V sedmnáctém století René Descartes tvrdil, že zvířata jsou pouhé mechanické automaty postrádající duši i jakékoli city, takže případné nářky vyluzované při oblíbených vivisekcích lze s klidným svědomím ignorovat, stejně jako skřípot příliš namáhaného přístroje. Tato představa v mysli mnohých přetrvávala ještě dlouho a pokusy přiřknout živočichům cítění, vědomí či uvědomování si sebe sama často narážely na obvinění z nepřípustného antropomorfismu. Málokdo tak měl chuť se podobnými otázkami vůbec zabývat, avšak ledy začaly postupně tát a dnes už mají vědci o vnitřním životě zvířat trochu ucelenější představu. Jakou? Tuto otázku si položil americký ekolog a autor několika knih Carl Safina (nar. 1955). Při jejím zodpovězení se ovšem nechtěl spoléhat jen na prostudování odborných prací laboratorních či teoretických badatelů, a vypravil se přímo do terénu, aby mohl po boku terénních ekologů sledovat chování živočichů přímo v jejich přirozeném prostředí. Výsledkem je kniha Řeč zvířat (Beyond Words: What Animals Think and Feel, 2015), která se několik let po svém vydání dostává i k českým čtenářům.

Afričtí obři

Svazek je rozdělený do čtyř částí, jež představují čtyři autorovy výpravy, ve třech případech reálné, v jenom spíše intelektuální, při nichž se snažil zjistit, „co si zvířata myslí a co cítí“. Dějištěm té první je Národní park Amboseli v Keni a hlavními hrdiny sloni afričtí. A nejen oni, nýbrž i vědci, kteří se jejich studiu v této rezervaci dlouhodobě věnují. V jejich doprovodu měl Safina ojedinělou příležitost blízce se seznámit s některými zdejšími zvířaty a z úst badatelů si vyslechnout nespočet historek o radostech i strastech místních slonů. Mohou být ale sloni vůbec šťastní či smutní? Ano, i na to se Safina ptá, avšak hned zkraje upozorňuje, že se nemíní nechat svádět dojmy a pocity, ale ve svém pátrání hodlá „směřovat pouze tam, kam nás zavedou důkazy, logika a věda“.

Příběhy ze života slonů, jež nás postupně seznamují se vším od jejich potravy, zvyků, rodinného uspořádání, dorozumívání, námluv, rozmnožování i výchovy slůňat, autor prokládá teoretickými pasážemi, v nichž rozebírá kupříkladu otázku vědomí, emocí, komunikace či jazyka (nejen slonů) a podotýká, do jaké šlamastyky se zkoumání vnitřního života zvířat dostalo kvůli obavám z antropomorfismu: „Svým zákazem všeho, co bylo považováno za antropomorfizující, behavioristé […] pomohli institucionalizovat onu příliš lidskou představu, že pouze člověk má vědomí a je schopen něco cítit.“ Podotýká, že upírat slonům emoce či vědomí je nesmyslné už jen z toho důvodu, že jsou nám jako savci relativně velmi blízce příbuzní a z biologického (například hormonálního) hlediska nadmíru podobní. Koneckonců je zřejmé, že třeba vědomí, emoce či empatie nejsou rysy, jež by se objevily lusknutím prstu s příchodem moderního člověka, ale jejich základy s největší pravděpodobností existovaly už u našich dávných předků, kteří byli rovněž předky slonů. Autor nepochybuje, že sloni mají určitý stupeň vědomí, že cítí (ač nevíme přesně jak) a že jsou nám v mnoha ohledech podobní. O to víc je odsouzeníhodné jejich hubení pro slonovinu, jež v minulosti dosahovalo masových rozměrů a bohužel nepolevuje ani v současnosti.

Krvelační zabijáci?

Druhá část čtenáře spolu s autorem zavádí do slavného Yellowstonského národního parku, který se rozkládá na hranici několika amerických států. Jednou z důležitých součástí zdejšího ekosystému jsou vlci, jejichž význam ovšem vyšel plně najevo až ve dvacátém století, kdy z parku vlivem usilovného lovu zmizeli. Absence jednoho z důležitých predátorů posléze vedla k přemnožení jelenů, což mělo kaskádový efekt na další druhy živočichů i rostlin. Situace se začala zlepšovat teprve koncem minulého tisíciletí, kdy se vlci do Yellowstonu vrátili. Právě vlky si Safina vybral jako modelový organismus pro tuto část knihy, jež opět nabízí elegantní mix vlastních pozorování či postřehů badatelů, kteří vlky studují, a obecnějších úvah, například o používání nástrojů non-humánními živočichy. Vedle popisu dynamiky vlčích smeček a jejich života se autor snaží také vyvracet mýty o vlcích, jež z nich ve folkloru udělaly krvelačné bestie zasluhující leda opovržení a smrt: „Uvažujeme-li nad ‚obrazem vlka‘ v literatuře a kultuře, nestudujeme živou věc, ale projekci strachu lidí nejistých si svou civilizací. […] Pohrdání zvířaty, která se živí lovem, je záležitostí především západní civilizace.“ V souvislosti s vlky samozřejmě nechybí vylíčení jejich domestikace, která podle všeho nebyla úplně jednostrannou záležitostí a možná probíhala zcela obráceně, než si obvykle myslíme: „Psi domestikovali nejen sami sebe – domestikovali i člověka. Tím, že se na nás začali spoléhat, způsobili, že i my jsme se začali spoléhat na ně. Stali jsme se navzájem podobnými.“

