„Když člověk klade kámen ke kameni, vytváří tím ticho,“ napsal v Citadele Antoine de Saint-Exupéry. O něco starší jsou slova proroka, učitele a pro mnoho lidí také Mesiáše a Božího Syna, Ježíše Krista: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“ Ten, procházeje krajinou, městečky a městy, snažil se svým blízkým i lidem, které potkával, naléhavě sdělit, že právě ten „kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným“. Mluvil o chrámu svého vzkříšeného těla, o události událostí, vedle níž se všechny chrámy stanou jen nezbytným přístřeším, ne předmětem náboženského uctívání. Přesto řada křesťanských sakrálních staveb, soch a obrazů patří mezi nejvýznačnější umělecká díla nám známých dějin. Tyranie ducha a těla, kterou na sebe dobrovolně vzali stavitelé, kameníci, sochaři, malíři a hudební skladatelé, je znamením, co všechno je člověk schopen podstoupit, když miluje a věří.

Snaha jmenovat alespoň základní tituly o dějinách umění, sochařství, kamenictví, stavitelství a restaurátorství je odsouzena ke krachu, a to i v případě, kdy zůstaneme na evropském kontinentu. U vědomí, že budu psát o knihách, které ovlivnily mě samého, nabízím čtenáři trojici publikací v češtině. Karel Schulz: Kámen a bolest (naposledy Garamond, 2015), Fernand Pouillon: Divoké kameny (Vyšehrad, 2016) a Jan Koblasa: Záznamy z let padesátých a šedesátých (Vetus Via, 2002). K nim nyní přibývá kniha Kámen jsem dostal darem. Jde o rozhovory, jež se sochařem Petrem Váňou (nar. 1965) vedla redaktorka Martina Řehořová. Vznikaly rok a jsou, jak autorka připomíná v úvodu, „v některých svých částech velmi osobní a velmi otevřené“.

Plasticky a s důvěrou

Povídání s tvůrcem řady oceňovaných soch včetně kopie proslulého mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí v Praze je rozděleno do jedenácti kapitol. Podvědomě bych čekal, vědom si tradice židovsko-křesťanské symboliky včetně té numerické a architektonické, že rozhovor bude mít spíš dvanáct kapitol nebo čtrnáct zastavení. Váňa, který je považován – a právem – za umělce křesťanské orientace, by jeden či tři další oddíly měl čím naplnit. Z četby je patrné, že témat, jež by si zasloužila hlubšího rozvinutí, je vícero. Mám na mysli hlavně motivy a techniku současného sochařského řemesla, detailnější pohled na otázku ekumenických symbolů jako spojujících prvků mezi křesťany různých denominací a lidmi bez vyznání a v neposlední řadě i úvahu nad podobou současné společnosti a církve a nad postavením křesťanského umělce a intelektuála vprostřed profánního, nábožensky eklektického světa. I tak rozhovor vydal na devadesát stran. Nechybějí zde černobílé fotografie dokumentující sochařovu práci, přátele, cesty, osobní život a různá profesní setkání. Přestože je obrazová příloha mimořádně zajímavá a skvěle dopovídá, o čem Petr Váňa a Martina Řehořová vedli dialog, to nejdůležitější spočívá v duchovním rozměru Váňova pohledu na svět, na lidi, na práci.

Přiznané přátelství mezi autorkou interview a sochařem mělo na rozhovor zcela zásadní vliv. Petr Váňa s důvěrou odpovídal na zajímavé, poučené otázky právě tak, jako když přítel s přítelem hovoří mezi čtyřma očima. Zdá se, jako by v určitých fázích rozhovoru zapomínal, že jeho vyznání budou číst i další čtenáři; dnes, za rok, za deset let. Jeho vyprávění je silné, ne však sentimentální; rozvážné, ne spekulativní; jazykově civilní, ne zašmodrchané odbornou terminologií. Hovoří k vám jako k příteli, u něhož očekává porozumění, a to jak ve věcech jeho tvorby, tak v duchovní oblasti. Nerozpakuje se odpovídat na otázky jdoucí na tělo a pokorně vysvětlovat vše, co souvisí s jeho sochařskou, kamenickou a restaurátorskou činností. Má dar popisovat skutečnosti tak plasticky a živě, že si občas připadáte, jako byste stáli vedle něj, když vysekává dřík mariánského sloupu nebo vytváří podvodní sochu sv. Jana Nepomuckého.

Co jiného než zázrak?

