Mezi Kosovem a Švýcarskem je dost prostoru k vyprávění
Kureyshi, Meral: Elefanten im Garten

Mezi Kosovem a Švýcarskem je dost prostoru k vyprávění

Meral Kureyshi, švýcarská spisovatelka s kosovsko-tureckými kořeny, platí za velký objev německy psané literatury. Její lyrický debutový román Elefanten im Garten o přijímání, odcházení a vzpomínání si v roce 2015 vysloužil Bernskou literární cenu a nominaci na Švýcarskou knižní cenu. Od té doby se dříve téměř neznámá absolventka Literárního institutu v Bielu na šňůře autorských čtení nezastaví – českým čtenářům svůj úspěšný román představila na pražském veletrhu Svět knihy 2017.

Ve své prvotině se Meral Kureyshi skrze anonymní hlas své vypravěčky vyrovnává se ztrátou milovaného tatínka a organizuje své vzpomínky na dětství v Kosovu i klopotné začátky po emigraci. Institut románové ich-formy už však sám o sobě napovídá, že tu méně, tu více se do textu vkrádá fikce. Z původně tisícistránkového manuskriptu, bujícího dvacet let, vznikla útlá, pozoruhodná umělecká výpověď mladé ženy účtující s někdejší materiální chudobou, útěkem před válkou a ubíjejícím azylovým řízením, dospíváním v cizím jazyce a hledáním vlastního já za pomoci bohaté imaginace. Poetický, obrazný jazyk, který má k sentimentalitě daleko, spojuje ironii s lakonickými zastávkami u momentů jako odmítnutí, zklamání a smrt. Román přesto díky odlehčenému tónu a vřelým vzpomínkám na tatínka, který nezkazil žádnou legraci a pro rodinu by se rozkrájel, dělá z vypravěčky společníka, kterému chceme naslouchat.

Kosovo není jenom válka
Rodina Meral Kureyshi (1983) patřila k turecké menšině v Kosovu. Žili v Prizrenu, druhém největším městě po Prištině, kde se míchaly srbština, albánština a turečtina a kde mnohojazyčnost byla přirozenou součástí života. Jak sama popisuje, doma mluvila turecky, ve škole srbsky, brzy se začala učit rusky a ve Švýcarsku k tomu přibyly němčina, bernský dialekt němčiny (rozhovor s Kureyshi v tomto dialektu si můžeme poslechnout zde), francouzština, angličtina, italština a latina. Do Švýcarska Meral Kureyshi se svou rodinou emigrovala kvůli politické situaci v bývalé Jugoslávii v roce 1992, když jí bylo devět let. Vystudovala střední oděvní školu a po pár semestrech germanistiky se přihlásila na prestižní Literární institut v Bielu. Vedle práce v kině a muzeu založila ve svém bytě na bernském starém městě Lyrický ateliér, aby dětem pomáhala pracovat s jejich vlastní kreativitou a vnímat kouzlo lyriky, dříve než je zavalí a odradí povinný školní kánon. Podnítila ji vlastní zkušenost z dětství plného básní – s rodiči prý totiž navštěvovala každou neděli čtení tureckých básníků v sálech, které praskaly ve švech.

Útěk před balkánskou válkou končí ve švýcarském bunkru
Román Elefanten im Garten (Sloni v zahradě) začíná pohřbem vypravěččina tatínka v Prizrenu. Čtyřiadvacetileté ženě ho bolestně připomínají místa i předměty, potkává ho ve snech a uvědomuje si, že dokud ona bude tady, nebude on s ní. Postupem času čelí pomalému rozpíjení vzpomínek na něj. S mladšími sourozenci, bratrem a sestrou, ji spojuje péče o nevidomou maminku, která špatně snáší své osamění. Všichni členové rodiny musí bojovat s neprostupným systémem, do něhož přes veškerou snahu nezapadají – bratr už tři roky nebyl mimo Švýcarsko, protože by si musel nejprve vyřídit pas v Prištině; tam se však bez pasu nedostane a navíc už skoro nemluví srbsky, což mu vyjednávání v začarovaném kruhu komplikuje.

Minulost s přítomností se v krátkých impresích prolínají v obyčejných momentech současného života, při prohlížení starých fotek nebo procházkách po městě. Navzdory líčeným drsným podmínkám, kterým rodina byla po příchodu z válečného území vystavena – úřady je jako uprchlíky nejprve umístí na dva týdny do bunkrů, rodičům na dlouho znemožní hledat si práci a po dvanácti letech čekání zamítnou jejich žádost o švýcarský pas –, text nevyznívá ani trochu bolestínsky.

Sbírání plodů rodinné lásky: pokorné, nesentimentální, okouzlující
Vypravěčka románu Elefanten im Garten není pouze migrantka, kterou sledujeme na cestách do Benátek, Paříže, Prizrenu a návratech do Bernu, ale také adolescentka s obyčejnými starostmi, hudebními idoly a stavy nešťastné zamilovanosti. Mezi vzpomínkami na prizrenskou základní školu a nejlepší kamarádku Gül pak vypráví o svém studiu na univerzitě, práci v antikvariátu a cestách do někdejšího domova, který se jí čím dál více vzdaluje. Ke kosovskému rodnému městu necítí pouze přízeň – vzdálení příbuzní, kteří ji znali jako malou a vyptávají se jí na celou rodinu a život ve Švýcarsku, k ní při jejích tamních návštěvách přistupují s familiárností, jež se jí hnusí. Ze setkání s nimi si odnáší ambivalentní, odcizené dojmy: „Kdo je vlastně ta žena, která mi pořád prská do tváře, a kdo jsou ti lidé, jejichž pozdravy mi vyřizuje?“ (s. 33).

