Absolvent komparatistiky na FF UK a scenáristiky na FAMU Eugen Liška, vnuk stejnojmenného prozaika a dramatika, vydal v nakladatelství Host svůj literární debut pod titulem Stvoření. Autor však rozhodně není nezkušený, neboť již má za sebou scénáře ke dvěma televizním filmům Daleko do Nashvillu a Herbert v ringu či seriálu Nevinné lži a práci na dokumentu Trochu lepší svět. Stvoření je bezpochyby kniha stylisticky smělá a tematicky pestrá, která hýří všemi barvami prozaického peří.

Příbytek, nábytek, dobytek
Centrem dění příběhu je omšelý několikapatrový obytný dům, který většině obyvatel připadá spíše jako očistec, ne-li rovnou peklo; na čtenáře ale působí především jako makabrózní alegorie lidské společnosti. Skrze vševědoucího vypravěče, který se často fokalizuje, většinou do mysli mladého protagonisty, žáčka základní školy s legračním jménem Čmelák, sledujeme křížící se osudy svérázných nájemníků. Ti se postupně představují v drobných literárních obrazech jako procesí duševních mrzáků, mezi nimiž si každý nese svůj díl životních zklamání, fantasmat, zloby, pokřivenosti a zákeřnosti. Fikční svět působí dost vytrženě – můžeme si jej představit jako panoptikum frustrátů, na jejichž mysl doléhá ponurá skutečnost normalizační existence kdesi v zapadlém koutě naší vlasti. Autor však neposkytuje čtenáři dostatek identifikačních prvků, které by dění situovaly do přesnějšího časoprostorového rámce. Jedná se tedy zřejmě především o svět alegorický.

Vyletěl mladý Čmelák…
Školák Čmelák žije s otcem, starší sestrou a neurotickou matkou, užírající se jakousi dědičnou vinou, která má stihnout její rodinu a odvíjí se od utkvělé představy, že ji její matka neměla dostatečně ráda – proto se obává, že sama nedokáže obstát ve vlastní rodičovské roli a dát svým potomkům najevo lásku. Mlčenlivý otec se pak domů přichází v zásadě jen vyspat po noční šichtě řidiče tramvaje, zatímco nezvedná sestra si užívá románek s pouličním kejklířem a vrhačem plamenů. Nastíněná neutěšenost rodinného dramatu evidentně nemůže dojít idylického konce. Mezi další figurky vyplňující či obklopující neradostnou králíkárnu patří mimo jiné pobožná sousedka, kterou děsí představy, v nichž se noří mezi hemžící se červy; její retardovaný chráněnec, považující za své poslání pronásledovat nenáviděné psí plemeno (nenávist je ovšem vzájemná); opilec Novák, který si za léta alkoholismu už na betonové chodbě vyležel téměř pohodlnou prohlubeň; gargantuovská milovnice jídla a její psí miláček; oplzlá a věčně nadrátovaná bezdomovkyně a v neposlední řadě vdova Slaměná, pravidelně navštěvovaná dvěma sektáři. Zkrátka velmi barvitý ansámbl. Čmelák mezi nimi prožívá vcelku nenápadnou existenci, v níž si s oblibou výtvarně zpodobňuje své dobrodružné vize. Tu se však jeho život pohne nečekaným směrem díky několika podnětům, jež se nejprve jeví poměrně nevinně. Jeho starší a vážně nemocný kamarád jej přiměje brát s nečekanou seriózností hru na upíry, když mu svůj neblahý osud popíše v intencích tragického souboje jednoho z posledních upírobijců, jenž však samojediný nedokáže nadále vzdorovat krvelačné přesile. Čmelák, který se rozhodne, že nebude čekat, až nestvůry jeho nebohého kamaráda dočista vysají, náhodou získá k ruce příhodného pomocníka – psa zvaného Pocem, který si v temnotě nenavštěvovaného sklepení líže rány po útoku výše zmiňovaného nepřátelského idiota. Čmelákovo hororové dobrodružství nezůstane ani bez příslibu hrůzostrašné apokalypsy: rozhovor se sektářem přivede jeho dětské uvažování založené na neúprosné logice k zuřivému očekávání posledního zúčtování. Jestliže má však přijít Spasitel, bude to už tento týden, nebo o něco později? Kolik má Čmelák času, než mu Kristus sestoupivší na Zem sebere psa Pocema, kterého si sotva užil? A má pak vůbec smysl dělat domácí úkoly?

