Jaká je definice člověka a jak pro její vymezení využíváme zvířata či nelidské bájné bytosti, jako je vodník? To je jedna ze základních otázek, kterou promýšlejí autoři kolektivní monografie Polidštěné zvíře: Kapitoly ke středoevropskému myšlení o literatuře (editor Jiří Hrabal). Svazek částečně zprostředkovává akademickou diskusi vedenou na šestém ročníku sympozia Umění a kultury střední Evropy, který se konal v roce 2016 na půdě Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci pod názvem Člověk, zvíře, stroj v literatuře a umění střední Evropy. Sympozia se zúčastnilo téměř třicet badatelů z oblasti humanitních věd ze šesti středoevropských zemí. Výsledná publikace se skládá z devíti vybraných studií sepsaných na základě konferenčních příspěvků, jež pojednávaly o člověku (a jeho zobrazeních) jako o „lidském zvířeti“ nebo reflektovaly antropomorfizaci zvířat v uměleckých zobrazeních: „polidštěné zvíře“. Nezahrnuje ty přednesené úvahy, jež se týkaly vztahu člověka a techniky či zobrazení robotů v literárních dílech, jelikož dané texty nebyly vystupujícími dodány.

Každý má své animální sekvence

V úvodním, obecném příspěvku Jana Matonohy je zpochybňována samozřejmost, s níž je člověk, ač sám živočich, vnímán v protikladu k říši (ostatních) živočichů, proto je pro zástupce našeho druhu navrhováno vhodnější a výše již zmíněné označení „lidské zvíře“. Následně autor přibližuje myšlení dvou vlivných autorů, Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, kteří tuto dichotomii radikálně překračovali a přehodnocovali. Pro ně je Stávání-se-zvířetem jakýmsi ideálem: opěvují stávání-se-krysou, stávání-se-hmyzem, stávání-se-vlkem, což je pro ně „uskutečnění moci smečky“, která víří a rozechvívá lidské já. „Kdo nepoznal násilí těchto animálních sekvencí, které ho vytrhávají byť jen na okamžik z lidství, nutí ho hryzat chléb jako hlodavec nebo mu dávají žluté oči kočkovité šelmy?“ Případně autor zmiňuje návrhy, abychom přestali slovo „zvíře“ používat a mluvili raději diferencovaněji o jednotlivých rodech, čeledích a dalších úžeji vymezených skupinách, protože při promlouvání o protikladu mezi plazy a savci se výjimečnost člověka automaticky vytrácí.

Celkově dnes vztah ke zvířatům kolísá mezi absolutní jinakostí a blízkou příbuzností, což může vést k jejich redukci na maso určené ke konzumaci, nebo k jejich infantilizaci pomocí kategorie domácích mazlíčků – i když onu jinakost dnes někteří interpretují i nábožensky, můžeme dodat. Následně Jan Matonoha uvádí řadu ztvárnění tohoto přístupu ve světové literatuře, například u Franze Kafky nebo Bohumila Hrabala, jehož Haňta z Příliš hlučné samoty má prý spíše než k oficiální společnosti blíže k „rhizomatickému světu kanálů obydlenému krysami“. Nebo Johna Coetzeeho, který prostřednictvím jedné své románové postavy polemizoval s názorem filozofa Thomase Nagela o tom, že nemáme žádnou realizovatelnou možnost poznat zevnitř netopýří existenci. Pokud si představujeme, jaké je to být po smrti, proč se nevcítit i do netopýra? Stať končí odkazem na povídku Ingeborg Bachmannové, v níž je před lidským jazykem dávána přednost řeči kamenů: otec nechce, aby se jeho dítě učilo lidskou řeč.

Dášeňka a Pudlenka

Obsáhlejší, ucelenější a precizněji vyargumentovanou podobu přítomného Matonohova textu najdeme v knize Za (de)konstruktivismem: Kritické koncepty (post)poststrukturální literární teorie (Academia, 2018). Bezesporu jde o závažný a zvláště v českém prostředí důležitý příspěvek na dané téma, třebaže by se dal v některých aspektech doplňovat. Například autorova příkrá slova o tom, že Karel Čapek zvířecí jinakost ubíjel svou protektorskou příchylností, obsažená v delší verzi textu, nejsou úplně spravedlivá. Pokud má být Dášeňka čili život štěněte „oidipální antropomorfizací psa“, pak snad dodejme, že k určitému věku i takový typ literatury patří. A například klasik české etologie Zdeněk Veselovský spisovatele chválí pro jeho pozorovatelský cit a vnímavost: „Popis chování kočky, které člověk odebral všechna koťata, Karel Čapek formuloval tak dokonale, že dodnes může být uveden v kterékoli učebnici etologie.“ Čapek měl rovněž smysl pro kočičí samostatné či až svévolné jednání, u něhož naznačoval i numinózní možnost interpretace, od níž si ovšem udržuje v duchu svého příklonu k civilnosti distanci: „To tedy byl příchod kočky, jež dostala pro svou skromnost jméno Pudlenka; jak vidíte, přišla z neznáma, ale podávám svědectví, že se nijak nenaparovala svým tajemným a snad i nadpřirozeným původem.“ Ostatně i v recenzované knize je v jedné z kapitol zmíněna raná tvorba bratří Čapků jako ta, která tehdy překračovala zastaralá schémata při vnímání (nelidských) živočichů.