K psům se autor znovu vrací i ve třetí, teoretičtější části. Tentokrát nemusel nikam cestovat, protože hrdiny několika uvedených historek jsou jeho vlastní mazlíčci. Hlavním námětem celé kapitoly je však kritika způsobu, jakým se chování zvířat leckdy zkoumá, a následného vyvozování chybných závěrů o jejich kognitivních schopnostech či emocích. Safina uvádí, že podobné výzkumy často stojí na experimentálních situacích natolik odtržených od reality, že ani nemohou přinést smysluplné výsledky. Popřípadě není výjimkou, že když už je experiment navržen správně, výsledky jsou interpretovány v rozporu s logikou. Jedním z ústředních bodů této kritiky je takzvaná teorie mysli – „v podstatě schopnost porozumět tomu, že někdo jiný může mít myšlenky a motivy, které se liší od těch mých“ –, která je dle autorova mínění „pravděpodobně tím nejpřeceňovanějším konceptem v lidské psychologii a zároveň tím nejméně doceněným a často popíraným aspektem non-humánních myslí“. Podobně se vyjadřuje i o slavném zrcadlovém testu, jímž se zjišťuje, zda si zvíře při pohledu do zrcadla uvědomuje samo sebe, a ještě hůř dopadají zrcadlové neurony, na jejichž přeceňování upozorňoval třeba i Robert Sapolsky.

Společenské kosatky

V poslední části se Safina opět vydává do terénu, konkrétně na západní pobřeží Spojených států do průlivu Haro Strait u ostrova Vancouver, kde po boku zaníceného milovníka kosatek Kena Balcomba na pár týdnů pronikl do světa těchto fascinujících mořských savců. Během té doby se například dozvěděl, že žijící kosatky dravé, ač pokládané za příslušníky jednoho druhu, se ve skutečnosti dělí na několik typů, které mají zcela jiné zvyky, živí se odlišnou potravou a nepáří se spolu, čímž de facto naplňují jednu z definic biologického druhu. Pozoruhodná je především míra jejich společenskosti a téměř úplná absence agresivity: „Kosatky dravé disponují komplexnější sociální strukturou než šimpanzi. A mírumilovnější.“ Lidé zkoumající kosatky a jiné kytovce poukazují na jejich schopnost projevovat emoce nebo ochotu pomáhat, a to nejen příslušníkům svého druhu, ale občas i člověku. Podle několika zkazek kosatky z moře dokonce zachránily i několik psů. Obecně je pak nepochybné, že kytovci disponují pozoruhodnou mírou inteligence, což autora přivádí k obecnější úvaze o vztahu mezi vlastnostmi mozku (relativní velikost, hustota neuronů) a kognitivními dovednostmi.

Podobně jako sloni či vlci se však ani kosatky nevyhnuly krutému osudu. V minulém století se nejprve dočkaly masového vybíjení, po němž následovaly rozsáhlé odchyty mladých jedinců do zábavních parků, což mělo na populace kosatek zdrcující dopad. Několik smrtelných incidentů v takových parcích, kde byla zvířata držena v extrémně deprimujících podmínkách, navíc podpořilo předsudky o kosatkách coby nevyzpytatelných, krvelačných tvorech, přestože ve volné přírodě člověku nikdy neublížily. Růžově to s nimi bohužel nevypadá ani dnes. Kvůli úmyslnému i neúmyslnému (armádní testy, jedovaté látky, narušování ekosystémů) zabíjení se jejich populace dále tenčí.

Důraz na ochranu

Safinova kniha nabízí vyváženou směs fascinujících příběhů ze života zvířat, kombinovaných s vědeckými informacemi, jež mají podpořit, nebo naopak vyvrátit nápady, myšlenky či spekulace, které se při pozorování těchto tvorů ve volné přírodě kradou na mysl. Sám Safina nakonec dochází k závěru, že o inteligenci či schopnosti emočně prožívat svět není v případě řady živočichů pochyb, třebaže pro nás jejich zkušenost není zcela přístupná. To ostatně neplatí jen o zvířatech, nýbrž i jiných lidech, byť ti nám své stavy mohou sdělit alespoň prostřednicím jazyka. Důležité je každopádně Safinovo poukázání na výrazně omezující dopady strachu z antropomorfismu či snah o maximální objektivitu, jež vědce občas nutí pokládat takové otázky (a v takovém experimentálním prostředí), které jim nakonec porozumět zvířecí mysli v podstatě znemožní. To ale neznamená, že by se uchyloval k nevědeckým vysvětlením či dohadům, ba naopak: upozorňuje, jak vědu dělat lépe, aby naše otázky zodpověděla.

Řeč zvířat nicméně není jen pojednáním o tom, „co si zvířata myslí a co cítí,“ ale také důrazným apelem na ochranu přírody a ostatních organismů, kterým kvůli naší hamižnosti, roztahovačnosti či nenávisti hrozí vyhubení. Ukazuje, že není od věci čas od času opustit svou bublinu a podívat se na okolní svět, jenž je plný našich více či méně vzdálených příbuzných, kteří nejsou nemyslícími automaty.