V těžkostech kamenického a sochařského povolání, které dosti často závisejí na štěstí (Petr Váňa by řekl: na modlitbě a milosti boží), nejen při tvorbě nebo instalaci díla jemu a jeho spolupracovníkům instinktivně držíte palce. Cítíte spolu s ním, jak fatální může být jedno jediné klepnutí dlátem, které se předtím povedlo stotisíckrát, ale tentokrát, třeba kvůli miniaturní trhlině v kameni, dovede zničit celé dílo. Při sochařově práci vznikají jakési novobiblické příběhy, plné dokladů božího milosrdenství ve chvílích, kdy by se všechno mělo podle přirozených měřítek a zkušeností zhroutit a rozbít na padrť. Takových zázračných vysvobození zažil Petr Váňa a jeho sochařští přátelé nespočet: při hledání kamene, při jeho těžbě, přepravě, opracování, vztyčení, ale také při hledání další práce a zakázek. Problémů, kterých se mu postavilo do cesty, byste se nedopočítali. Někdy jde o věci, které nelze ovlivnit a které závisejí svým způsobem na plynutí času a „náhodě“. Jindy se však objevují promyšlené lidské zásahy, nepochopení a zloba, jež se, ať vědomě, či nevědomě, snaží postavit velkému dílu do cesty. Někomu křesťansky zaměřené umění zkrátka vadí; neví, co s ním, nerozumí mu, pohrdá jím, nebere ho v potaz. A jak myslí, takový nakonec je. Místo aby pomáhal, škodí. Místo aby spolutvořil, boří. Na Váňově straně doposud stály modlitba, naděje, víra a čas a s nimi podpora jeho přátel, rodiny i lidí docela bezejmenných. Celé to připomíná život nakladatele Josefa Floriana, jemuž v okamžicích, kdy neměl ani na dopisní známku, natož na jídlo pro ženu a děti, vždycky někdo/něco přispěchal/o na pomoc. Zázrak? Jak jinak byste to chtěli nazvat?

Na mnoho věcí, jimž se Petr Váňa věnuje od dob svých středoškolských studií v Hořicích a posléze na akademii, potřebujete talent, odvahu, energii a štěstí na setkání s těmi správnými lidmi. Na něco ale potřebujete jedno jediné: naději a víru, že to, o co se snažíte, přetrvá a má ještě další než jen estetický rozměr. Na každém odstavci knihy vidíte, že bez této víry by se Váňa nemohl (a nechtěl) pustit do ničeho většího než do opracování žulových desek, podstavců a schodů. Jenže i při takové činnosti věří v její vnitřní, na první pohled neviditelný smysl. Není práce, kterou by nedodělal. Povinnost a slib pro něj hodně znamenají. Přijít však na to, řečeno s výtvarnicí Adrienou Šimotovou, kdy mám právo zvednout ruce a začít tvořit (učinit první a poslední úder), nelze jinak než v intimní rozpravě mezi tvůrcem a numen. Pro Petra Váňu je toto numen odedávna Ježíš, smysl všeho včetně umění. Nestydí se za to, nezastírá to, naopak. Každým pohybem a dílem, ať drobným nebo majestátním, dokazuje, že bez víry by to nešlo. V jeho sochařském portfoliu, v němž kromě vlastní tvorby najdete i kopie velkých barokních soch, není špetka triumfalismu, nic, co by říkalo: já, Petr Váňa, jsem to dokázal. Věříte-li na to, co o člověku řekne tvář, oči a ruce, podívejte se na jakýkoli jeho portrét nebo fotku z plenéru. Tichý, rozvážný člověk bez velkých gest, s drobným úsměvem, věčně zamyšlený. To není laudatio, ale holé konstatování faktu.

Martina Řehořová prochází s Petrem Váňou celý jeho život, od dětství přes léta studií k prvním samostatným pracím, skautingu, putování, manželství, rodině a velkým sochařským zakázkám, k nimž patří již zmíněná replika mariánského sloupu. Vzpomínky na jeho tatínka a první sochaře a učitele, kteří mu pomohli a ukázali cestu dál (například Jindřich Severa, Jiří Seifert, Dáša Štěpánková), patří v knize k těm nejsilnějším. Klíčové, v jeho životě i umělecké profesi, je však vyprávění týkající se hledání kamene pro dřík mariánského sloupu, který se mu podařilo po jobovské anabázi sehnat až kdesi v Indii. Celý příběh týkající se této cesty cest, jež měla u Váni až jakýsi spirituální rozměr, by byl za jiných okolností spíš námětem pro velký román nebo sci-fi. Jenže tohle nebylo románové putování. Z Čech do Indie a přes Německo zase zpátky to chvíli trvalo a přihodilo se přitom tolik roztodivných a rozumem jen těžko postižitelných věcí, že i opravdoví skeptikové drží při čtení Váňovi palce a ti se slabšími nervy se dávají rovnou na modlení. Není tohle všechno ona tyranie ducha a těla, kterou zažívali jeho kolegové nedávné i mýtické minulosti? Není tohle to samé, co prožívali gotičtí či barokní stavitelé, kameníci a sochaři, kteří pracovali na některém z chrámů třebas celých čtyřicet let, od počátku své řemeslné práce až do smrti? Není tohle nejlepší škola toho, co je to vlastně umění, jaký je jeho smysl a co všechno se může tvůrce i divák na této cestě naučit a prožít?

