Malířka a spisovatelka Lenka Horňáková-Civade žije ve Francii už víc než dvacet let. Ve svých prvních knihách zachytila život v Provence (Provence jako sen, Lanýže) nebo ve Francii obecně – to v podobě dopisů s francouzskou kamarádkou žijící v Praze (Priority Praha – Paříž). U své nejnovější knížky postupovala opačně. Napsala ji o Československu a ve francouzštině. Román Giboulées de soleil loni vydalo nakladatelství Alma Editeur. Už má na kontě jednu z prestižních cen, Prix Renaudot des Lycéens. Letos vychází česky jako Marie a Magdalény v nakladatelství Argo.

Tři kapitoly pojmenované podle hlavních hrdinek: Magdaléna, Libuše, Eva. Všechny tři propojuje symbolická postava Marie, matky rodu a ztělesnění síly a kořenů. Hned v úvodu v poměrně drsné scéně zjišťuje, že její dcera Magdaléna čeká nemanželské dítě a že stejně jako ona nejspíš ponese břemeno, které sama poznala. Brzy pochopíme, že prokletí se bude předávat z generace na generaci, z Magdalény na Libuši až k nejmladší Evě. Osobní dramata jsou zasazena do společenského rámce poválečného venkova a historického kontextu druhé poloviny 20. století. Každá z hrdinek vede svůj boj v jistém období československých dějin: Magdaléna v době kolektivizace, Libuše v osmašedesátém roce a Eva během normalizace. Navzdory odlišným obdobím všechny narážejí na opovržení okolím, s nímž se každá vyrovnává po svém.

Kniha Marie a Magdalény je důkazem toho, že čtení o ženách, potažmo pro ženy, nemusí nutně znamenat červenou knihovnu. Podle Civade jsou ženy individuality, které mají osud ve svých rukou. V různých životních obdobích musí dělat rozhodnutí, za něž nesou zodpovědnost. Nebojí se jít proti proudu, postavit se mužům i režimu. Ať už Marie, která vtipným gestem zesměšní soudruhy, co jí přijdou zabavit hospodu, nebo Magdaléna, která si nechá dítě navzdory řečím okolí, či Eva, která si zvolí svou cestu z rodinného prokletí. Zároveň zůstávají citlivými bytostmi: sní, touží, milují i nenávidí, což je někdy může přivést do nelehké situace.

Intimním příběhům sluší kulisy moravského venkova. Je vidět, že Civade má k přírodě blízko, poetické popisy krajiny místy fungují, někdy už se ale výrazy jako jablíčka, obláčky a podobně ukazují jako nadbytečné. Lehce archaický jazyk nejlépe sedí první kapitole o Magdaléně. Je škoda, že styl zůstává stejný i v dalších kapitolách, přestože jsme v jiném období s jinými vypravěčkami. V celé knize proto máme pocit, jako by stále promlouvala spíše Magdaléna než její dcera a vnučka. V druhé kapitole navíc Libuše uvádí, že jí je třináct let, čemuž právě moc neodpovídá zvolený styl se spojeními typu „byla to radost pohledět“, „je to k neuvěření“ a podobně.

Česká verze místy nezapře francouzský originál. Občas lehce prosáknou francouzské větné konstrukce nebo nadužívání ukazovacích a přivlastňovacích zájmen, které je bližší francouzštině. I obsahově je znát, že kniha vznikala v první řadě pro francouzské čtenáře a že jedním z cílů bylo přiblížit jim dějiny a reálie Československa. Pro českého čtenáře tak můžou působit trochu polopaticky pasáže o legendě o Libuši a Přemyslovi nebo o velikonoční tradici šlehání pomlázkou. Nicméně exkurze do české historie není na škodu nejen pro Francouze.

Podle kritik byla kniha ve Francii přijata pozitivně a spisovatelce patří velký respekt za to, že se odvážila psát ve francouzštině a pustila se i do nelehkého úkolu překládat sama sebe. Pro české publikum bude možná víc než samotná historická linka zajímavější pohled na toto období dějin očima žen z neúplných rodin a podrobnosti jejich přijetí ve společnosti, neboť to v české literatuře není úplně běžné téma. Lence Civade se podařilo vystavět jednoduchou a srozumitelnou rodinnou ságu, v níž se prolíná osobní, společenská i historická rovina. Záleží už jen na čtenáři, která z nich mu bude nejbližší.