Některé dny se prvního září zdá být tak dávno, že už si skoro nevzpomínám, nevzpomínám na tvůj obličej, tvou vůni, tvoje ruce.

I tvůj hlas se stále víc vytrácí z mého ucha.

Mám strach, že jednoho dne zmizíš úplně.

Z mých vzpomínek, mých úst, mé tváře. Aga říká, že prý ti jsem podobná.

Jiné dny jako bys byl mrtvý jen pár dní.

Ležíš bez života ve své posteli.

Na tváři nemáš úsměv.

Tvé ruce se nehýbou.

Nedíváš se zpod zavřených víček.

Čelist máš podvázanou červenorůžovým šátkem.

Anne stála vedle baby.

Na židli vedle něj seděla se skloněnou hlavou moje sestra. Vlasy jí zakrývaly obličej. Občas jí ze špičky nosu skápla na hřbet ruky slza.

Můj bratr se snažil být silný, snažil se mi dívat do očí, snažil se neříct jediné slovo, snažil se pravidelně dýchat. Můj bratr se snažil být muž.

Viděla jsem, jak se mu třese brada. Mně se třásla taky.

V ruce jsem držela babovu ruku. Nevím, jak dlouho.

Pak najednou byla tma, pokoj v nemocnici na ostrově byl světle osvícený. Jeho ruka byla studená a bledá. Sklonila jsem se, třikrát ji políbila a přitom si ji mezi polibky vždy přiložila k čelu.

„Odpouštím ti, co bylo na zemi, prosím, i ty mi odpusť.“

Baba si někdy v pekárně v Neueneggu nechal nákup připsat na účet. Jednou jsem u toho byla. Stála jsem u pokladny za ním, když se tiše a trochu předkloněný ptal pokladní, kterou znal jen zběžně a která se na mě vždycky usmívala a které bylo z pusy cítit po kočičím žrádle a která měla srbského manžela, který vedl pekárnu a byl na nás moc milý, zda by nám nákup nemohla napsat na účet. Poděkoval pousmáním, položil si ruku na srdce a sklonil hlavu. Já jsem sbalila do tašky chleba, máslo, nutellu, trochu zeleniny a mléko. Baba rovnou sáhl po krabičce cigaret. Sotva jsme byli venku, jednu si zapálil. Do nebe vyfukoval kroužky a já se smála. V té chvíli, kdy vedle mě stál s lesknoucíma se očima, to mi bylo dvanáct, jsem si přísahala, že jednou budu mít tolik peněz, aby si baba a anne nikdy nemuseli brát nákup na dluh.

Přísahala jsem, jak nejhlasitěji jsem uměla, mezi kroužky kouře stoupajícími do nebe.

***

V den mytí nás všechny zavedli do šatny školní tělocvičny v Brunnmattu v Effingerstraße. Sprchy sdílely ženy s dívkami a muži s chlapci.

Když se ženy a dívky vysvlékly, utekla jsem na chodbu. Anne šla za mnou a sedla si vedle mě na studenou podlahu. Tam jsme seděly, dokud se všechny ostatní nevysprchovaly a neodešly z převlékárny.

Pak jsme vstaly a vstoupily do prázdné šatny. Anne se ke mně obrátila zády a tak dlouho něco hledala v tašce, dokud jsem se nesvlékla a neomotala své nahé tělo ručníkem. Rychle jsem se osprchovala. Když jsem byla hotová, anne prošla kolem mě do sprchy zamotaná do ručníku. Oblékla jsem se, učesala si vlasy a sbalila si věci do tašky. Anne za chviličku přišla ze sprchy a já šla na záchod. Když jsem se vrátila, anne už byla oblečená. Čerstvě osprchované jsme sestoupily zpátky do bunkru. To bylo naše první ubytování ve Švýcarsku. Když jsme kráčely přes temný školní dvůr, oslepoval mě zeleně svítící nápis Univerzitní nemocnice na ostrově.

Skoro každý den jezdím autobusem z Bümplizu do města, kolem protiletadlového bunkru, kde jsme dva týdny žili. Myslím na tebe. Všechno je pořád stejné. Tisknu čelo na okno autobusu a marně se snažím něco rozeznat, zatímco projíždíme kolem. Vystupuji z autobusu a scházím ke vstupu do bunkru. Poprvé po patnácti letech.