Dotýká se tu Váňa, řečeno s českým evangelickým teologem J. B. Součkem „lemu božího roucha“? Zcela určitě. Sahá si do kapes boží milosti a vyzískává z ní něco, co by i v dokonalé technické civilizaci nevytvořil žádný stroj? Bezpochyby. Je, slovy Josefa Ratzingera, jeho dílo „pokusem o porozumění světu a lidské existenci ve světě“? Jistě je. Když teolog Paul Tillich volá po „hledání svatosti v sekulární kultuře“, nedělá Petr Váňa svým dílem totéž? Domnívám se, že dělá. Dokazuje tento sochař, že duchovní lidská síla dokáže formovat hmotu a dát jí nový smysl sub specie aeternitatis? Jsem přesvědčen, že ano.

Mariánský sloup a mnoho poražených

Patrně jedinou a poněkud výbušnou kapitolou, která se ovšem rozprostírá i do dalších částí textu, je historie znovuvytvoření a postavení takzvaného mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Jde o životní Váňovo téma. Samotná kauza, které se věnovala řada renomovaných teologů, architektů, umělců, stavitelů a lidí z centra všech hlavních u nás působících církví, už dávno opustila rámec racionální rozvahy. Teologové, kteří nezůstali stát v polovině devatenáctého století, upozorňují, že hledání dostředivého, ekumenického symbolu pro zemi tak postiženou nacistickou okupací a komunistickou diktaturou, která má navíc nelehké reformační, katolické, antireformační a antikatolické dějiny, by se mělo ubírat zcela jinými cestami. Ekumenismus se snaží nalézat jeden společný domov – oikos –, v němž by se tolerantní a ohleduplní lidé opravdu cítili doma. O nic jiného nejde. O žádné my a oni, o horší či lepší pravdu, a už vůbec ne o válku denominací. Liberální společenství katolické církve se v mém vidění tváří neutrálně, anebo volá po vytvoření mariánského díla, které by k divákovi, příjemci, hovořilo řečí moderního člověka: novými, aktualizovanými symboly, znaky, vzorci, slovy, tvary, strukturou, jazykem, formou, velikostí, materiálem. Konzervativní křesťané, tedy ti, kteří jsou nejvíc slyšet, by rádi viděli tuto kopii na původním místě, a to z mnoha důvodů, ne vždy vstřícných k náboženskému životu lidí doby postfaktické, jimž část našich církví neumí vyjít v ústrety. Symbol, zvlášť ten náboženský, má být srozumitelný lidem přicházejícím z Japonska, Malediv, Londýna nebo Dolní Lhoty nad Blýskavicí. Neměl by zestárnout za pár let a zároveň by za sebou neměl táhnout minulost jako kouli u nohy. I on jednou zeslábne a bude nahrazen jiným. Panta rhei.

V diskusích odborníků i laiků se tu a tam objevují neuvěřitelná proroctví o božím trestu, který stihl tuto zemi právě kvůli stržení původního sousoší několika frustrovanými jedinci a dodnes prý má na svědomí mravní úroveň země, obyvatel, národa… Vážné architektonické námitky týkající se nynější zaplněnosti prostoru náměstí, zvláště díky Šalounově pomníku Mistra Jana Husa, do něhož se nové sousoší (i díky silovému poli okolo stojících domů) nevejde, zůstává neoslyšeno. Do věci se vkládají církevně politické tlaky, na něž ve své historicko teologické, a navíc investigativní práci dlouhodobě upozorňuje český teolog a historik Martin Vaňáč, a nejen on. Vznikají kontroverze, jichž se navíc chytají obskurní postavy s komunistickou minulostí a komunistickou přítomností, které zase bojují proti náboženství a církvi jménem „všeho lidu a na věčné časy“. Než tohle, pak raději mariánský sloup v jakékoli podobě. Z potenciální radosti nad hledáním nového symbolu lidského souručenství se stala nekončící šňůra rozporů a hádek, které si ani Petr Váňa a lidé kolem Mariiny sochy, ale ani čeští a moravští křesťané a lidé jiného vyznání nezaslouží.

