Dílo Milana Kundery je u nás přijímáno velmi rozporuplně. Někteří s ním stoupají vzhůru v kruhovém tanci absolutního souhlasu, jiní je s chutí odkopnou. Máme řadu monografií, jejichž autoři se s Kunderou drží za ruce, na čemž mimochodem nevidím nic špatného. Také mainstreamová média má autor na své straně. Někdy jsou k němu až servilní: je to světový spisovatel, tak buďme s ním, a kdo jeho dílo zpochybňuje, je „maločech“, který štěká na velikána (viz Reflex č. 31/2016). V tomto smyslu je Kundera zahalen imagologií hodnou velkého autora. V akademických kruzích se lze naopak setkat s opatrnou skepsí až odmítáním. Svádět to na závist, nepochopení nebo zapšklé moralizující hledisko je dnes už prázdná demagogie.

Na tuzemské vydání Knihy smíchu a zapomnění se čekalo bezmála čtyřicet let. Když teď kniha u nás konečně vychází, má možnost přečíst si všechny Kunderovy česky psané romány skutečně každý. Kdo chtěl, zaručeně se ke Knize smíchu a zapomnění dostal i dříve, ale exilové vydání z nakladatelství manželů Škvoreckých není snadné sehnat. V antikvariátech se ani neohřeje, v knihovnách je špatně dostupné, pokud je ve svých fondech vůbec mají, a na internetu se prodává za několikatisícové částky. Současné vydání přináší několik změn, které je od původního exilového vydání odlišují. Tyto změny jsou zajímavé, ale vcelku nehrají zásadní roli. Za podstatnější považuji, že se za těch čtyřicet let od dokončení románu změnil čtenářův kontext, a potenciálně tedy i způsob čtení Kunderova románu. Odhaduji, že především vnímavost k historicko-politickým konotacím bude časovým odstupem výrazně umenšena. A možná je to dobře.

Průzkum nadčasových témat
Každému Kunderovu románu prospívá, když není čten s přílišným důrazem na dobové souvislosti, když není čten jako výpověď o své době. Běžně se říká, že Kunderovy románové postavy zastupují různé, v širokém slova smyslu existenciální možnosti. Méně často se zdůrazňuje, že historicko politické okolnosti, do kterých jsou postavy vrženy, slouží stejným způsobem k tematizaci těchto existenciálních možností. Kniha smíchu a zapomnění není obrazem doby, ale konkrétní doba je tu kulisou i podnětem pro zkoumání „existenciálních“ fenoménů, které se vyjevují na více úrovních. Sex zrcadlí politiku, příběh jednotlivce zrcadlí příběh dějin, vše má pro jeho pozorování stejnou hodnotu. Kundera se neštítí ani zobrazení obskurnosti (ba naopak), pokud je skrze ni možné nasvítit další výsek skutečnosti. Ve středu zájmu jsou však vždy nadčasové otázky.

Několik Kunderových témat se ostatně opakuje v odlišných kontextech s různým důrazem ve všech jeho knihách. V Knize smíchu a zapomnění je důraz položen na témata paměti a zapomnění, na která se vážou další významové opozice. Zapomnění může být žádoucí pro toho, kdo chce vymazat svoji historii ve prospěch světlých zítřků nebo ve prospěch svého současného obrazu. Zapomnění může být také nežádoucí, a sice pro toho, kdo nechce přítomnost falzifikovat nebo kdo si své minulosti cení a chce si ji podržet. Na tuto opozici je navázána opozice andělského a ďábelského smíchu. Andělský smích je vážný skupinový smích „kategorického souhlasu s bytím“, s Božím stvořením, ale i s budováním nového světa na nových myšlenkách. Ďábelský smích je protikladem tohoto rozkošnického smíchu bez paměti. Odhaluje trhliny idealizované skutečnosti a zprostředkuje poznání, které je destruktivní.