Mřížová vrata jsou zavřená. Oběma rukama svírám mříže, nasávám pach vlhkých zdí, strkám obličej mezi dvě studené železné tyče. Je tma.

Svítilo se jen v bytech naproti. Dívala jsem se, jak se spolu cizí lidé dívali na televizi. Někteří stáli u otevřeného okna a kouřili, jiní pili čaj a telefonovali. Dívala jsem se na ně celé hodiny, dávala jsem jim jména. Kouřící muž byl Měsíčník, ještě nikdy jsem neviděla tak kulatý obličej, jako měsíc. Žena před televizí byla Elisabeth, protože byla tak podobná britské královně z obrázků v novinách, kterými jsem si listovala u trafiky. Její muž se jmenoval Transfer. Slýchala jsem to slovo tak často, že to muselo být jméno nějakého krále. Když na mě Měsíčník jednoho dne z otevřeného okna něco zavolal svou cizí řečí, lekla jsem se a utekla zpátky do místnosti, kde už spalo všech čtyřiadvacet cizích lidí.

Měsíčníka jsem se bála. Že nás u dozorců zradí, že by naši rodinu mohli strčit do vězení, a tam bychom museli strávit mnoho let. Už bych nikdy nemohla chodit do školy. Mého bratra, protože je tak roztomilý, by dali nějaké bezdětné rodině.

Anne mi vyprávěla, že mnoho manželských párů nemůže mít děti. Ona sama si prý jednou dokonce pohrávala s myšlenkou, že by své ještě nenarozené dítě, kterému chtěla dát jméno Orhan, protože se jí moc líbil ten herec a zpěvák, dala agovi, bratrovi mého otce, a jeho ženě. Nemohli mít děti a moji rodiče už měli mě a mého bratra.

Představa, že by měla dát pryč své dítě, se jí líbila den ode dne méně. Když byla v sedmém měsíci, začala silně krvácet. Když seděla na záchodě, z podbřišku jí visely malinké nožičky dítěte. Hlasitě plakala, rukama držela ty nožičky a museli ji okamžitě odvézt do nemocnice. Anne ztratila mnoho krve a málem přišla o život. Dítě se narodilo mrtvé a pohřbili ho v malinké rakvi. Anne mi později řekla:

„Nikdy bych svoje dítě nemohla dát pryč. Nikdy.“

Zatímco tisknu hlavu mezi studené mříže, přichází ke mně z bunkru muž ve vojenské uniformě.

Ptám se, zda bych se nemohla podívat dovnitř, chci vidět, jaké to je, žít pod zemí.

„Tady není nic k vidění. Je to jenom protiletadlový bunkr.“

***

Když jsme jeli někam daleko, nesměli jsme jet autem všichni. Anne jela se mnou, mým bratrem nebo sestrou vlakem.

Baba byl toho názoru, že kdyby se stala nehoda, nesmíme při ní zemřít všichni. Nikdy jsme do Prizrenu neletěli všichni společně, trousili jsme se postupně s několikadenními rozestupy.

Nikdo to nezpochybňoval, všichni znali nějaké historky, jak zahynula celá rodina, protože jeli společně. Žádní potomci, žádní pozůstalí.

Jednou po vyučování jsem se zeptala Sarah, jak cestuje její rodina.

Vždycky všichni najednou autem do Itálie. Vždy do téhož domu. Vždy druhý prázdninový týden. Sarah mi vyprávěla, že jednou šli na výlet, celá rodina. Stezka byla tak úzká, že mohli každou chvíli spadnout. Otec jim všem uvázal kolem pasu lano a šli opatrně za sebou. Řekl, že kdyby někdo spadl, ostatní by spadli s ním.

Tahle představa se mi líbila víc, jenom bylo potřeba to vysvětlit babovi.

Když jsem mu po škole navrhla, že všichni nebo nikdo, řekl, že každý má svůj čas, kdy zemře. Nemůžeme to nijak ovlivnit, jen sebevraždou, a sebevražda je v islámu zakázaná. Takže nad tím nemáme žádnou moc a ani tušení, kdy ten čas nastane. Prý si tím nemám lámat hlavu, protože je to úplně zbytečné.

Zeptala jsem se ho, proč tedy nechce cestovat s námi všemi, když má každý svůj čas, kdy umře.

