Před deseti lety Maud Simonnotová (nar. 1979), dnes zaměstnaná jako redaktorka v nakladatelství Gallimard, psala disertační práci a zrovna procházela archiv tiskaře Darantièrea v Dijonu, když narazila na první knihu Ernesta Hemingwaye: Tři povídky a deset básní, vydanou v roce 1923 nakladatelstvím Contact. Simonnotová o nakladatelství nikdy dříve neslyšela, a tak se o něm a jeho majiteli Robertu McAlmonovi rozhodla zjistit více. Procházela archivy a knihovny, přečetla na tři sta knih, zkoumala každý detail, který se i jen vzdáleně nakladatele týkal. Osobnost Roberta McAlmona ji naprosto uchvátila. Objevil Ernesta Hemingwaye, všemi způsoby podporoval Jamese Joyce, nebál se vydávat díla odmítaná jinými nakladateli, pokud v nich viděl potenciál. Sám také psal a mnozí současníci ho považovali za geniálního spisovatele. O to víc Simonnotovou udivovalo, že upadl v zapomnění. Proto se rozhodla připomenout jeho život a zásluhy a věnovat mu knihu.

Robert McAlmon se narodil roku 1895 v početné rodině kansaského pastora. Po jednom semestru na vysoké škole se roku 1918 připojil k americkému letectvu. Po válce dokončil vysokoškolská studia a dostal se až do New Yorku, kde si vydělával jako model v umělecké škole. Když se potkal se spisovatelem Williamem Carlosem Williamsem, založili spolu literární časopis Contact Review, v němž dostali prostor spisovatelé Ezra Pound, Wallace Stevens, Kay Boylová a H. D. Právě díky Hildě Doolittleové poznal svou budoucí manželku Bryher, pravým jménem Annie Winifred Ellermanovou. Ta byla dcerou druhého nejbohatšího Angličana, ale hlavně lesbická spisovatelka. Otec jí dal ultimátum, že pokud se nevdá, nebude dostávat žádné peníze. Bryher tedy přemluvila McAlmona k fingovanému manželství. Mohla tak nadále provozovat společensky nepřijatelný vztah s H. D. a Robert na oplátku obdržel peníze, které později použil na založení a financování svého nakladatelství Contact. Háček byl v tom, že pro McAlmona nebyl sňatek čistě „obchodní“ záležitostí. Do Bryher se zamiloval a řadu let tajně doufal, že svou přítelkyni opustí a začne se k němu chovat jako opravdová manželka.

Robert si pomalu začal uvědomovat, že k tomu nikdy nedojde, a tak se přesunul do Paříže. Zde se seznámil s Jamesem Joycem, Sylvií Beachovou, vlastnící knihkupectví Shakespeare and Company v rue de l’Odéon č. 12, Gertrudou Steinovou, Louisem Aragonem a dalšími důležitými osobnostmi 20. let 20. století. McAlmon se brzy stal hlavním tahounem. Kde byl on, tam byla zábava zaručená. Dokázal vypít hektolitry alkoholu a stejně zůstat v rámci možností střízlivý. Jediný, kdo se mu mohl vyrovnat, byl, snad díky svému irskému původu, James Joyce. Každý chtěl být tam, kde byl McAlmon. Nikdo neodolal jeho pronikavému pohledu, okouzlujícímu úsměvu, humoru, společenskému duchu a zejména přívětivosti a upřímné ochotě udělat pro druhého cokoli. Na tu ovšem neustále doplácel. Byl by pro své přátele klidně skočil i do propasti, kdyby to bylo nutné. Od nich však nemohl očekávat totéž. Využívali jeho dobroty, věděli, že se na něho mohou spolehnout: půjčit peníze, dopsat knihu, vyplakat se, podívat se do jiné země, najít inspiraci, usmířit se s manželkou, vydat román… ať se děje, co se děje, stačí se obrátit na McAlmona, ten vždycky pomůže. Jakmile byli za vodou, na jeho štědrost zapomněli a nijak se mu neodvděčili. Ačkoli ho to trápilo, nijak se své roli nezpěčoval. Všichni okolo něho se drali na výsluní a on zůstával ve stínu. Ostatní mu vděčili za vše, bez něho by nebyli nic. Nikdo by je nevydal, nikdo by je nečetl, nikdo by je neznal. Ale zatím se stával neznámým on. Nejdříve ho opustili ti, kterým nejvíc pomáhal, postupně všichni jeho přátelé, až zůstal úplně sám a dožíval svá poslední léta v ústraní zpátky v USA. Zemřel v roce 1956.

Je zřejmé, že Robert McAlmon byl velmi důležitou postavou tehdejšího literárního dění, ne-li tou nejdůležitější. Nejen jeho současníci, ale zejména dnešní čtenáři mu vděčí za jeho nasazení pro práci, lásku k literatuře, obětavost a schopnost rozpoznat talent. Autorka biografického románu dává velmi jasně najevo svůj respekt. Vykresluje McAlmona jako naprosto úžasného nakladatele, skvělého spisovatele, dokonalého muže. Na jednu stranu se snaží předložit stylově prostý faktografický životopis, na druhou stranu její obdiv k McAlmonovi posakuje z každé věty. Chvílemi její vychvalování působí přehnaně, uvážíme-li, že za některé nešťastné události si McAlmon mohl přece jen sám (kdyby otevřel oči a nenechal se zneužívat, byl by určitě šťastnější a uznávanější). Navíc je občas těžké vyznat se v tom, o jakém období Simonnot zrovna hovoří, protože při vyprávění nepostupuje chronologicky. Váže na sebe jednotlivé historky, které mezi sebou ani nesouvisejí, a čtenář tak místy ztrácí ponětí o tom, s kým má McAlmon jaké vztahy a jak se v průběhu let měnily.

Jakkoli přemrštěně může obdiv redaktorky Gallimardu vůči americkému spisovateli a nakladateli působit, kniha La nuit pour adresse by neměla upadnout v zapomnění, jako se to stalo jejímu protagonistovi. Nejen že odhaluje klíčovou osobnost dvacátých let minulého století, ale navíc vrhá na tehdejší dobu a její představitele úplně jiné světlo. Doufejme, že se dočkáme českého překladu jak tohoto životopisného románu, tak třeba i děl Roberta McAlmona.