Osud Julia Vargy (1962–1996) je vskutku pozoruhodný a nepochybně si zasloužil umělecké zpracování. Jako osmiletý spolu se spolužáky za základní školy v Šumperku absolvoval očkování, na rozdíl od všech ostatních u něj však vyvolalo vážnou autoimunitní chorobu zvanou dermatomyositida. Tu tehdejší lékaři diagnostikovali až dvou letech vyšetřování, přičemž léčbu této vzácné choroby tehdy zvládala pouze jedna klinika ve Švýcarsku. Ovšem v atmosféře tuhnoucí normalizace (psal se rok 1972) takovou léčbu nebylo možné získat, zdravotnické autority s argumentem, že české zdravotnictví je nejlepší (a zadarmo), výjezd do západní Evropy nepovolily. Vargova nemoc se sice zastavila, ale mladík byl doživotně upoutaný na invalidní vozík, s myslí sice jasnou, avšak tělem zcela nepoužitelným. Východisko našel v příklonu ke křesťanství a také v šíření demokratických textů a manifestů. Tím působil značné potíže místnímu oddělení Státní bezpečnosti, které si s nebojácným, vzdělaným a inteligentním invalidou nevědělo rady. A to ani v Šumperku, vzorovém socialistickém městě, jednom ze dvou, kde ještě v osmdesátých letech stála Stalinova socha (tím druhým byl sousední Zábřeh na Moravě).

To byla nosná výchozí situace pro uměleckého šéfa šumperského divadla Ondřeje Elbela, který se rozhodl Vargův příběh zdramatizovat. Než k tomu však došlo, byl v roce 2014 odvolán (dle vlastních slov „bizarní“ skupinou místních zastupitelů složenou z komunistů, sociálních demokratů a politiků z ODS a Solidarity Jany Bobošíkové). Elbel hru přesto napsal, inscenoval ve formě scénického čtení a začal přemýšlet o její komiksové verzi. Na jejím vzniku se domluvil s mladým kreslířem Martinem Jabůrkem, který ale v průběhu práce tragicky zemřel. Elbel nakonec oslovil další výtvarníky, kteří dílo dokončili.

Jak příběh hlavního protagonisty komiksu, tak příběh jeho vzniku samozřejmě vzbuzují soucit, účast a svým způsobem obdiv. Posledně jmenovaná emoce se však při čtení díla postupně vytrácí. Objekt Julek totiž v rámci komiksového média selhává jak po stránce scenáristické, tak po té výtvarné. Elbel je možná dobrým dramatikem, ale jako scenárista si neuvědomuje hlavní přednosti komiksu – zkratku a nadsázku. Jeho scénář je statický, na mnoha místech únavně doslovný a podrobný, přičemž mnoho zajímavých momentů vypráví nikoli obrazově, ale pouze slovně. Postupuje systémem oddělených obrazů: v prvním, ještě působivém výstupu zachycuje nástup mladého ambiciózního estébáka na šumperské oddělení a jeho konfrontaci s poklidně odbojným Julkem, další výjevy však jen mírně doplňují to, co už o Vargovi čtenáři vědí z vložených textových pasáží, přičemž tak činí převážně fádně, bez nápadu, zato s množstvím slov. Jistě, jde o citace Vargových ústních i písemných projevů, ale možná právě ty mohly být doprovodnými texty namísto přepisu dramatické anabáze jeho choroby a zamítnutí léčby v zahraničí. Jako by Elbel zapomněl, že zatímco v divadle je nucen podřídit se komorním scénickým i hereckým možnostem a dalším omezením, v komiksu by si mohl dovolit mnohem více. A když se v jedné z dalších scén vrátí do policejního prostředí, už tomu schází ona úvodní konfrontace s něčím, co estébácký cynismus přesahuje.

Elbelovu nekomiksovému scénáři nepomáhají ani výtvarníci. Styl zemřelého Jabůrka je v úvodní povídce zajímavý a působivý, byť by jeho atypickému stínování více slušely barvy (všechny komiksy ve svazku jsou černobílé) a nejspíš i jiný, fantasknější žánr. Čtveřice následujících výtvarníků pracuje s naivistickou kresbou, která by možná vynikla mezi konvenčnějšími tvůrci, avšak zde v opakování podobných stylů ztrácí své kouzlo. Suverénně nejzdařilejší (i scenáristicky) je závěrečný tragikomický epilog, nakreslený nejznámější a nejzkušenější výtvarnicí ve svazku Vendulou Chalánkovou, která přehlednou a jednoduchou, ale přitom suverénní a nápaditou kresbou karikuje šumperské zastupitele z přelomu tisíciletí, kteří se potýkají s návrhem pojmenovat po Vargovi náměstí a nakonec jej z legračně podružných a alibistických důvodů zavrhnou.

Podařený prolog a epilog bohužel na záchranu celého komiksu nestačí, když schází to hlavní, tedy poutavé a invenční vylíčení Vargova pozoruhodného a statečného života. Objekt Julek by možná obstál jako divadelní inscenace, jeho komiksové zpracování je bohužel nevyužitá šance.