S životem a dílem T. G. Masaryka se pojí několik paradoxů. Bojoval proti iracionálním pověrám a falzifikátům, od nichž podstatná část společnosti odvíjela svoje iluze o českém dávnověku – ale později se sám stal spoluzakladatelem novodobého českého mýtu. Podstatným dílem přispěl k zániku Rakouska-Uherska a k pádu císařského trůnu, ale později se kolem jeho osobnosti rozvinul nový státnický kult, který ten předešlý monarchický až podezřele připomínal. Jaký ale tento kult doopravdy byl a nakolik se na něm první československý prezident vědomě podílel?

Historik Ivan Šedivý ve své knize T. G. M.: K mytologii první československé republiky nejprve stručně rekapituluje různá teoretická pojetí novodobých politických mýtů, přičemž se inspiruje i u odborníků z jiných oblastí; zmiňuje například podnětné úvahy religionisty Radka Chlupa. Následně už Šedivý sleduje různé formy uctívání, které se po roce 1918 kolem Masaryka vytvořily, jejich zpochybnění v době totalitních režimů a jejich částečný návrat po roce 1989.   

Nejhlubší úctu Vaší osobě

Autor na základě studia dobových publikací či dopisů, které docházely do Kanceláře prezidenta republiky, potvrzuje, jak byly mnohé z oslavných masarykovských projevů svojí formou, ale i obsahem takřka totožné s těmi, které byly do roku 1918 adresovány císaři. Mocnáři se psalo, že zastoupení jedinci projevují „svůj nejpokornější a nejoddanější hold posvátné osobě Vašeho Veličenstva“, Masarykovi vyjadřovali „nejhlubší úctu, lásku a oddanost k vznešené Vaší osobě.“

Někteří jej ve svých projevech nevědomě usazovali na stolici vyhrazenou pouze monarchům. „V den 7. března budeme v duchu s tisíci osvobozených žáčků státi před trůnem našeho velikého presidenta a společně vzdávati díky neskonalé…“ kupříkladu blahopřálo Masarykovi učitelstvo českých menšinových škol obvodu Litoměřice. Najdeme i formulace připomínající rakouskou císařskou hymnu, jen v poněkud sekularizované podobě: „Zachovej nám, osude, Vaši drahou bytost mezi námi ještě dlouhou řadu let,“ blahopřál prezidentovi František Kordík, strojník československých drah v Liberci. Ačkoliv nejvíce podobných projevů nalezneme v prvních měsících po říjnovém převratu 1918, „nový republikánský diskurz byl některým pisatelům cizí nejen tehdy, ale občas jim činil obtíže i hluboko do konce dvacátých let,“ konstatuje ironicky Šedivý. Na vysvětlenou navíc cituje Ferdinanda Peroutku, který ve své slavném eseji Jací jsme správně poukázal na kontinuitu mentalit z období Rakousko-Uherska: „Slavnostními řečníky zdůrazňovaná okolnost, že jsme dětmi Žižkovými, je čímsi naprosto bezvýznamným proti závažné a senzační okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob Františka Josefa.“

Některá přirovnání ovšem v rámci mentálního vesmíru sahala ještě nad císaře, takže určité dobové výroky nám dnes mohou připadat těžko uvěřitelné, případně nechtěně komické. Častým motivem totiž byl (vedle „tatíčka“) i příměr Masaryka k vykupiteli či spasiteli obětujícímu se pro svůj národ. „Nechť není nikoho, kdo by nepochopil, co pro nás vytrpěl, co pro nás vykonal, on hlasatel pravdy, míru, pokroku a lásky! Náš Vykupitel, náš budovatel samostatnosti,“ znělo kupříkladu závěrečné ponaučení ochotnické divadelní hry Páně profesorův významný den.

Jede mladík na svém koni

A co na to samotný TGM? Masaryk sice dával najevo, že nová republika se s monarchismem a „rakušáctvím“ rozchází, ale nebránil se takovým prvkům prezentace a sebeprezentace, které mohly symbolickou sílu státu i jeho osobně jako jeho vrcholného představitele posílit. Včetně těch, které odkazovaly na nadčasový archetyp hrdiny-panovníka, či dokonce krále. Sám ovšem o vědomou implementaci prvků monarchické symboliky do svého stylu vládnutí neusiloval.

Obecně známo kupříkladu je, že Masaryk rád jezdil na koni. Podle dobových odborníků prý nebyl bezchybným jezdcem, „svého koně nevedl dobře“, dokonale se však držel v sedle. Mohl tak každodenně demonstrovat svoji tělesnou způsobilost stát v čele státu, být silným vůdcem a prezidentem. Když ještě v roce 1933 jel na pražské vojenské přehlídce na koni přes Václavské náměstí, hrála vojenská hudba lidovou píseň: „Jede mladík na svém koni, jede do boje.“ Současně ale prováděl úkony, které by tradiční panovník veřejně asi neprovozoval. Při jednom z ženských kongresů v Královské zahradě chodil před americkými delegátkami schválně velmi svižně, dělal dřepy a různě se předváděl. „O takových věcech říkal, že je dělá v zájmu republiky.“ Masaryk to možná podstupoval i proto, že „na rozdíl od dávných králů nemohl dávat na odiv svou plodivou sílu“ – svůj vztah s utajenou milenkou Oldrou Sedlmayerovou byl naopak nucen skrývat, dodává Šedivý potměšile. 

