Předloni vydaná kniha Aby Země nebyla jen hrobem. Literatura, kultura, příroda je soubor referátů, které byly předneseny na brněnské konferenci Literatura, příroda, kultura v roce 2010. Už svým názvem se hlásí k Máchovi, kterému je věnována první část, ve druhé části jsou zařazeny texty o dětské literatuře ve vztahu k přírodě a ve třetí části referáty vztahující se k tématu přírody a kultury. Editorem byl známý český filozof a spisovatel Josef Šmajs (1938), profesor Masarykovy univerzity v Brně, na kterého se také ve svých vystoupeních většina účastníků (jakoby povinně) odvolávala či z jeho myšlenek přímo vycházela. Šmajs v knize opakuje svoje teze o tom, že je nutné změnit náš „predátorský postoj k Zemi“, který musí nahradit „biofilní paradigma“. Odsuzuje přitom současné politiky, novináře („slepí publicisté se tváří sebevědomě a veřejně se chlubí tím, že žádné didaktické ani jiné varování nepotřebují“) i současný systém vzdělávání, který dětem vnucuje jen „matematické, geometrické a fyzikální abstrakce ignorující život“. Šmajs oproti tomu klade důraz na krásnou literaturu, která – ač je tradičně spojena „s popisem situací a osudů lidí“ – by mohla „zaujmout, poučit a potěšit čtenáře, kterého zneklidňuje nynější konflikt kultury s přírodou“. Takovou úlohu žel podle Šmajse literatura zatím neplní: „I když svobodnou sféru krásné literatury nelze řídit, a dokonce ani záměrně usměrňovat, nedostatečné zaměření literatury na existenciální konflikt kultury s přírodou je důkazem selhání role vzdělání, role filozofie a vědy v kultuře.“ K témuž motivu pak dospívají i další autoři, třeba Bohuslav Binka, jenž pojednal o tom, že je potřeba vyhnout se dichotomii spočívající v úplném odmítání emocí v zájmu objektivismu vědy na jedné straně a v iracionalitě hlubinné ekologie na straně druhé (tu ostatně Binka podrobil zdrcující kritice už v knize Analýza hlubinné ekologie). Místo toho navrhuje „kultivaci emocí, ke které přispívá i četba básní“.

Co se týká „máchovské“, podle mne nijak zvlášť objevné části knihy, ta k problémům nastoleným Šmajsem vlastně mnoho neříká. Zajímavější jsou texty o dětské literatuře, která – jak patrno – nebyla zvolena náhodou, protože právě ta má být oním „bojištěm“, na němž se by se měla odehrávat jakási ideologická bitva o smýšlení budoucích generací. Naděžda Sieglová zmapovala současnou českou tvorbu pro děti, na kterou mimochodem často píše recenze, takže se od ní dozvíme o medvídkovi Kumovi, který bojuje proti příšeře pojmenované El Niňo, hledá svého tátu, ledního medvěda, a dospívá k poznání, že Země je „jediný pelech, který máme“ (Medvídek Kuma); o chlapečku Maxovi zmenšeném do velikosti mravence, který musí v nové podobě prokázat své biologické znalosti, aby dokázal zdolat četná nebezpečí, takže kupříkladu pavouk je zahnán semeny netýkavky (Minimax a mravenec). Autorka referuje také o knize Stromovka, aneb, Abeceda vzácných či všelijak nádherných stromů, v níž má každý strom vlastní příběh: k olivovníku náleží vyprávění z Řecka, „řecké bohy evokuje vavřín, hrušně uměli vždy nejlépe pěstovat v Hruškách a v Hrušovanech, chlebovník oživí robinsonovské téma“. Podle Sieglové autoři „rozumí duši stromů“ (tu má lípa „měkkou a sladkou jako med“ a sekvoje zase „pod tvrdou kůrou mají srdce, tepny a svaly“) a také jejich řeči.
Kateřina Rezková z Katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně referovala o knihách o Tobiáši Lolnessovi od Timothée de Fombella. Ty srovnává s teorií Gaia, jež pojímá celou biosféru jako samoregulující se entitu. Autorovi se podle autorky podařilo tuto teorii velmi dobře vystihnout tak, že „Zemi smrštil do jednoho stromu“. Spisovatel se přitom údajně s Lovelockovou teorií seznámil až po napsání příběhu. Spisovatelka a literární vědkyně Luisa Nováková zase pojednala o J. R. R. Tolkienovi. U toho je příroda „součástí zákonů, které ji přesahují, ani ona není vyňata z působení zla, stává se jeho obětí, ať už tím, že je ničena, nebo proto, že dobrovolně zlu podléhá a přijímá je za své“, takže v Pánu prstenů můžeme najít i stromy, které mají „špatné srdce“. Pro doplnění Tolkienova vztahu k technice dodejme, že tento notoricky špatný řidič nenáviděl automobily a byl postrachem ostatních motoristů, protože se na oxfordské silnici s pokřikem „Hrr na ně a rozprchnou se“ snažil narážet do jiných vozidel. Poněkud hnidopišsky zde můžeme vytknout snad jen to, že k tématu ekologie u Tolkiena existuje už opravdu rozsáhlá literatura, z níž Nováková neuvádí ani jeden zdroj, ač třeba i česky roku 2009 vyšla publikace Pán prstenů a filozofie s obsáhlou kapitolou Tolkienův zelený věk: ekologická témata v Pánu prstenů (připojme ale, že Nováková dále napsala třeba doslov k románu ze života koní Baba od V. Prokůpka, jehož hlavním hrdinou je klisna, kterážto kniha ale v publikaci Aby Země nebyla jen hrobem nefiguruje).