Smějeme-li se tedy ďábelsky, hrozí, že se dostaneme za hranici, kde nic nemá smysl, a činnost – jakákoli činnost, politická nebo erotická – není možná. Když se Jan a jeho milenka v oddíle s názvem Hranice překotně svlékají, ještě se jim podaří odvrátit výbuch smíchu a pustí se do milování. Když se však o pár stránek dál Jan neudrží a spolu s neznámým mužem se během organizované orgie rozesměje nad dvěma schýlenými ženami, které se „zabývaly stejným způsobem stejnou věcí a vypadaly jak pilné zahradnice skloněné nad záhonem“, musí z orgiastického kola ven. Takto plynule bychom mohli řetězit další a další související motivy a významové opozice.

Kundera ctí románovou polyfonii, v níž by si všechny hlasy měly být rovnocenné, ale zároveň jsou jeho romány plné autoritativních autorských tvrzení. V Knize smíchu a zapomnění se ona polyfonie částečně realizuje pomocí techniky variování týchž témat prostřednictvím různých postav a situací. Obraz ústředních témat se tu v každém oddíle obohacuje, a to i zpětně. Každý nový oddíl se ocitá v dialogu s oddílem předešlým a román se stává s každým dalším oddílem významově sytějším. Po formální stránce není Kundera velký novátor, je v dobrém smyslu tvořivý epigon. Sám to ostatně nepřímo sebeironicky přiznal v Nesmrtelnosti. Román ve formě variací – jako způsob zkoumání ústředních témat v různých odstínech – je ale něco neotřelého.

Poetika ďábelského smíchu
To, co je jedním z témat knihy, funguje také jako metafora její poetiky a estetiky. Román je prodchnut oním ďábelským ironickým smíchem a ušetřena zůstává pouze ústřední postava Tamina. O Kunderovi se říká, že je vynikající po stylistické stránce. Co však jeden myslí jako poklonu, může druhý myslet jako úšklebek. Kunderův styl je někdy lyricky vypjatý, až afektovaný (je pak na vnímavosti čtenáře, kdy tuto vypjatost vyhodnotí jako ironickou a kdy jako autorskou), především má však ambici být sugestivní. Estetika Knihy smíchu a zapomnění je založena na neustálém pohybu od nevědomosti k poznání, který je pohaněn a usměrňován autoritativním rétorickým vypravěčem. Tento vypravěč děj a postavy komentuje a interpretuje – jednak přímo ve vyprávění, jednak vloženými eseji a kontemplacemi a jednak právě prostřednictvím ironického smíchu. Onen noetický pohyb je u Kundery vždy destruktivní, ale zároveň i katarzní – nejdříve umožní jasnozřivé vidění a následně přehodnocení skutečnosti. V eseji Zneuznávané dědictví Cervantesovo Kundera říká, že poznání je jedinou morálkou románu. Pro jeho vlastní romány tato maxima bezesporu platí.

Ona poznání lze z Kunderova románu vypreparovat poměrně snadno. Autor dává v Knize smíchu a zapomnění k dispozici všechny klíče k interpretaci. Je to ten typ uměleckého díla, při jehož čtení se všichni můžeme cítit moudří. Někdy se Kunderovo myšlení může zdát efektní a příliš manipulativně zjednodušující, ale to je daň za esejistickou svižnost a rétorickou sugestivnost. Nejde o studii, i když zřejmě právě vložené esejistické pasáže ponoukají kritiky k neadekvátně přísnému posuzování Kunderových tvrzení. Některé Kunderovy objevy se jistě mohou jevit jako estetizované banality, ale tady s dovolením vzpomenu slova Martina Pokorného, oponenta Kunderova díla: „i po cestě k samozřejmostem se lze mnohé dozvědět“. Jak se tedy čtenář ke Kunderovu románovému poznání postaví, nakolik se jím bude cítit zasažen a obohacen, zda se mu bude jevit provokativní a pravdivé, nebo samozřejmé, či dokonce neplatné, bude záležet na jeho očekáváních a vlastních životních zkušenostech.