Odpověděl, že jsme s bratrem, když jsme spolu delší dobu, nesnesitelní. Někdy by nás prý nejraději vyhodili z okénka a ještě přes nás zacouvali, abychom konečně ztichli, ale protože nás nechtějí zabít, protože i to je v islámu zakázané, cestujeme každý zvlášť.

***

V Mustafově obchůdku jsem si koupila sladký prášek na dělání sirupu nejrůznějších příchutí a barev. Prášek jsem vylízala rovnou z pytlíku a pak šla domů, abych s anne dobalila poslední věci.

Seděla jsem vedle anne, zatímco ona chovala mého bratra v náručí a plakala. Aga nás odvezl na letiště. Klečela jsem na zadní sedačce a dívala se ze zadního okna. V mokré skvrně na zemi se odrážely mraky.

„Ať tvá cesta ubíhá jako voda, bezstarostně a lehce. Ubíhej, objevuj, ale nezapomeň. Brzy se vrať, se stejnou lehkostí, jako jsi odplynula.“ To byla dedeho poslední slova, zatímco jsem ho objímala. Babaanne tam stála a s úsměvem svírala v rukou prázdný plechový kbelík.

Projížděli jsme pod elektrickými dráty městem, úzkými uličkami, kolem lidí, domů, mešit, starých lázní, pošty. Dívala jsem se z okna. Můj bratr anne objímal oběma rukama. Nechtěla jsem, aby mi anne viděla do obličeje, a tak jsem čelo a nos přitiskla na okénko. V kličce od dveří se pokřiveně zrcadlili muži popíjející čaj. Město ubíhalo kolem nás a zůstalo nezměněné v našich vzpomínkách třináct let.

Když procházím kolem obchodu s potravinami, je cítit sladká vůně. Nemám chuť vstoupit. Jaro se krade z vlhké půdy, protahuje se, probouzí stromy a barvy. Mezi starými, bíle natřenými domy se ukrývá parčík. Domy opravené i zralé na demolici stojí těsně vedle sebe. Některé se už před lety zřítily nebo shořely.

Většina domů zůstala stejná, ještě pořád mají vysoké železné brány, kterými se vchází do vnitřního dvora. Všechny zahrady jsou schované za zdmi. V Prizrenu lidé schovávají své krásy, svůj majetek, bojí se, že by o něj přišli. Slyším tě říkat: Závist je ničivé prokletí. Proto zdobí každý dům modré oko, které ho má chránit před zlým pohledem. Pověry jsou v islámu zakázané, tak se jim říká tradice. Každý den sebou nosím čerstvý modrý mendil, vyšívaný kapesník, modré oko jsem ztratila před tvou smrtí.

Stříhám si vlasy. Sleduji, jak padají na zem, jeden pramen za druhým. Každou jednotlivou vzpomínku odděluji od hlavy velkými krejčovskými nůžkami. Na konečcích nesou takovou tíhu, že se proměňují v dlouhé vidlice, které mě píchají do zad. Musím se odstřihnout od minulosti.

„Tvoje jemné ruce nezhrubnou čisticími prostředky, nikdo nepozná po sluchu, odkud jsi, nikdo na tobě neuvidí tvoji minulost.“

Tvůj hlas zní, jako bys předčítal z knihy. Podíval ses na zem a dlouze potáhl z cigarety. Z poloviny se změnila v popel a spadla na stůl, kde zůstala ležet, dokud jsi ji dlaní nerozetřel v prach.

***

O zimních prázdninách jsme byli na dva týdny na lyžích v srbském pohoří Prevalac. Slavili jsme tam moje sedmé narozeniny. V hotelovém pokoji bylo horko.

První noc, když už byli anne s mým bratrem v posteli, jsem ležela na gauči a předstírala, že spím. Baba stál u otevřeného okna a v bílém nátělníku kouřil cigaretu. Jedním okem jsem ho pozorovala, to druhé jsem pracně držela zavřené. Kam se díval? Obdivovala jsem ho, že umí tak dlouho jen tak stát. Slyšela jsem jeho dech. Nasával vzduch a zase ho vypouštěl nahlas a pravidelně. Někdy mu při výdechu z nosu uniklo trochu kouře.