V textech se mihnou i tituly „pro dospělé“, jako pozoruhodné Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech) či Denní menu (od Mileny Fucimanové). Je přitom třeba silně zdůraznit, že spojování ekologie s literaturou opravdu není žádný brněnský vynález: právě kritizovaní hlubinní ekologové dokonce některé beletristické („nedětské“) texty povýšili do pozice čehosi nejen kanonického, ale přímo posvátného. U nás se tímto tématem nejobsáhleji zabývá Petr Kopecký z Katedry anglistiky a amerikanistiky Ostravské univerzity, ve své zatím jen anglicky vydané knize The California crucible: literary harbingers of deep ecology (a nyní i v české knize Robinson Jeffers a John Steinbeck). V té první zkoumá spojitost mezi tvorbou pěti kalifornských literátů, Johna Muira, Mary Austinové, Robinsona Jefferse, Johna Steinbecka a Garyho Snydera, a právě hlubinnou ekologií. Podle Kopeckého se tito autoři svým neantropocentrickým viděním světa „vyčlenili z hlavního, humanisticky orientovaného proudu americké literatury. Jejich pregnantní vyjádření neantropocentrických idejí hrálo podstatnou roli při postulování teoretických východisek hlubinné ekologie a bylo inspirací pro její nejvýznamnější představitele.“

Možná nejčastěji se hlubinní ekologové dovolávají básní Robinsona Jefferse, zvláště jeho básně Ó krásná skálo, končící slovy: „Jednou zemřu a také mí chlapci… Ale tato skála zde bude stát dál, mohutná, vážná a nikoli mrtvá – energií svých atomů bude dále podpírat celou horu, osamělá skála po mnoha navrstvených staletích, do jejíhož bytostného života jsem se vcítil s láskou a s obdivem.“ Tyto verše najdeme v četných hlubinněekologických knihách, včetně proslulé a pozoruhodné Myslet jako hora. Shromáždění všech bytostí. Navíc kniha obsahuje třeba i návody, jak opravdový rituál Shromáždění všech bytostí uspořádat. Nejprve se mají účastníci kurzu rozejít a každý zůstat hodinu sám: „Dovolte, aby se ve vás objevila jiná životní forma, ta, za niž budete dnes mluvit… Uvolněte se a umožněte, aby si vás vybrala forma života, která si přeje skrze vás mluvit. Může to být rostlina, zvíře nebo krajinný útvar. Často ta bytost, která se vám objeví jako první, je pro vás ta správná.“ Účastníci si pak připraví masky těch, do nichž se vciťují, nasazují si je a začínají proslovy jako například tento: „Přicházím na toto shromáždění jako Plevel. Jsem silný a vitální. Není pro mě nic krásnějšího než klíčit, protlačovat se a prodírat – třeba i betonem. Přináším vlhkost a život. Léčím spálenou a poraněnou zemi. Ale teď jsem postřikován jedy, a se mnou i tvorové, kteří žijí ve mně a skrze mne.“ Na což ostatní odpovídají Slyšíme tě, Pleveli, a pokračují Kráva, Holub, Slimák, Lišejník, Polní květina („Nabízím svou vůni a svěží výraz, aby vás přivedly zpátky ke kráse života“), Hora či Prales. Ti pak lidstvu nabízejí svoji pomoc, a obřad vrcholí vytvořením velkého Hada vytvořeného z lidských těl: „Je krásné, když stojíme vpleteni jeden do druhého, jako bychom vytvářeli jeden organismus.“ Kdokoli může namítnout, že podobné hrátky jsou dobré leda tak pro děti, a sám bych podobný obřad asi nechtěl zkoušet – v situaci, kdy bych pravděpodobně musel předstírat, že si mne vybrala nějaká mimolidská bytost, bych si připadal opravdu trapně, a pokud se vciťuji do skal, tak jen soukromě a potichu. Na druhou stranu ovšem s výjimkou formy nejde o nic nového, vždyť podobné monology a dialogy spisovatelé (a zvláště básníci) přeci vedou odpradávna. A to i takoví, u kterých bychom to možná nečekali, třeba G. K. Chesterton se v jednom svém románu zabývá tím, jaký je „žitý svět“ ústřice, tvora, „na kterého člověk zapomíná“, nebo skládá verše, které vyjadřují úchvatné milostné vyznání velblouda: „Její hlava k hvězdám trčí, její hrb se pýchou dme.“ Totéž se ovšem týká i českých autorů: Jakub Deml kupříkladu nechává v Mých přátelích promluvit Třtinu („Mnoho nežádám, mnoho neunesu, jsemť slabounká, ale též já toužím po životě“) a sám si představuje, jaké by to bylo, stát se – Tulipánem („A budu – li jak ty květinou, všechno se rázem změní, a mnohé věci pominou, snad také utrpení“). A v Knize lesů, vod a strání zase díky S. K. Neumannovi promlouvají světlušky („Slavičí vroucnosti vášnivé vzlyky / našeho reje jsou doprovod, / vzdávají zemi a osudu díky / za vůni lesů a za šum vod“).

Ač se vystavuji nebezpečí, že budu označen za dalšího „slepého publicistu“, odvážím se tvrdit, že by se mělo nechat na básnících či obecně spisovatelích samotných, o čem píší a jaké „existenciální konflikty“ chtějí řešit. A také kdy: vztah člověka k přírodě každopádně „řeší“ už dlouho.