„Je to skutečně tak, jak dlouho tvrdili vědci, totiž že si jenom my lidé naplno dokážeme vychutnat pestrou paletu pocitů? Je možné, že byla jen pro nás přichystána speciální biologická cesta, která zaručuje vědomý, naplněný život? Kdyby ano,“ dodává německý lesník a dnes též úspěšný autor knih o přírodě Peter Wohlleben, „přestal bych na tomto místě psát.“ Ale jelikož jsou to slova vyňatá z úvodu jeho poslední do češtiny přeložené knihy Citový život zvířat, je zřejmé, že odpověď na výše položené otázky podle něj zní: ne. Wohlleben si dle četných reakcí získal českého čtenáře již prvotinou Tajný život stromů (Nakladatelství Kazda, 2016), která se v jeho rodné zemi stala bestselerem a dočkala se překladů do několika dalších jazyků. Její popularita těžila zejména z příjemného stylu i neobvyklých náhledů na různé skutečnosti, které dokládají autorovu každodenní zkušenost s přírodou i jeho neobyčejnou lásku k ní.

V Citovém životě zvířat tomu není jinak. Autor se tentokrát rozhodl přijít na kloub otázkám, které lidstvo trápí už pěknou řádku let, totiž mají-li zvířata pocity či emoce, a nakolik se tyto aspekty jejich bytí podobají podobným stavům u člověka. Když třeba mluvíme o radosti, jedná se v případě živočichů pouze o antropomorfizování něčeho, co nám připomíná naše vlastní chování, nebo jde o pocity bez skrupulí srovnatelné? A co bolest, láska, přátelství, soucit a spousty dalších emocí a pocitů? Anebo jsou zvířata jen naprogramované automaty, stroje, které pouze reagují na vstupní podněty předem definovanou reakcí, ale ve skutečnosti nic „necítí“, jak se domnívali zastánci mechanistického pojetí přírody v 17. století? Téma je to navíc v jistém směru ožehavé, neboť cítí-li zvířata alespoň do jisté míry jako my, jak bychom se potom měli stavět ke konzumaci masných produktů, chovu zvířat ve stísněných velkochovech, ať už na maso, či kožešinu, apod.? Otázek svazek vznáší skutečně mnoho, ale hned v úvodu autor podotýká, že jelikož jsme my, stejně jako ostatní živočichové, výsledkem evolučního vývoje, jedná se podle něj o pocity alespoň z biologické podstaty srovnatelné, a často jde jen o to, do jaké míry se u toho kterého živočicha projevují. A právě o tom kniha je.

Z(a)tracená veverka
Wohlleben k tématu nepřistupuje nijak zvlášť systematicky, pročež knihu není ani možné příliš pevně uchopit. Ve více než čtyřiceti krátkých, často jen lehce provázaných kapitolách představuje vybrané pocity, emoce a projevy chování nejrozmanitějších živočichů, aby se čtenáři pokusil přiblížit, co se podle něj v hlavách nejrůznějších zvířat odehrává. Námětem kapitoly první, již autor uvozuje popisem jednoho horkého letního dne u sebe na zahradě, který narušila podivná veverka, je kupříkladu mateřská láska. Brzy se totiž ukázalo, že klátivým krokem pohybující se veverka není nemocná, jak se původně Wohlleben domníval, ale má kolem krku ovinuté mládě, jež matce v ten horký den chůzi poněkud znesnadňuje. Příhoda autora přivedla k zamyšlení, jak je to s mateřskou láskou zvířat a lidí. Má vůbec smysl něco takového srovnávat? Je mateřská láska vrozená, nebo se ji učíme? Obratem dodává, že v obou případech hrají důležitou roli hormony, a tvrdí, že vrozená nám není ani tak mateřská láska, nýbrž schopnost se ji naučit. A právě tomu dopomáhají hormony, zejména pak dobře známý oxytocin. Ten se vylučuje u všech savců, a dá se tak usuzovat, že i u nich plné podobné funkce jako u nás. Což snad platí i pro onu veverku, která se z příběhu během různých odboček tak nějak vytratí. Avšak pravděpodobně se autor snaží na základě homologického výskytu daného hormonu ukázat, že podstata veverčí mateřské lásky je minimálně srovnatelná s tou naší.