Kosti, svaly a Římané
Čtenář mnohdy postrádá jasná vodítka pro odlišení reality a představ – většinou fantasmagorického snění malého hrdiny. Jeho dětská mysl, jež má tendenci veškeré podněty přetvářet dle své obrazotvornosti a zároveň brát vše nepřiměřeně vážně, je hybnou silou příběhu. I když se tedy rozdíl mezi skutečností a imaginací či snem v románu nikdy zcela neztratí, vzniklá nejistota je základem vypravěčovy poetiky. Je však třeba dodat, že ačkoli je hrůznost a bizarnost děje především produktem Čmelákova jednání a jeho iluzí, hravý vypravěč si přesto čas od času odskočí do mysli některé z vedlejších postav (ať už v dějové přítomnosti, či v rámci anticipační časové brány) a tím nás ujistí, že fantastická temnota nočních můr je všudypřítomná. Znejišťování, víceznačnost, rozvernost, významové a obrazové prolínání reality a představ představují základní autorovy prostředky. Jako ilustrativní ukázku lze uvést úryvek z úvodní scény, v níž se náruživý běžec a Čmelákův třídní učitel chystá na noční sportovní aktivitu. Zdánlivě všední scéna tak dojde monstrózní proměny, v níž si vzájemně propůjčují svoji sílu a moc kosti, svaly, Římané, tři mušketýři a indiánský náčelník:

„A najednou zatoužil po pohybu. Ucítil ten slaný vlhký oblak, jak se zvedl z konopných lan, která se náhle napnula jak struny. Sáhl si pod triko. Byli tam. Předklonil se a dotkl se lýtek a špiček prstů. Byli i tam. Čekali na něj. Sartorius, rectus femoris, pectoralis maior, femur, talus, Brutus, Marcus Aurelius, Athos, Portos, Uncas… stará parta, soukmenovci, junáci širokoplecí, Sparťani. Tak pojďte, zašeptal. A oni šli.“ (s. 9)

Damien
Román je v mnoha ohledech značně interpretačně otevřený. Není jasné, zda jde u Čmeláka o rozvíjející se schizofrenii, probouzení jakéhosi metafyzického zla, či pouze o nebetyčnou naivitu do sebe uzavřeného kluka. Mnohoznačný je i samotný název románu, neboť není jasné, o čí stvoření se vlastně jedná. Kniha zdatně balancuje na pomezí žánrů, aniž by upadla do hrozících tenat rigidní žánrové kategorizace. Příběh lze tedy číst například jako horor o zrození psychopatického temného anděla, jakéhosi Damiena, jehož jsme zastihli ještě ve fázi klamavé dětské nevinnosti. Tomu by také napovídala scéna, kdy se z přítmí dětského pokojíčku bleskově přeneseme do scény probíhající o mnoho let později, v níž Čmelákův spolužák s nejasnou hrůzou vzpomíná na to, kdy „jej“ poprvé nechal vstoupit do svého domova. Hororová linie vychází ze zmiňovaného očekávání příchodu Spasitele, jenž se v Čmelákových očích mění v obávaného soupeře, který mu svým božským zásahem nejspíše způsobí ztrátu milovaného psa. Je proto třeba se na zásadní setkání dobře připravit a především si doslova uklidit před vlastním prahem, jelikož strašidelný dům plný zpotvořených obyvatel jinak jistě přiláká nežádoucí pozornost shůry. Čmelák se tak paradoxně coby dětský Odpůrce staví na temnou stranu, aniž by tak činil se skutečně nekalými záměry. Stvoření však lze také číst jako svérázný iniciační román o dospívání, „coming of age story“, kdy se protagonistova dětská duše, obklopená poněkud děsivými podněty, nakonec životaschopně transformuje do dospělejší formy ve stylu Nietzscheho výroku „co mě nezabije, to mě posílí“.

Faktor Psí
Časoprostorová nezakotvenost, snovost, téma iniciace a topos domu celý příběh staví na možnou rovinu psychoanalytického výkladu. K takové možnosti autor zřejmě přistupuje velmi podvratně, jelikož uvedené komponenty spíše využívá jako tajemná lákadla, v jejich poetickém smyslu, než aby sestavoval seriózní skládačku predeterminovaných obrazů a znaků. Apokalyptický motiv je pak lehce blasfemická hra na metafyzický thriller se zrozením Kristova protivníka, jež paradoxně vychází z pohnutek nevinné dětské psýchy. V momentě, kdy se Čmelák začne nelítostně zbavovat některých nežádoucích spolubydlících, jednak aby nakrmil svého hladového psa, jednak aby se zbavil nečistého a připravil se na konfrontaci se Stvořitelem, promění se celá konstrukce v šílenou grotesku, v níž je v zásadě možné ledasco.

Liškovo Stvoření je zajímavý literární experiment. Příběh má svoji zjevně promyšlenou vnitřní strukturu a jednotlivé roviny do sebe dobře zapadají. Autorův žánrový eklekticismus působí originálně i zábavně. Přes veškerou rozpustilost se Liška navíc často trefuje do černého, neboť dokáže ve zkratce sdělit výstižný postřeh týkající se lidského údělu či načrtnout výbornou charakteristiku některých lidských vlastností, strategií chování a uvažování. Vzhledem k tomu, že se jedná o autorův románový debut, lze jeho experimentální hravost vnímat do určité míry také jako demonstraci tvůrčích sil a schopností. Autorova první beletristická exhibice ovšem rozhodně nedopadla špatně, a lze proto s jistou zvědavostí očekávat, jaké budou jeho další výkony.