Režisérka a scenáristka Stéhanie Kalfon (nar. 1981) se zaměřuje spíše na televizní seriály, ale spolupracovala také na vzniku filmů jako Bravo, Virtuoso (2016), Super triste (2015), Dis-lui, toi (2009) a Paris, 16ème (2009). V roce 2007 získala stipendium pro televizní scenáristy od nadace Jean-Luc-Lagardère. Podílela se na seriálu Venus et Apollon stanice Arte, který je ve Francii velmi oblíbený. Román Les parapluies d’Erik Satie (2017) je její knižní prvotina.

V románu Les parapluies d’Erik Satie (Deštníky Erika Satieho) autorka čtenáře zavede mezi pařížskou bohému na přelomu předcházejícího tisíciletí. Nenabízí dokumentárně přesný životopis, snaží se především vykreslit atmosféru doby (na trh přichází Coca-Cola, staví se Eiffelova věž, na výsluní se dere jazz) a na jejím pozadí představit pocity a dojmy skladatele Erika Satieho, jehož osobnost je dodnes zahalena rouškou tajemství. Satie byl pro mnohé blázen, lajdák, ubožák, šašek, opilec, hudební analfabet. Vystupoval v kabaretu Le Chat Noir, záměrně vytvářel zdání, že je sebevědomý umělec, který jde vždy proti proudu, ale pod touto maskou se skrýval stydlivý, citlivý muž. Melancholie a chudoba ho provázely po celý život, on usiloval o jediné: vytvářet originální hudbu. Za svého života se však nedočkal uznání.

Erik Satie je pro české publikum téměř neznámý. Těm zasvěcenějším se možná vybaví jeho klavírní skladby Gymnopédies. Ale většinou si lidé vzpomenou na jiné skladatele, kteří byli Satieho slavnějšími přáteli: Claude Debussy a Maurice Ravel. Přesto i on si zaslouží pozornost, protože se na proměně hudebního světa také podílel.

Satie, normandský rodák se skotskými kořeny, se v životě potýkal s nejedním problémem. V dětství se musel vypořádat se smrtí sestry, matky a babičky, v dospělosti pak s neporozuměním ze strany konzervativní hudební scény. Po vyhoštění z konzervatoře – údajně kvůli lenosti – se přihlásil do armády. Záhy onemocněl zápalem průdušek a ze služby byl propuštěn. Nepříliš dobré vztahy s rodinou a chudoba ho nutily bydlet v miniaturních podnájmech, nejprve na Montmartru, kde se setkával s umělci, hrál v kabaretu Le Chat Noir a sblížil se s malířkou Suzanne Valadon, postupně se přemístil za město až do Arcueil, kde dožil v místnosti se dvěma rozladěnými klavíry a sbírkou identických obleků a deštníků.

I z předměstí pravidelně docházel do Paříže za svými přáteli umělci, i přes špatné životní podmínky a umělecký neúspěch si dokázal udržet nadhled a smysl pro humor. Jedním z příkladů může být příhoda, kdy Satie v reakci na Debussyho poznámku, že by měl rozvinout svůj smysl pro formu, obratem zkomponoval skladbu s názvem Trois pièces en forme de poire (Tři kusy ve formě hrušky) a svému příteli i rivalovi ji předvedl s komentářem, že „[jeho] kusy ve tvaru hrušky nelze kritizovat. Pokud mají tvar hrušky, nelze o nich říci, že jsou beztvaré“. Či popisek ke způsobu hraní jiné z jeho skladeb, Vexations (Soužení): „Je dobré se před 840násobným opakováním tohoto motivu náležitě dopředu připravit, a to v největší tichosti a naprosté nehybnosti.“

Nutno podotknout, že o závažnosti jeho finanční situace nikdo z okolí netušil a všichni byli překvapeni, když po jeho smrti objevili kamrlík, ve kterém přebýval. Erik Satie je tedy hádankou nejen pro budoucí generace, záhadnou postavou byl už pro své současníky a nejbližší přátele.

To vše se autorka snaží ve svém díle zohlednit a nabízí opravdu nevšední zážitek. Fakta o hudebníkovi předkládá v nejrůznějších podobách. Od prostého popisu k rýmované básni přes úsečné rytmizované věty a vyprávění protkané označením tempa jako v notovém zápisu. Čtenář se dozvídá nejen o Satieho životě, ale také o konkrétních skladbách a o kontextu jejich vzniku. Je až překvapivé, jak působivě jedinečný a poeticky propracovaný může být román někoho, kdo se věnuje „obyčejnému“ psaní seriálových zápletek.

Stéphanie Kalfon si čtenáře získá hned na první stránce a jeho pozornost si udrží až do úplného konce. Používá k tomu všemožné prostředky: rýmy, hru se slovy, šokující zvraty, zachycení proudu vědomí… Výsledkem je naprostá jedinečnost. Spisovatelka se navíc inspiruje Satieho hudbou a čtenář má pocit, jako by poslouchal nevšední klavírní koncert. A to pestrý a v mnohém překvapivý: pravidelně nepravidelný rytmus, klasická hudba s prvky rodícího se jazzu, jemná melodie mísící se s hrubými tóny. Jen místo not je tato skladba tvořena slovy. (Pro umocnění dojmu je vhodné si knihu předčítat nahlas.)

Toto dílo vzniklo jako projev autorčiny úcty a obdivu k francouzskému skladateli Eriku Satie. Kalfon si dokázala najít vlastní styl psaní, kterým si umí čtenáře podmanit. Ukazuje nám, že životopisné dílo je možné sepsat i jinak než jako pouhý nezáživně faktografický spis. Byla by opravdu škoda, kdyby se tato kniha k českému čtenáři nedostala. Představuje totiž úžasnou možnost obeznámit české publikum s nepříliš známým hudebním skladatelem, ale také, a to hlavně, nabízí mimořádný čtenářský zážitek.