Veverčina příhoda není v kontextu celého svazku nijak zásadní: měla posloužit pouze jako ukázka, jak je kniha koncipovaná. Podobných historek ze zvířecího světa, často nějak provázaných s příhodami z autorova vlastního života, obsahuje Citový život zvířat kolem čtyřiceti a vyjmenovat jednotlivé náměty by bylo zdlouhavé a vlastně i zbytečné. Wohlleben se samozřejmě věnuje pocitům a emocím, jež nám na mysli vyvstanou bezmála automaticky – smutek, radost, bolest či strach –, o jejichž existenci u mnohých zvířat zpravidla ani nepochybujeme. Nebojí se ovšem zacházet ani do hájemství stavů mysli, které si obvykle uzurpujeme spíše pro sebe: stud, lítost, smysl pro spravedlnost nebo třeba i schopnost vědomě lhát a klamat. Zabrousí však i k obecnějším problémům, například je-li altruismus vážně v každém případě nesobecký, máme-li svobodnou vůli nebo mají-li zvířata duši (!).

Všudypřítomná bolest
Rozhodně je třeba ocenit, že autor k jednotlivým námětům nepřistupuje pouze na základě vlastní zkušenosti či nepodložených dojmů. Naopak četná tvrzení doprovází odkazy na originální literární zdroje, ať už vědecké články, knihy, či internetové stránky, takže čtenář nebude mít problém si výroky ověřit, popřípadě se od citované literatury odpíchnout k dalším pramenům. Neplatí to však bez výjimky. Sem tam totiž autorovi poslouží coby modelový exemplář některé z jeho vlastních domácích zvířat a na základě onoho jednoho příkladu, jehož chování ještě k tomu leckdy poněkud svérázně interpretuje, založí celou řadu dalších úvah, jejichž platnost či neplatnost pak samozřejmě stojí a padá spolu s vratkým předpokladem.

Rovněž potěší, že nezůstává pouze na povrchu, respektive u popisu vnějších projevů líčených pocitů, a nebojí se jít až na dřeň, a to doslova. Uvědomuje si totiž, že prožívání různých emocí vyžaduje přítomnost specifických mozkových struktur. Díky neurozobrazovacím technikám například víme, že u člověka i mnoha jiných savců hraje důležitou roli ve zpracování (produkci) rozličných pocitů a emocí limbický systém. A jelikož se jedná o strukturu poměrně starobylou, dodává autor, mohla by nám její přítomnost ukazovat na živočichy, kteří prožívají s ní související emoce, byť třeba v ne tak rozvinuté podobě. Analogicky pak lze přistupovat i ke studiu bolesti. Zda bolest pociťuje hmyz, autor nechává sice stranou – a není divu vzhledem k obtížnosti tématu i ke skutečnosti, že proniknout do mysli hmyzu (avšak i jakéhokoli jiného živočicha) je opravdu tvrdý oříšek. Nicméně už jen díky reakcím různých „vyšších“ živočichů na bolestivé podněty (i přítomnosti speciálních nervových struktur) nelze pochybovat, že bolest cítí. Nemusí se jednat přímo o evolučně pokročilejší obratlovce: bolest zaručeně znají třeba i leckteří korýši, což je dobé si uvědomit, jestliže je plánujeme zaživa hodit do rozpáleného oleje či vroucí vody.