Snažila jsem se dýchat s ním, taky nosem. Nedařilo se mi to a já věřila, že je to tím, že mám otevřené jenom jedno oko. Mít jedno oko zavřené mě stálo tolik síly, že jsem nedokázala pravidelně dýchat. Otevřela jsem pusu dokořán a zhluboka se nadechla.

Baba zavřel okno a já své otevřené oko. Nechtěla jsem, aby viděl, že nespím. Slyšela jsem, jak je jeho dech s každým krokem o něco hlasitější. Vzal mě do náručí. Cítila jsem z něj cigaretu. Opatrně mě odnesl do postele a tiše za sebou zavřel dveře. Když odešel, vylezla jsem z postele, počkala jsem, až dojde do svého pokoje a zhasne světlo, a pak jsem se po špičkách proplížila tmavou chodbou a postavila se před okno, před kterým předtím stál. Venku byla tma.

***

Sarah bylo pátého února dvanáct.

Moje úspory stačily tak akorát na červenou svíčku ve tvaru andílka, tři vonné tyčinky a plakát, na kterém byl černobíle vyobrazený indiánský náčelník. To všechno jsem zabalila do použitého dárkového papíru.

Překvapilo mě, že Sarah ráno nepřišla do školy, a rozhodla jsem se, že ji v poledne překvapím doma. Sarah se svou rodinou bydlela na okraji lesa ve velkém domě se zahradou nad školou v Neueneggu. Dveře mi otevřela její matka.

„Ahoj, tebe jsem už dlouho neviděla. Jak se máš?“

„Mám se dobře, je Sarah doma?“

Otočila hlavu a zavolala ji. Upřeně jsem hleděla na její šíji a krátké blond vlasy. Krk měla tenký jako já paži. Její prsa téměř nebyla vidět. Když Sarah přišla ke dveřím, smála se. Nevypadala nijak zvlášť nemocně.

„Všechno nejlepší k narozeninám.“ Obě ruce jsem zanořila do tašky a vytáhla balíček.

„Děkuju, ale to přece nebylo nutné.“

Sarah byla milá, jako vždy.

Mezi její paží a rámem dveří se mi podařilo dohlédnout do obývacího pokoje. Byla tam Simone, její sestřenice, pár jejích přátel a celá rodina a ještě další lidé, které jsem neznala. Na stole leželo mnoho barevných balíčků. Na jiném stole jsem rozeznala veliký koláč. Ke dveřím opět přišla její matka a uviděla můj balíček. Usmála se a poděkovala. Řekla, že to přece nebylo nutné, a chytila Sarah za rameno.

„Tak pojď, už na tebe všichni čekají.“

I Sarah mi ještě jednou poděkovala a napřáhla ke mně ruku.

Zatímco se dveře zavíraly, řekla tiše: „Nechceš jít dál?“

„Ne, ne, nemůžu, musím jít domů. Tak ahoj zítra ve škole.“

Cestou domů jsem šla velký kus lesem a sedla si pod břízu. Pozorovala jsem, jak z holých větví padá sníh.

Sarah, tak jsem se chtěla jmenovat. Nenáviděla jsem své jméno, které si nikdo nedokázal zapamatovat. Když se mě někdo cizí zeptal, jak se jmenuju, vždycky jsem odpovídala „Sarah“.

Kdyby se ve škole nezkřížily naše cesty, určitě by se z nás nikdy kamarádky nestaly. První školní den jsem o velké přestávce spadla z prolézačky. Chvilku jsem nemohla dýchat a ani se hýbat. Sarah byla jediná, kdo ke mně přiběhl, a zeptala se mě něco, čemu jsem nerozuměla. „Sarah,“ zapíchla ukazováček do hrudníku a řekla: „Sarah.“ Rozesmála jsem se, ta situace mi připomněla scénu, kdy Jane vysvětluje Tarzanovi, jak se jmenuje.

Po škole jsme moc v kontaktu nebyly, ale občas jsme se vídaly. Chodila na koncerty Gottharda, DJ Boba a Floriana Asta. Já jsem poslouchala Tupaka, Snoop Dogga a Jay-Zeta. K třináctým narozeninám pro mě připravila veliké překvapení. Nic jsem netušila. Její matka nás zavezla do Curychu, kde jsem uviděla veliký plakát: „DJ Bobo live v Curychu“.