Dalším literátem, o němž se v tomto kontextu Jan Matonoha vyjadřuje negativně, je Milan Kundera; ovšem i u toho při troše snahy najdeme postavy, které chtějí přesáhnout vlastní lidství, respektive se ho zbavit. Například Agnes z Nesmrtelnosti umírající při nehodě (stejně jako dítě ve zmíněné povídce Ingeborg Bachmannové), jež touží proměnit se v kašnu, kamennou nádrž, do níž padá „vesmír jako vlahý déšť“.

Obrat ke zvířeti

Václav Smyčka ve svém příspěvku přibližuje osobnost choceňského rodáka, filozofa Gottfrieda Josepha Immanuela Wenzela (1759–1809). Ten byl v habsburské monarchii podle autora jeden z prvních, kdo se pokusili položit si otázku po rozdílu mezi člověkem a zvířetem, a „vyměřit tak vztah člověka a zvířete z perspektivy“ nově vznikajících disciplín jako psychologie a antropologie. Místo jasného zlomu člověk–zvíře Wenzel konstatoval škálu postupně narůstajících rozumových schopností. Také jim přisuzoval schopnost „lásky“ a rozlišování krásy. I když se sice snažil stanovit „distinktivní rysy“, které nás navzájem odlišují, jeho konkrétní výklad tyto hranice narušoval.

Další studie se týkají „obratu ke zvířeti“ a proklamované krize lidskosti v době následující po první světové válce, předznamenávané již obrazy Franze Marca (1880–1916); malíř sám psal o animalizaci, o vcítění se do toku krve a chvění v přírodě. A dále chápání primitivismu, všednosti a problematičnosti konceptu lidské autentičnosti u Jindřicha Chalupeckého, Jiřího Koláře, Miroslava Holuba a Vladimíra 518, podle nějž je nutné venčit naši „živelnou gorilu“ a krmit vnitřního „čokla“.

Pavel Šidák zůstal věrný postavě ambivalentního vodníka, o němž chystá vydat samostatnou knihu Mokře chodí v suše: Vodník v české literatuře, kterého interpretuje jako prostředek lidského sebevymezování vůči přírodě, „ne-přírodě“ (zničená příroda) nebo světu nevědomí a necitelnosti. Jiří Poláček se vrátil k seriálu Galerie přírodní prózy, který mu vycházel v časopisu Veronica, rozšířil jeden z jeho dílů a pojednal o zvířecích postavách v tvorbě Stanislava Reiniše. Tvrdí, že specifikem jeho ztvárňování zvířecích postav je zaměření na jejich niterné stavy, ale už nedodává, že o totéž se pokoušela i řada dalších beletristů, ani nevysvětluje, v čem byl Reiniš v tomto ohledu výjimečný.

Další dva příspěvky pojednávají o komiksech se zvířaty jako hlavními hrdiny. Pavel Kořínek popsal, jak je odsuzovala dobová komunistická kritika, a Lucie Kořínková upozornila na četné paradoxy vyskytující se v logice těchto seriálových světů. Ty „nutně vyplývají již ze samotné antropomorfizace a přibývají tam, kde dochází ke kombinaci zvířecích hrdinů s těmi lidskými, neboť zde obvykle nejsou všechna zvířata polidštěna stejnou měrou“. Její pozoruhodný příspěvek se týká seriálu Punťa, o němž Kořínkovi chystají dvojknihu, zmíněné rozpory však Kořínková názorně ukazuje i na jiných dílech žánru: například zvířecí hrdinové Čtyřlístku hlídají psa, který je němý, i když příslušnicí skupiny je i fenka Fifinka, jež s verbální komunikací nemá problémy, podobně jako se Mickey Mouse kamarádí s antropomorfizovaným psem, který vlastní (nepolidštěného) psa.

Kniha netvoří systematicky členěný celek; jak jsme naznačili, jednotlivé příspěvky jsou v některých případech „odřezky“ z jiných prací autorů. Na rozdíl od dříve vydaných a tematicky spřízněných publikací, jako jsou Robinson Jeffers a John Steinbeck: Vzdálení i blízcí (obsahující krátký úvod do „ekokritiky“), Aby Země nebyla jen hrobem: Literatura, kultura, příroda či Dostojevského buldok: O zvířatech a/v literatuře, se recenzovaná kniha více soustřeďuje na domácí literaturu. Všechny příspěvky nemůžeme hodnotit se stejným nadšením, ale některé texty z ní činí průkopnické dílo v oboru animal studies, které problematiku přibližuje jak v teoretické rovině, tak interpretací konkrétních textů.