Evoluce a krvelační myslivci
Jak je z výše uvedeného patrné, Wohlleben k tématu přistupuje zpravidla z evolučního hlediska, a v mnohém tak jen potvrzuje, že „bez evoluce nedává smysl v biologii vůbec nic,“ jak pravil genetik a evoluční biolog Theodosius Dobžanskij. Občas se sice projeví, že autor není evoluční biolog, protože jinak by nebyl (mimo jiné) překvapen, že u zvířat najdeme touhu po zábavě či hře, jejíž evoluční význam je docela zřejmý (trénink různých v životě důležitých situací), nebo by netvrdil, že pokud by se zvířata řídila pouze svým genetickým kódem, nemohla by v jejich chování a reakcích existovat žádná rozmanitost. Zde stačí dodat, že zaprvé je ona rozmanitost patrná už na genetické úrovni, neboť genom příslušníků jednoho druhu není uniformní (jakou alelu máš, takový znak nosíš), ale existuje i jistá plasticita umožněná rozdílnou interpretací genetické informace (projevy daného genu mohou být v závislosti na kontextu ostatních genů zcela protichůdné). Navíc právě tato variabilita je jedním z motorů evoluce. To však nevylučuje autorovu premisu, že některá zvířata mohou mít geneticky nepodmíněnou povahu (osobnost), která jejich chování ovlivňuje.

Přestože se autor snaží, seč může, přiznává, že zjistit, co si zvířata skutečně myslí, je v zásadě nemožné. Přesto se mu v knize podařilo poskytnout cenný náhled do jejich světa a ukázat, co se v oblasti citů a emocí v mnohém s tím naším prolíná. Je sympatické, že přitom nezachází do zbytečných krajností a nevyzývá kupříkladu, abychom se stali vegetariány: „Naše postavení se, jako u mnoha dalších druhů, veskrze pojí s právem užívat jiné bytosti a dokonce je i pojídat, protože fotosyntézu zkrátka neovládáme.“ Snaží se ukázat, že leckteré zvířecí emoce jsou alespoň z biologické podstaty s těmi našimi srovnatelné, což bychom si měli uvědomovat zejména s odhledem na to, jak se ke zvířatům chováme.

Za zmínku ještě stojí, že z textu je na několika místech patrná autorova averze vůči myslivcům. Ačkoli si uvědomuje, že žijeme v kulturní krajině formované člověkem, z níž již zmizelo mnoho důležitých predátorů, a nezbývá nám proto než regulovat přemnožující se zvěř hodující na našich plodinách – v poslední době například hojně skloňovaní divočáci –, přesto je jeho pohled na myslivce spíše stereotypní a vnímá je toliko jako poněkud vyšinuté, puškami vyzbrojené jedince, kteří loví spíše kvůli lásce k zabíjení než pro maso či udržování oné člověkem narušené přirozené rovnováhy. Inu, buď jich nepotkal mnoho, nebo jsou v Německu jiného ražení než u nás.

Sázka na jistotu
Citový život zvířat nabízí vskutku hromadu zajímavých příběhů ze života různých živočichů i autora samotného. To vše, navíc servírované ve velmi čtivém provedení, je svým způsobem sázka na jistotu. Kniha rozhodně pobaví, poučí a jistě v čtenáři také něco zanechá. Tematicky trochu připomíná vynikající svazky spisovatele, zoologa a popularizátora vědy Geralda Durrella, nicméně zevrubnější srovnávání by asi nebylo zcela na místě. Uvidíme, jakým směrem se budou další Wohllebenovy svazky (a hned několik jich v českém překladu vyjde i příští rok) ubírat.

Leč nutno přiznat, že vyznění textu občas sklouzává snad až do příliš jednoduchého, chtělo by se říci až infantilního stylu, což se každému nemusí zamlouvat. Mírně pokročilý – co se tématu týče – čtenář navíc asi nebude zdaleka tak často překvapen jako u Tajného života stromů a mnohé z toho, o čem kniha pojednává, už tuší, nebo na to v různých podobách narazil jinde, ač pravděpodobně ne v tak komplexním provedení. Své výhody i nevýhody má též formát knížky, tedy rozkouskování tématu do nesčetného množství drobných a ještě drobnějších kapitol. Svazek se sice díky tomu čte velice snadno, ale obsahuje takové kvantum historek, názorných příkladů, témat, podtémat a často neprovázaných a útržkovitých informací, že si z ní čtenář neodnese ani tak nějak mnoho nových informací, jako spíše nový pohled na uvažování o zvířatech – což je právě to, oč se autor snažil. Právě proto lze jeho knihu, i když s výše uvedenými výhradami, doporučit.