Postava Matky Boží Panny Marie, jejíž teologická a spirituální percepce není rozhodně ani v katolickém pohledu jednotná, je v tom nevinně. Mariánská úcta, tak jako všechny formy kultické úcty a klanění, prochází přirozeným vývojem a je rovněž co do estetického a esteticko-mravního zakotvení u každého člověka jiná. A aby toho nebylo málo: tento konkrétní symbol je pro část českých konzervativních křesťanů jakýmsi lakmusovým papírkem „zbožnosti“, údajného pravověří a příslušnosti k „pravé“ církvi. Jsou lidé, váhající nad přínosem kopie barokní sochy, duchovně méněcenní a nevidoucí? Je jejich pojetí žité víry včetně mariánské civilní zbožnosti špatné? Unikají jim snad nějaké tajemné souvislosti? A platí to samé i pro příznivce obnovy mariánského sloupu? Jsou to nepoučitelní tradicionalisté, obracející se k době předdemokratické a k církvi hluboko před druhým vatikánským koncilem? Je to tak jednoduché? Kde je dostředivá, tvůrčí, smírná hodnota tohoto díla? Kde je aurea via media? Kde je pravda? Co je pravda? Nešlo by to všechno dělat přece jen trochu jinak?

Po přečtení přítomného rozhovoru oceníte, kolik energie sochaři tomuto dílu věnovali, a zároveň se po právu ptáte, jestli je tento druh mariánské, barokizující úcty tím, co má šanci oslovit hledající, bolavé a předně ty, kteří u Matky Boží hledají útěchu a pohlazení. Kromě velkého štěstí při přepravě kamene i při práci na soše a vedle mimořádné velkorysosti dárců a podporovatelů celého díla provázejí obnovu mariánského sloupu bohužel spíš negativní reakce, a to vůbec ne pouze od těch, jimž se z nějakého důvodu příčí veškeré křesťansky zaměřené umění. Jak celá věc nakonec dopadne? Podle Petra Váni dopadne dobře. Sochu se podaří vztyčit; jen to bude chtít hodně času a proměnu lidských srdcí (tato víra jej zřejmě neopustila ani po zamítavém rozhodnutí pražských radních). „Myslím si,“ říká v jednom filmovém dokumentu, „že mariánský sloup tam bude stát a že ho lidi budou mít rádi.“

Autor této recenze zná lidi z obou táborů, z nichž někteří patří mezi nejlepší ve svém oboru a zároveň jsou lidmi výjimečné duchovní empatie, milosrdenství a služby. Nemyslím si, že by kopie mariánského sloupu musela rozdělovat, ale rozděluje. Jsou tu nějací vítězové a poražení? Ne, mám za to, že jen poražení. Časy obrazoborectví a strhávání chrámů jsou, jak doufám, již minulostí a resentimenty z obou stran by již měly být dávno vyřešené. Demokracie, jak říkával architektonický génius Frank Lloyd Wright a spolu s ním architekt Jan Kaplický, buduje. Co tedy vystaví naše česká demokracie, která je stále ve svých dřevních počátcích? Obrátí se k minulosti, nebo k času přicházejícímu? Dost záleží, jakou cestu si zvolí, zda se bude, jako Lotova žena, obracet k tomu, co již není, nebo se zajímat, pověděno s Ježíšem, o obílené hroby. Živá tradice musí umět promlouvat slovy, z nichž jsme my, lidé druhé půle dvacátého století, vyrostli. Úcta k Boží Matce se nevyčerpává ani v kultu, ani v modlitbách, ani v umění, nýbrž v tom, být jako ona, totus tuus, celý Tvůj.

Rozhovor Martiny Řehořové s Petrem Váňou patří podle mého mínění k tomu nejlepšímu, co bylo u nás v poslední době o umění řečeno. Svou pokorou a vírou v dobrý běh věcí mi Váňa připomíná Františka Bílka, Bohuslava Reynka, Václava Boštíka, Olgu Karlíkovou, Adrienu Šimotovou a Jana Křížka. I když má Petr Váňa spoustu práce a nade všechno si cení svého soukromí, je pravděpodobné, že k sobě tímto rozhovorem přitáhne někoho, kdo byl jeho přístupem k sochařině okouzlen. Váňa tak není pouze příslušníkem své umělecké generace, jenž nemusel kvůli obživě nechat toho, co miluje, co má rád a čemu dokonale rozumí. Aniž by vyslovoval velké náboženské myšlenky o hmotnosti úhelných kamenů a implicitně mluvil či kázal o Bohu, je jedinečným svědkem křesťanské kultury a étosu Ježíšova učení. Jít, svědčit, milovat a každodenní prací si zasloužit svůj vezdejší chléb. Tohle je práce i modlitba zároveň. Tohle je život, který se vyplatí sledovat. Tohle je dílo, které si vaši podporu zaslouží. Petr Váňa vytváří ticho a pomáhá stavět Chrám, který přetrvá.