závěti dodržováno i po jeho smrti, k velkému zklamání překladatelky Vlasty Winkelhöferové, která plánovala knižně vydat sbírku autorových próz. Na časopisecké překlady se zákaz naštěstí nevztahuje, a proto bylo vydáno speciální číslo časopisu Nový Orient s podtitulem Antologie japonské literatury, ve které je nejhojněji zastoupen právě tento autor.

Výše zmíněný kontroverzní Sen o dvorské eleganci v antologii však nenalezneme, zřejmě proto, že je tato povídka v současnosti velmi špatně dostupná – číslo časopisu, ve kterém vyšla, často chybí v knihovnách, nebyla zařazena do Fukazawových sebraných spisů ani do žádné antologie moderní literatury. Dalším důvodem může být i to, že text svým laděním vybočuje ze souboru autorova díla, které je jinak zaměřeno spíše na život na japonském venkově a často staví do kontrastu krásu krajiny a autorových oblíbených lidových písní s drsnou životní realitou.

Povídka Loutky z Mičinoku, která začíná téměř jako učené pojednání o jisté vzácné rostlině jménem švihlík, se zvrhne v popis hrůzné tradice domácích potratů. Muž z hor, se kterým se setká vypravěč, je někdo, kdo dokáže ocenit křehkou, nenápadnou krásu prosté horské květiny, ale zároveň je pokračovatelem tradice infanticidy, která byla možná v dobách, kdy chudí venkované hynuli hlady, vyvolána opravdovou nutností regulovat populaci, ale ve světě, ve kterém autor přijel do oné zapadlé vesnici po dálnici klimatizovaným autem, se jedná o opravdovou zrůdnost. Autorova nejznámější povídka Písně o Narajamě zase popisuje zvyk v jiné oblasti japonského venkova nechávat v horách umírat staré lidi. Šičiró Fukazawa rozhodně není žádný oddechový autor; podobně jako například Nobelovou cenou ověnčený Kenzaburó Óe se dotýká těch nejtemnějších strun lidské duše, i když jeho výraz je jemnější než Óeho, což velmi kvalitní překlady Vlasty Winkelhöferové dokázaly zachovat. Další jeho povídky v antologii se zaměřují spíše na individuální utrpení jednotlivců, kteří se musejí bránit krutosti ve svém okolí.

Druhým nejvíce zastoupeným spisovatelem v antologii je Mijazawa Kendži (1896–1933), který proslul hlavně jako autor dětské literatury. Jeho poetické povídky, ve kterých setkáme s polidštěnými zvířaty (Havranům zaslíbená Medvědice a Gauche) nebo i stromy (Jinanová dítka), bývají přirovnávány například k Malému princi. Do češtiny byla zatím přeložena pouze jeho povídka pro děti o liškách s názvem Škola v Baraumi, která vyšla v roce 2017 v omezeném nákladu s litografiemi v Česku působící japonské umělkyně Saki Macumoto (a v překladu autorky této recenze), a letos také jeho neznámější dílo Noc na galaktické železnici. Jeho překladu se ujal Petr Kabelka, který je rovněž autorem překladů Mijazawových povídek v antologii. Na mírném kolísání rejstříků jazykových stylů je vidět, že překladateli ještě chybí určité zkušenosti, ale celkově jsou jeho překlady významově přesné a čtivé.

V antologii dále následuje kratičká povídka Luxusní trezor autora detektivek Šin’iči Hošiho (1926–1997), kterému už v češtině vyšly dvě povídkové sbírky Někdo zaklepal (2002) a Očekávání (2007). Překladu se ujala v Anglii působící japanoložka Miriam Jelínková, která pro antologii rovněž přeložila zajímavou sci-fi povídku Nemravnost autora Moria Kity (1927–2011), od kterého už máme v češtině k dispozici obsáhlou románovou kroniku Lidé z rodu Nire (1988). Překladatelský příspěvek Miriam Jelínkové končí dvěma naopak civilně laděnými črtami ze série Pět mužů Džunzóa Šóna (1921–2009).

Výbor uzavírá nejstarší próza, první kapitola satirického románu Jsem kocour (vycházel v letech 1905–6). Toto nejznámější dílo Sóseki Nacumeho (1867–1916) se přes velkou popularitu v Japonsku objevuje v češtině poprvé (v překladu Sabiny Zukalové), protože pro překladatele představuje velkou výzvu již jeho název. Prosté „Jsem kocour“ nevystihuje všechny významové odstíny originálu, ve kterém byl pro slovo „já“ použit výraz „wagahai“, který svou důstojností připomíná spíše královský plurál. A to ani nemluvíme o narážkách na japonskou společenskou situaci počátku dvacátého století. Každopádně je přínosné, že alespoň první kapitola tohoto díla je nyní přístupná českému čtenáři.

Celkově lze o antologii říci, že pro zájemce o moderní japonskou literaturu se jedná o takřka povinnou četbu.

Nový Orient. Antologie japonské literatury. Orientální ústav AV ČR, Praha, 2017, 96 s.