Komiksové biografie se v posledních letech objevují v českých knihkupectvích čím dál častěji. Jde převážně o díla překladová, avšak vznikla i podařená domácí monografie Zátopek: Když nemůžeš, tak přidej od dvojice Jan Novák a Jaromír 99. Nejvíce komiksových životopisů v českých knihkupectvích pochází od Němce Reinharda Kleista, který si pro své práce vybírá jak pozapomenuté lidi se zajímavým životním osudem (boxer z koncentračního tábora Herck Haft či somálská běžkyně Samia Jusuf Omarová), tak hvězdy showbyznysu, ale opět takové, které mají za sebou pohnutý příběh (Johnny Cash, Nick Cave).

Kleistovy komiksy u nás vydává nakladatelství Argo, které spoluvydalo i Zátopka. A letos to zkouší s další biografií, navíc od autorské dvojice, pro kterou to byl sice první, ale zdaleka ne jediný biografický komiks. Francouzi José-Loius Boucquet a Catel Mullerová spolu vytvořili nejen biografii slavné modelky a tanečnice Kiki, ale pak také portréty francouzské spisovatelky a dramatičky a bojovnice za práva žen během francouzské revoluce Olympe de Gouges (2012) či další femme fatale počátku dvacátého století, tanečnice Josephine Bakerové (2016); krom toho samostatně či s jinými spoluautory napsali či nakreslili životopisy i dalších osobností.

Pro Kiki z Montparnassu, docela podrobný a rozsahem velmi úctyhodný životopis Alice Prinové (1901–1953), modelky, tanečnice, zpěvačky a milenky mnoha umělců, kteří v blažených dvacátých letech tvořili a hýřili v pařížské čtvrti Montparnasse, zvolili metodu epizodických kapitol. Kiki v ní představují v různých obdobích, které někdy dělí roky, jindy pár měsíců, či dokonce týdnů. Ty různě dlouhé kapitoly (nejkratší mají jen čtyři strany, nejdelší čtyřiadvacet) jsou dosti sevřené a někdy i pointované a obvykle zachycují protichůdné povahové rysy hlavní hrdinky. Kiki miluje pozornost mužů, ale ještě víc nekonečnou zábavu v barech (právě kvůli strachu z nudy odmítla některé lukrativní nabídky k sňatku). Je přelétavá a vyspí se s leckým, ale zároveň její láska k dlouhodobým partnerům bývá odzbrojující a emotivní, byť místy až majetnická. Při vystoupeních vystrkuje zadek a zpívá nemravné písničky, ale považuje se za umělkyni, a když o ní někdo prohlásí, že je děvka, rozpálí se doběla.

Zpočátku se jako chudá venkovská dívka Paříží protlouká s prázdným žaludkem, postupně se však vypracuje a už nouzí netrpí, jakkoliv si zároveň není schopna našetřit, a když dostane víc peněz najednou, obratem je utratí za šaty nebo restaurace, ostatně podobně jako většina jejích přátel, převážně malířů, básníků a hudebníků. Čtenáři tak skrze její osudy poznají nejen jejího dlouhodobého partnera Mana Raye (1890–1976), amerického surrealistického fotografa, který se proslavil ikonickou fotografií Le violon d’Ingres, kde pózuje právě Kiki (parafráze této fotografie posloužila jako ideální obálka komiksu), ale také dalších, méně známých, ale životními osudy nanejvýš zajímavých tvůrců, jakými byli Japonec Fujita, Polák Kisling či Bělorus Soutine. Sympatické je, že tvůrci na závěr komiksu přidávají krátké biografie všech významnějších osobností, které se v životě Kiki vyskytly, včetně sběratelů, novinářů anebo varietních hudebníků a herců.

Kariéru Kiki sledují od narození přes nejslavnější okamžiky ve dvacátých letech až do neslavné smrti teprve dvaapadesátileté ženy, která kvůli nadměrné konzumaci alkoholu a drog po druhé světové válce rychle ztratila své kouzlo. Docela názorně z toho vychází, že Kiki prožila svůj celkem bezstarostný, byť místy velmi emotivní a vypjatý život ve správnou dobu na správném místě, tedy po první světové na Montparnassu, kde se nejen koncentrovali talentovaní tvůrci, ale našli sem za nimi cestu i sběratelé a mecenáši a věhlas tamější bohémy a jejího hýřivého způsobu života se šířil do světa (čehož později, v době, kdy už se Montparnasse stával vyprázdněným lákadlem pro turisty, Kiki využila na zahraničních štacích).

Catel Mulerová příběh o nevázaném životě kreslí přístupně a přehledně, jednoduchou a čistou černobílou linkou, jen s málo stíny a šrafurami. I tak ovšem dokáže sugestivně zachytit emoce svých postav a také „trefit“ fyziognomii známých tváří. U Kiki to není tak těžké, její mírně nosatá tvář s krátkými rovnými vlasy asi nebyla tak náročná, až na výjimky však dokáže rozlišit také plejádu mužů kolem ní, a to i těch, jejichž obličeje nebyly zrovna výrazné. Zároveň to není kresba nijak vynalézavá: když Joann Sfar nakreslil životopis malíře Pascina, který byl významným členem oné bohémy a jehož jméno se stránkami Kiki z Montparnassu také několikrát mihne, počínal si mnohem eklektičtěji, využil několik různých výtvarných technik, inspiroval se také tvorbou Pascina a jeho kolegů a výsledkem byl živelný, strhující komiksový román. Catel zůstává uměřená, místy až protikladně k zobrazovanému ději; ale zároveň má v sobě její kresba vtip a hravost, tedy vlastnosti pro Kiki typické.

I proto je Kiki z Montparnassu komiks „pouze“ nadprůměrný. Atmosféru uměleckých i milostných sporů a vášní tehdejšího pupku světa, kam se sjížděli umělci i takyuměleci z východu i západu, která dodnes poutá pozornost historiků i popkultury, ovšem zachycuje ve výmluvných detailech a minipříbězích. A v portfoliu nakladatelství Argo se vedle životopisů zmíněného Reinharda Kleista vyjímá docela dobře.