Hala už byla z poloviny plná ječících, strkajících se lidí. Pozorovala jsem Sarah, jak se cpe do davu, neustále se po mně ohlíží a s rozzářeným obličejem mě s sebou vleče za ruku. Krk jí zakrývaly blond vlasy po ramena.

„Už to začne!“ zakřičela Sarah mým směrem a odhrnula si ofinu z očí.

***

Anne se mě zeptala, kde jsem se tak zdržela.

„Sarah má dneska narozeniny, pozvali mě k nim na oběd.“

„Proč jsi mi o tom neřekla? Měla jsem o tebe starost.“

„No, víš, měli velikou oslavu s báječným koláčem, který upekla její máma. Dostala hrozně moc dárků. Kdybys viděla, jak byly krásně zabalené.“

Na chvilku jsem se odmlčela, a než jsem ve svém pokoji zalezla pod deku, dodala jsem:

„A její máma tě moc pozdravuje.“

Anne se usmála a řekla, že by k nám měly někdy přijít, že by taky mohla upéct koláč a daly bychom si společně čaj.

Do večeře jsem to málem nevydržela.

Druhý den ve škole jsem se chtěla Sarah zeptat, jestli by s mámou neměly čas přijít k nám na návštěvu. Kde bychom asi tak seděli? Na posteli, kde spíme? Koláč, který by anne upekla, by její matka nechtěla jíst, protože by v něm bylo moc čokolády a másla. Její matka byla velmi sportovní žena, chodila běhat dokonce i v dešti. Jednou jsem to s anne zkusila. Po třech minutách se zastavila a zapálila si cigaretu. A pak chtěla dál běžet s cigaretou v puse.

***

Ležím v prázdné vaně, přes kolena mi stéká voda, vklouzává mezi prsty, oblévá chodidla, hladí nohy, uléhá na břicho, skrývá hruď a šimrá mě na bradě. Nořím hlavu do teplé vody, vydechuju nosem, sleduju stoupající vzduchové bublinky až k páře vysrážené na stropě. Vlnky pohupují sprchovým závěsem. Ze stropu se stává podlaha, jako bych se vznášela. Vlasy nadnášené vodou mi zastírají výhled, marně se je snažím odhrnout z tváře. Překotně se vynořuju a zhluboka se nadechnu. Moje ruce se podobají babaanniným.

Baba šel ven zavolat babaanne. Telefonní budka stála u pošty ve Wilderswilu, pět minut od starého hotelu. Baba se stále zmenšoval, až zmizel úplně. Nehýbala jsem se, zůstala jsem stát u okna, dokud jsem ho neuviděla, jak se zase zvětšuje. Bod, čárka, člověk, muž, baba byl zpátky.

Vyběhla jsem z pokoje, seběhla po schodech přes velkou místnost ke vchodovým dveřím. Baba kolem mě prošel halou, ani se na mě nepodíval a vystoupal po schodech do pokoje. Pohyboval se pomalu a já rychle za ním. Když mi zabouchl dveře před nosem, zůstala jsem před nimi chvilku stát. Pak jsem je pomalu otevřela. Uviděla jsem babu, jak sedí na posteli, obličej ukrytý v dlaních.

„Babaanne je mrtvá.“

Ten hlas jsem ještě nikdy neslyšela. Tu větu jsem ještě nikdy neslyšela.

Šla jsem do koupelny a zamkla se tam. Nechala jsem vodu téct do vany, abych už nic neslyšela o smrti. Klíčovou dírkou do tmy zářil paprsek světla a já ho chytala do dlaně.

***

Na mokrých nohou vleču svoje těžké tělo před orosené zrcadlo, ve kterém se rozpitě zrcadlí ženské tělo. Rudě nalakovaný ukazováček na zamlženém zrcadle spojuje mateřská znaménka na jeho trupu. Vznikne Kassiopeia, která se topí v moři a volá o pomoc. V nakreslených čárách na zrcadle je vidět jasnější obraz. Otevřeným oknem fouká studený vítr a odnáší páru do noci. Kassiopeia už je vidět jenom rozmazaně.

Odmlžené zrcadlo odráží mě.

