Rukopis výtvarníka, ilustrátora a grafika Pavla Růta museli zaregistrovat a ocenit i čtenáři knih, kteří jdou spíše po obsahu než po vizuální stránce knihy. Růt je propojen zejména s žižkovským nakladatelstvím Argo a sběratelskými perličkami, jako jsou originální bibliofilská vydání románů Miloše Urbana. Ale málokdo už ví o jeho spisovatelských a editorských počinech. Uspořádal např. Velkou knihu o hovně (Havran, 2001) a je autorem úspěšného Pražského tajemna (Volvox Globator, 1993 a 1995). Po letech vychází tento průvodce pražského chodce v rozšířené, či spíše nové podobě právě v Argu pod názvem Labyrintem pražského tajemna.

Na nádherně vypravený bedekr o pohádkové alternativě Prahy abyste si při procházkách pomalu pořídili i osobního nosiče. Přitom na více než 400 stranách obsahuje pouze zkratkovitý výčet příběhů a pověstí vážících se k určité lokalitě, údaje o osobnostech a skutečně minimalisticky vyjmenované sochy nebo domovní znamení. Jako dělítko slouží místo odrážek nebo odstavců čísla. Jedná se tedy o přehledný seznam zajímavých informací bez jalového natahování, obohacený o dobové pohlednice Prahy vydané na přelomu 19. a 20. století a pár novějších z počátku 20. století. Ty dotvářejí tajemnou atmosféru a vytvářejí z knihy skutečný skvost, nad kterým zaslintají všichni milovníci staré Prahy. Komu přece jen chybí v průvodci, v němž je mnoho naťuknuto pro potřeby nostalgického procházení, větší příběhovost, najde ji zřejmě v připravovaném stejnojmenném pokračování s podtitulem Kniha příběhů.

Každý oddíl má svůj ráz, jejž mu dodává samo místo. Pražský hrad je spjat s alchymisty, Rudolfem II. a jeho milovanými lvy, Vyšehrad zase s pověstmi vážícími se k počátkům české země. U Vltavy převažují zkazky o vodnících, mlýnech a mostech. Např. pod Vyšehradskou skálou je ukrytý palác vojvody vodníků Země české a pod Zbraslaví zase bývalo sídlo vodních víl a rusalek. Ale strašidla jsou roztroušena i jinde po Praze. Vodní víly jsou i na Petříně a na Jánském vršku jezdí každý pátek o půlnoci ohnivý muž ve voze, v němž sedí bezhlavá lidská kostra.

Naopak takový ten kulturní zeměpis, ať už literární, hudební nebo výtvarný, je záležitostí vnitřní Prahy. V oddílu věnovaném Malé Straně se to hemží výčtem domů v jednotlivých ulicích a slavných osobností, které se v nich mihly: v domě č. p. 4 v ulici Nosticova bydlela rodina Antonína Mánesa a v Lázeňské v hotelu U Zlatého jednorožce pobýval v roce 1796 Beethoven. Nechybí ani zajímavosti z beletrie, třeba že v kostele sv. Mikuláše se odehrává děj Arbesova romaneta Svatý Xaverius.

Snad ke každé uličce na Starém a Novém Městě je co říct. A to nejenom k památkám, jako jsou kostely nebo radnice, ale třeba i k tomu, odkud se vzal název dané ulice. Např. Jungmannova ulice se dříve jmenovala Konvářská a pak Zvonařská podle řemeslníků, kteří v ní sídlili. V poslední části Růt ponechává krapet místa i dalším částem Prahy, Letné, Bubenči nebo Karlínu.

Jsou tam všichni, kdo vytvářejí divotvornou stránku romantické Prahy, tu, co je plná strašidel a starých domů, ve kterých sídlí duše jejich slavných obyvatelů a návštěvníků. Růt ji navíc oživil slovem a obrazem tak umně, že v knize zakonzervoval mrazení a vzrušení, jež tajemno způsobuje.