Myslíme to upřímně

Autor poctivě připomíná, že rozhodně není první, kdo poukazuje na monarchistické parametry Masarykova kultu; zmiňovali je totiž už současníci TGM. Dělali to ale jen proto, aby se tím horlivěji snažili dokázat, že šlo o podobnost čistě náhodnou a vnějškovou. Totiž že láska lidí k prezidentovi není strojená a lidé ji, na rozdíl od předchozí doby, nepředstírají: „Co tu bývalo druhdy loajálních projevů za vlády rakousko-uherské, provázených vybranými slovy oddanosti, věrnosti a lásky, při nichž ústa naše hřešívala, neboť se dopouštěla – lži. Ano, lhali jsme, vždyť báli jsme se říci pravdu. Jak nyní jináče! Ó blahý, svatý okamžiku! Otevíráme nitro své dokořán a netřeba nám lháti, ani se báti odkrýti srdce svého i nejtajnější koutek.“

Míru upřímnosti takových výroků je podle autora velmi těžké určit, ale doplnit můžeme, že třeba i podle Jiřího Raka bylo uctívání Františka Josefa I. většinou opravdové. Ale minimálně v některých případech Ivan Šedivý pochybuje o nezištnosti určitých projevů úcty. Kupříkladu v roce 1924 během návštěvy Brna prezident uviděl malé děvčátko v národním kroji, které stálo za velikého lijáku na cestě. To ho přimělo, aby dal zastavit svůj krytý vůz, a matka děvčátko nadzvedla, aby se mohlo podívat dovnitř. „Opravdu se ona matka trápící dceru v dešti těšila na pana prezidenta?“ Skutečně jí chtěla připravit nezapomenutelný zážitek na celý život? Nebo spíše sama toužila se alespoň chvíli pomyslně hřát „v odrazu prezidentského majestátu i za cenu dceřina nachlazení“? Nevíme, konstatuje autor, ale jeho otázky jsou velmi sugestivní a je zřejmé, co si o podobném počínání myslí. 

Masarykovské berličky

Kladný vztah nicméně k Masarykovi neměli nacisté ani komunisté. Druzí jmenovaní přitom po svém nástupu k moci nezačali jeho osobu odsuzovat hned, ale nejprve se snažili si jeho odkaz přivlastnit. V roce 1950 vydala KSČ brožuru Masaryk a komunisté, ve které se tehdejší ministr informací Václav Kopecký pokusil vykreslit Masaryka jako v zásadě pokrokovou osobnost, která ovšem pro svoji idealistickou filozofii nebyla schopna vykročit z měšťácké dějinné epochy. „Za jeho naoko shovívavým přístupem ovšem tušíme snahu využít promasarykovský sentiment ve prospěch upevnění moci komunistů,“ dodává Šedivý. Ovšem už v usnesení předsednictva ÚV KSČ o rok později se jasně deklarovalo, že je třeba rázně odhalit „protilidovou a protisovětskou“ politiku vlád meziválečného Československa a „ukázat pravou tvář T. G. Masaryka a dr. E. Beneše“.

Politické změny po roce 1989 se nesly i v duchu návratu k masarykovskému odkazu. I když kupříkladu vize Václava Havla o vítězství pravdy a lásky a o českém „návratu do Evropy“ podle autora nastavily českému snu natolik nové parametry, že se tento příběh obešel bez „masarykovských berliček“. U Havlova nástupce Václava Klause se podle Šedivého jeho vztah k TGM měnil. Původně patřil ke kritikům masarykovského mýtu: v roce 2000 považoval za potřebné Masaryka demytizovat. O sedm let později se už ale k němu jednoznačně přihlásil, ocenil jej především jako bytostného politika a vlastence, „našeho současníka“. Což autor komentuje slovy Dušana Třeštíka, že „člověk je zvíře mýtotvorné, bez vyprávění, která dávají životu smysl, nemůže jeho břímě snášet“. A pokud Masarykův mýtus zboříme, co zbude?

Ivan Šedivý masarykovskou legendu chladně analyzuje a některé její toporné projevy místy i trochu zesměšňuje, ale současně ji řadí mezi „dobré“ mýty, které naši státnost a společnost v pozitivním smyslu stmelovaly a podpíraly. A lituje, že dnes už tuto funkci neplní. Stále je sice možné zakoupit Masarykovu podobiznu třeba na hrnečcích, barvotiskových obrázcích i pohlednicích jako v době jeho prezidentování, ovšem dnes už se nejedná o nástroj či projev vážně míněného kultu, ale o pouhou „marketingovou upoutávku“. V jeho postoji je tedy patrný podobný paradox, jaký jsme výše konstatovali u Masaryka, ovšem zatímco TGM některé mýty bořil a jiné budoval, u Šedivého se jeho ambivalentní postoje vztahují k mýtu jedinému.

Kniha je psána svižně a stručně, takže samozřejmě nemohla zahrnout vše, co si kdo kdy o Masarykovi myslel a řekl. Nejen v den výročí vyhlášení masarykovského Československa ale poskytuje užitečné podněty k promýšlení toho, v čem všem je dnes TGM dosud aktuální a jakým způsobem nadále pěstovat a kultivovat úctu k této velké postavě českých dějin, která dodnes vrhá nemalý stín.