V lyrickém svědectví mladá žena rekapituluje historii své rodiny včetně traumat, mezi která patří matčin potrat, její první menstruace, kterou její bratr názorně demonstruje celé rodině, nebo první švýcarské léto, strávené na půdě učením francouzštiny, aby dle domluvy se školou dohnala ročník, do nějž má nastoupit – když chce na začátku školního roku hrdě dokázat hustě popsanými sešity svůj progres, dotyčný profesor její zápal bez hnutí brvy zchladí strohým zamítnutím přestupu, „protože ročník už je tak jako tak obsazený“ (s. 77). Román předkládá řadu momentů, na které by se vzhledem k jejich formulaci mohla jako nejdostupnější lék nabízet rezignace. Břitký, strohý závěr pasáží ale trefně poukazuje na to, že navzdory dramatické osobní situaci, která momentálně postrádá řešení, je vždycky možné nadnést se nad malichernosti a jít směrem, kterému věříme.

Pravda o vypravování, které se pravdou nezaobírá
Poslední věta románu, „Es war einmal, es war keinmal“, kterou vypravěčka zná z pohádek a příběhů svých prarodičů, odpovídá českému „Bylo nebylo“. Kureyshi touto frází do svého románu zapojuje slovesnou tradici mateřského jazyka. V turečtině se na rozdíl od „poloviční“ obvyklé německé formulky Es war einmal (Bylo jednou), která více předstírá fakticitu, explicitně sděluje, že součástí příběhu je fikce. (Podobná opozice upozorňující na smyšlený základ v běžně používaných úvodních frázích pohádek se kromě češtiny a turečtiny vyskytuje z řady jazyků pouze v perštině, arabštině, gruzínštině, arménštině, ázerbajdžánštině a maďarštině.)

Jak Kureyshi uvádí v jednom rozhovoru, ani vlastní vzpomínky se nesmějí zaměňovat s pravdou – jde pouze o fantazii a nikdo už neví, jak to ve skutečnosti bylo. Na hru s fikcí odkazuje konec konců také název románu Elefanten im Garten: váže se k jedné vypravěččině vzpomínce na příběhy, jež si vymýšlela, aby nezůstala pozadu za barvitými zážitky spolužaček, které jim umožňovali jejich zámožnější rodiče, nebo aby měla na začátku školního roku jak svému francouzštináři odpovědět na dotaz na podniknuté prázdninové aktivity.

„Na zahradě jsme měli dokonce lva, byl nebezpečný, chránil nás před zloději. Jednou zaútočil na mého dědečka, sám se dokázal ubránit. Zažil tisíce válek, proti tomu nějaký lev nic nebyl. Dědeček měl po tom útoku jenom roztrhané kalhoty, jinak byl celý.“ […] Měla jsem snad povídat o tom, že naši pořád hrozně kouřili a hádali se, protože byli celý den vedle sebe? Že nemohli pracovat, křičeli na nás a každý den si dělali starosti? (s. 103)

Slony, kteří ji navštěvovali doma na zahradě v Kosovu, lze nahlížet i jako metaforu artistní povahy textu, jehož neoznačené pasáže připomínají deníkové záznamy, které ale nevylétly jen tak ve větru z karisbloku, nýbrž jsou tematicky organicky uspořádány do svérázného uměleckého díla, jež nabízí různé způsoby čtení.

Nesměšujme romány s politickými manifesty
V rámci diskuse na Světě knihy kladli návštěvníci, kteří převážně knihu nečetli, autorce otázky spíše na politickou situaci v bývalé Jugoslávii než na literaturu nebo psaní. Nejen v odpovědích Meral Kureyshi, ale i v knize samotné lze najít její reakci – otázky nechává důsledně nezodpovězené, nepouští se do jakýchkoliv spekulací, neboť se nechce stavět do pozice experta na vhodná politická řešení. V knize o jugoslávské válce či bojích za samostatnost Kosova nenajdeme téměř žádnou zmínku. Kureyshi je zakotvená v lyrice, a i kdybychom její psaní nazírali jen jako angažovanou výpověď o nesmyslném odkládání a zamítání udělení azylu potřebným (jakkoliv zúžená interpretace by to byla), má její román stejnou hodnotu jako leckterá politická rezoluce.

Kniha navzdory tomu, že její vydání přišlo na vrcholu uprchlické krize, nestaví (naštěstí) na rychlokvašném příběhu o úspěšné asimilaci nebo utonulých příchozích, ale na vyzrálé práci s textem o rodině, která se děje, o migraci, která nekončí, o paměti a vzpomínání, zraněních a zráních. Zaručuje silný čtenářský zážitek každému, kdo chce v psaní vidět hlavně proces a za lyriku by dýchal.

 

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Limmat, Bern, 2015, 144 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%