Myšlenky Reného Girarda dráždí podle autora jeho monografie jezuity Michaela Kirwana akademické specialisty z oborů antropologie, psychologie, literární vědy i teologie, protože do všech těchto oblastí jeho koncepty zasahují. Protože se ale nedá jednoznačně zařadit do žádného z těchto oborů bezezbytku, nenajdeme jeho jméno, pokud vím, v žádné z existujících českých příruček literární teorie nebo antropologie. I když Girard není v našem prostředí neznám a vyšly mu u nás již tři tituly, kritická odezva na jeho díla je v tisku, alespoň po roce 1989, velmi slabá, jedinou světlou výjimkou jsou dva k Girardovi velmi vstřícné texty filozofa Miroslava Petříčka. Podle Kirwana ovšem Girarda odsouvá na okraj akademického establishmentu také jeho explicitně vyjadřovaná loajalita vůči křesťanství.

Podobně jako významného antropologa Victora Turnera, kterého k víře přivedlo jeho studium rituálů domorodých kmenů, i Girard se stal křesťanem na základě svého původně zcela nenáboženského bádání. Jeho nejznámnější kniha Lež romantismu a pravda románu by se dala popsat i jako útok na všechny novověké snahy udělat si z druhého člověka modlu, tedy dosadit ho na místo příslušející bohu. Girard v knize popisuje emoční zrcadlení, při němž hrdina není schopný vlastního emočního života, nemá žádné vnitřní já, protože si vypůjčuje emoce od někoho jiného a nechává si jím diktovat, po čem má sám toužit. Právě tuto lživost a falešnost podle Girarda demaskují moderní romány od Dona Quijota, který pouze napodobuje rytířské romány, až k Paní Bovaryové, kterou k nevěře přivede hledání ideální lásky, existující ovšem jen světě jejích románů, jejichž četbě se oddává.

V dalších knihách se pak autor věnoval tématu vztahu násilí a náboženství. Zaměřuje se na mechanismus obětního beránka, který byl chápán současně jako vyvržená i posvátná bytost, která dokáže komunitu zbavit viny či zla (zpravidla ovšem vlastní smrtí). Girard poukazuje nato, že lidské oběti byly dříve přinášeny velmi často a že zakládání všech lidských institucí (i staveb) s jejich obětování neoddělitelně souviselo. Není náhodou, že založení Říma je spojeno s vraždou Réma; a stejně jako Romulus, také bratrovrah Kain je zakladatelem města i civilizace. Podle Girarda je velkou zásluhou evangelií, že zhoubný mechanismus obětního beránka demaskovala. Pádným argumentem proti tomuto tvrzení je ale to, křesťané sami mnohokrát ve svých dějinách pronásledovali židy, kacíře či čarodějnice přesně podle tohoto mechanismu. Girardovo vysvětlení, že revoluční poselství evangelia křesťané chápali jen nedokonale a „docházelo jim“ jaksi postupně, je chabé.

Kirwan se ve většině sporů s Girardovými kritiky staví na jeho stranu, kniha je ale nesmírně užitečná v tom, že podává také přehled o Girardových následovnících (u nás je známý asi jen jeho žák Mark Juergensmeyer díky své knize Teror v mysli boží) a že Girardovo dílo zasazuje do širšího kontextu. Bohužel v ní chybí třeba srovnání s Bataillem, ale na druhé straně Kirwan upozorňuje na vliv Derridova ambivalentního konceptu farmakonu jako „léku“ i „jedu“ na Girardovo pojetí obětního beránka; a připomíná i zájem, který o jeho myšlenky projevovali takoví přední soudobí filozofové jako Charles Taylor a Paul Ricoeur (můžeme tedy dodat, že M. Petříček se řadí se svým zájmem o Girarda do dobré společnosti).

Kirwanovo uvedení do díla René Girarda snad i u nás povzbudí větší zájem o inspirativní, i když kontroverzní knihy tohoto autora, který má co říci zdaleka nejen filozofům.