Většina těch, komu diagnostikují rakovinu, se pustí do boje. Dělají vše pro to, aby nad nemocí zvítězili. Pokud se to podaří některé z celebrit, můžeme si být téměř jistí, že založí asociaci na podporu nemocných rakovinou, zúčastní se nějaké kampaně nebo alespoň finančně podpoří již existující nadaci. Neplatí to však pro všechny. Jedním takovým příkladem může být syn slavného malíře Marca Chagalla David McNeil. Odoperovali mu plíci, avšak od kouření a pití ho to neodradilo a v obojím pokračoval vesele dál. Jenže po nějaké době začal pociťovat takovou bolest v krku, že byl schopen jíst pouze tekutou stravu, jeho fyzický stav se rapidně horšil a vyčerpala ho i pouhá cesta z jednoho pokoje do druhého. Na vyšetření se dostavil až v opravdu kritickém stavu, když už dál nemohl. Doktoři mu zjistili rakovinu jícnu, kvůli špatnému životnímu stylu mu předpovídali brzký konec. McNeil se podrobil léčbě, a přestože v to nikdo nedoufal, uzdravil se. I když se svou vinou nechal srazit na kolena, boj nevzdal a čelil nemoci po svém. Nejsilnější zbraní mu byl vedle humoru nejspíš slib daný synovi, že se z nemoci tak či onak vyhrabe.

Un vautour au pied du lit (tedy Sup v nohách postele či Sup u mé postele) není McNeilův první román. Ve svých předchozích knihách slavný písničkář vyprávěl o svém dětství (Quelques pas dans les pas d’un ange, Gallimard, 2003, Několik kroků ve stopách anděla) nebo o vyrůstání po boku umělců (28, boulevard des Capucines, Gallimard, 2012, Boulevard des Capucines č. 28). Píše také knihy pro děti (např. Quand les chats étaient verts, Harlin Quist, 1998, Když ještě kočky byly zelené) a samozřejmě skládá písně, ať už pro sebe, nebo pro jiné: pro Roberta Charlesboise, Yvesa Montanda, Pierra Barouha a další.

V knize Un vautour au pied du lit se McNeil svěřuje se svými prožitky, pocity, obavami, sny a představami z doby, kdy ležel v nemocnici, a prolíná je vzpomínkami a zážitky z minulosti. Bez ladu a skladu skáče ve vyprávění z přítomnosti do minulosti a zpět. Na co si v tu chvíli vzpomene, to řekne. Občas má proto čtenář problém orientovat se v čase.

Jak název napovídá, hrozba smrti děsila Davida upoutaného na nemocniční lůžko dennodenně. I tak se jí dokázal postavit s humorem. Nebo spíše s humory. V knize se totiž vyskytují nejrůznější druhy vtipkování. Klukovské blbnutí, sexuální narážky, černý humor, ironie… Jeden takový vtipný moment nastává, jakmile je nemocnému přidělen pokoj. Když zdravotní sestra odejde, David si obleče kalhoty a košili a vyplíží se přes parkoviště, „které, což bylo dříve běžné, nebylo hlídané, a když bylo, tak nikdo kamery nesledoval, protože to by jinak viděl věci,“ ven. „Ale ne proto, aby unikl fibroskopii, kterou měl další den podstoupit, ale aby si trošku zvedl náladu a koupil si lahvinku brandy, lahev vodky, cokoli.“ (s. 21) Po úspěšné vycházce se pak vrací zpět na pokoj, a aby nevzbudil podezření, vydává se za své dvojče: „Ale recepční, ty samé, co hlídaly při mém nástupu, mě najednou viděly vycházet z nákladního výtahu a vyděšeně mě pozorovaly, a tak jsem rychle zarazil jejich domněnky a ujišťoval je, že jsem bratr toho chlápka, co zrovna dorazil a čeká na zítřejší fibroskopii. Když viděly, že mám stejný obličej a vypadám opravdu jako muž, kterého přijaly před necelou hodinou, nejspíš si řekly, že musím být jeho dvojče, a jestliže mám na sobě stejné oblečení, tak proto, že tomu tak u jednovaječných dvojčat, i když dospělých, bývá, a kurnik snad nechodily na kurzy pro odborný zdravotnický personál jen tak pro nic za nic. Jedna z nich si oddechla, že není obětí kolektivní halucinace, a propustila mě se slovy: ‚Prosím, po chodbě vlevo, ale návštěvní hodiny končí za necelou půlhodinu…‘ ‚Děkuji, nebojte, budu pryč dřív…‘ […] Poté, co prohlédla skříně a koukla pod postel, jestli nenajde zakázané produkty, se mě zeptala, kde je můj bratr. Odpověděl jsem: ,Už je to dobrých deset minut, co odešel, zastavil se tu jen na chvilinku.‘ ,To je divné, nikdo ho neviděl odcházet, a to si všechny příchody a odchody přesně zapisujeme …‘ ,Slečno, věříte na duchy? Protože můj bratr a já jsme tak trochu duchové, jsme Skoti, máme dokonce vlastní znak, měnu, oděv z tartanu, ten je docela strašný, vážně ošklivý, ale když se ve Francii říká, že ,rodinu si člověk nevybere‘, tak v Highlands si člověk nevybírá barvu svého kiltu. Můžete si být jistá, že pro mého bratra je naprosto normální procházet zdmi, u nás straší ve většině domů, nejen na hradech a zámcích…“ (s. 23, 27)

Autor má osobitou odpověď vždy po ruce. Alespoň ze začátku. Bláznivé příběhy mísící se s halucinacemi začínají být ale s dalšími stránkami celkem otřepané. David McNeil, postarší pán, upoutaný na nemocniční lůžko, se svěřuje s představami o flirtování se slavnými modelkami, jako například s Kate Moss, sděluje nám, jaká všechna auta měl a co se mu na nich líbilo nejvíc, jaké je jeho nejoblíbenější jídlo, a už by nám chtěl předříkávat recept na cibulový koláč, když vtom ho zarazí hlas jednoho z archandělů. Kterého? „Určitě ne Michaela. Michael tráví čas přemáháním draků, a boj s draky je práce na plný úvazek. Samozřejmě ani Rafael, který musí uzdravovat co nejvíc lidí, tak to říká Bible, takže toho má hodně. Určitě to nebude ani Uriel, který byl vybrán, aby vyhnal Adama a Evu ze zahrady Eden, víme o něm, že se stal archandělem Moudrosti a teď si lebedí v Káthmándú. Takže je to Gabriel, jasně, je to Gabriel, ten, co zachránil Izáka před Abrahámem máchajícím mečem, a taky dost namyšlený archanděl, když oznámil Marii, že je těhotná, a vydával se přitom za Ducha Svatého.“ (s. 47–48)

McNeil se postupně nechává zcela ovládnout ujetými představami, diskutuje se smyšlenými postavami, vysmívá se společnosti, předpisům, názorům, umělcům, lékařům, svým přátelům, rodině… a sám sobě. Blouzní a sní, občas se vynoří z bláznivého světa představ do reality, ale za chvilku se opět potopí zpátky. Zda je na vině morfin, který si kvůli čím dál tím větším bolestem pracně opatřil a který „se zmocnil Elvise, Michaela Jacksona a po Amy Winehouse taky Prince“ (s. 123), to je otázka. Jasné je jen to, že ho rakovina, ačkoli z ní určitě vyšel silnější, hodně vyčerpala a je to znát právě na jeho vyprávění, které je postupně čím dál tím slabší.