„Ve jménu milosrdného a dobrotivého Boha.“

Babaane neustále předčítala z koránu, alespoň tak mi to připadalo. Četla v arabštině, v jazyce Mohamedově. Můj jazyk to není. Nosila bílý šátek a zakrývala si své dlouhé černé vlasy. Opakovala krátké modlitby tak dlouho, až jsem je začala opakovat i já.

Seděla na nízkém sedacím polštáři, já na vzorovaném koberci. Modlila se dál i po mém odchodu. Opakovala jsem modlitby na ulici, v autě, v posteli, na židli, až je začal opakovat i můj bratr na svém polštáři pod stolem.

Babaanne se se shrbenými zády nakláněla, jako by do velké knihy před sebou měla každou chvíli spadnout.

(…)

Dál se modlila a já šla na záchod. Věděla jsem, že na záchodě se arabská slova vyslovovat nesmí, protože je to svatý jazyk, kterým by měli mluvit všichni muslimové, ale v žádném případě ne na záchodě; jazyk by se totiž ušpinil smradem a kromě toho neměl Bůh na záchodě co pohledávat.

Takže už jsem modlitby neopakovala na záchodě, ale ve škole, cestou domů, v knihovně, v posteli. Ráno jsem z postele vstávala pravou nohou, odříkala „bismillahi rahmani rahim“, šla na záchod, umyla si obličej, protože neumytá jsem nesměla nic jíst. Jíst jsem směla jenom pravou rukou, pravicí jsem se také musela loučit nebo pozdravit, z domu jsem musela vykračovat pravou nohou a u toho šeptat „bismillahi rahmani rahim“. Levačka se směla používat jenom na záchodě.

Bylo toho hodně, na co jsem musela myslet. Proto jsem zapomínala krmit svého bratra, mýt si ruce, jít po škole domů, vzít si s sebou sešity, obout si boty, nestrkat tužky do pusy. Jednou jsem zapomněla, jak se rozvazuje uzel. Uvázala jsem bratrovi kolem krku šňůru tak těsně, že skoro nemohl dýchat. Přišla anne a vysvobodila jeho dech jedním řezem.

Naši rodiče nás předváděli přátelům a příbuzným, dokud všichni netleskali. S bratrem jsme nastrojení recitovali verše.

Ta slova mě po dvaceti letech zase dohánějí, opakuju je, beru si je zpátky do pusy, nechávám je plynout ze rtů a ještě pořád jim nerozumím.

***

Tvoji rakev nesli městem. Na začátku tvořilo smuteční průvod deset lidí a v závěru to bylo veliké shromáždění. Ženy vypnuly sporák a šly kousek s ním. Muži zavřeli svůj krám a šli kousek s ním. Děti si přestaly hrát s míčem a šly kousek s ním. Všichni mlčeli a šli kousek s ním. V Prizrenu vodí smrt na vycházku skoro každý den.

Muži, se kterými jsi v Bernu chodil do mešity, umyli tvou mrtvolu a zabalili ji do sedmi metrů. Tak se to dělá. Položili tě do dřevěné rakve, kterou zatloukli hřebíky. Hoca řekl, že tví bratři budou chtít vidět skrz skleněné okénko tvoji tvář.

Čekala jsem venku, než muži dokončili svou práci. Odešla jsem, než odnesli rakev.

Letěl jsi s námi v zavazadlovém prostoru.

V Prizrenu všude visela tvoje fotka, která oznamovala tvůj zítřejší pohřeb. Ulehla jsem k spánku v pokojíčku.

Druhý den jsem stála u okna v agově domě, když tví bratři nesli tvou rakev do domu tvých rodičů, přes zahradu, na které sis hrával jako dítě, kde sis vzal anne a já dělala své první krůčky.

Ve vedlejším pokoji se sešlo na sto lidí, aby se za tebe pomodlili. Když hoca začal svým vysokým hlasem prskat do mikrofonu, byla jsem jediná, kdo se rozesmál. Teta mě za ruku vztekle vyvlekla z místnosti. Ty by ses taky smál.

Po pohřbu jsem si lehla na vlhkou zem a představovala si, jak slzy prosakují hlínou a jedna po druhé končí na tvé tváři.

(…)

„Každý den sedmkrát pomysli na smrt.“

Dede mluvil o smrti často.

Jednou v pátek odpoledne šel dede na procházku, na které nejspíš potkal smrt. Vrátil se domů, přepadla ho únava a ulehl zemřít.