Norskou detektivní tvorbu na českém trhu již dávno nereprezentuje jen Jo Nesbø. Tuzemští nakladatelé dávají – vedle dalších oblíbených autorů – šanci také dosud neznámým jménům. Jedním z nováčků v nabídce našich knihkupectví je Marit Reiersgårdová (*1965). Tato rodačka z jihonorského městečka Tranby nejprve publikovala několik knih pro děti a mládež, v roce 2012 pak přišla se svou první detektivkou Stolpesnø, kterou nyní představuje českému publiku nakladatelství Kniha Zlín v překladu Kateřiny Krištůfkové pod názvem Závěje. Norští čtenáři se dočkali již dvou pokračování a také Kniha Zlín plánuje vydat volné pokračování Závějí ještě letos.

Podobně jako jiní severští autoři, zahájila Reiersgårdová svou detektivní sérii okamžikem, kdy policejní oddělení dostane novou posilu, v tomto případě rozvedenou inspektorku Bitte Røedovou, matku dvou dospívajících dětí. Práce na novém působišti, policejní stanici ve městě Drammenu (ležícím v oblasti, odkud autorka pochází), však nezačne nijak snadno. Hned první den musí Bitte převzít případ zmizelé pětileté holčičky, přičemž vyhlídky na její přežití nejsou vysoké – je 25. ledna, v celé oblasti již několik dní nepřetržitě sněží a teplota nepřesahuje bod mrazu. Jak už zkušení čtenáři tohoto subžánru tuší, nepadne si Bitte příliš do noty ani s novým parťákem, vrchním komisařem Vernerem Jacobsenem. Ten sice nemá problémy s alkoholem ani mu nevadí ženy působící u policie, určitého vzájemného napětí se však ani jeden z nich nedokáže zbavit. Vyšetřující policisté navíc nemají ani tušení, že v jednom z domů stojících nedaleko místa, odkud malá Oda zmizela, leží mrtvola místní mírně výstřední malířky. Zda spolu mohou oba případy nějak souviset, je otázka, na niž pak kriminalisté hledají odpověď, což není právě lehký úkol v situaci, kdy každý něco skrývá, dokonce i oba vyšetřovatelé jeden před druhým.

Přestože by se podle anotace knihy i podle výše uvedeného shrnutí dalo očekávat, že se bude jednat o detektivku hromadící jedno klišé na druhé, autorce se podařilo řadě těchto stereotypních motivů vyhnout. Jak již bylo zmíněno, hlavní mužský vyšetřovatel nepije a ženy nepovažuje za policisty druhé kategorie, jako tomu činívají někteří jeho literární kolegové. Větší část děje policie tráví pátráním po zmizelém dítěti než vyšetřováním nálezu mrtvé ženy, což je oproti mnoha jiným severským kriminálním románům výrazný rozdíl; stejně tak v knize chybějí násilné scény. Nezvyklé je i to, že ačkoli Vernerova manželka je povoláním spisovatelka, nijak netouží získávat materiál pro svou tvorbu od manžela a plně respektuje, že Verner doma o práci mluvit nechce, což ji staví do přímého protikladu k Erice Falckové, hlavní hrdince Vražd ve Fjällbacce Camilly Läckberg, a dalším méně známým postavám spisovatelů, novinářů a blogerů pohybujících se v okolí některého ze severských literárních kriminalistů. Jako zajímavou kuriozitu nabourávající ustálená klišé lze zmínit i Vernerovu zálibu v pletení ponožek.

Nezvyklý je také autorčin přístup k postavám obou vyšetřovatelů. Čtenář se dozvídá o jejich pocitech a vnitřních myšlenkových pochodech, často v rámci jedné scény, a ačkoliv mezi nimi panuje napětí, není možné jednoznačně určit, kdo z nich je toho viníkem, neboť oba mají pro své chování důvod.

Motiv závějí neslouží jen k podtržení ponuré skandinávské zimy. Závěje jsou v knize použity i jako symbol čehosi, co postavám znemožňuje učinit rozhodný krok, podniknout zásadní změnu v životě, čehosi, co je svírá a v přeneseném smyslu slova dusí.

Určitým nešvarem, s nímž ale Reiersgårdová není mezi severskými spisovateli překládanými do češtiny v poslední době zdaleka ojedinělá, je pro děj nepříliš podstatné a zbytečně přehnané zdůrazňování určitých komerčních značek. Autorce nestačí napsat, že postava vytáhla z kapsy mobilní telefon, má potřebu přesně sdělit, o kterou značku se jedná.

Práci překladatelky nelze nic vytknout, čtenáře méně zběhlé v angličtině jistě potěší na závěr připojený slovníček užitých anglických vět, v norštině mnohem běžnějších než v češtině. Poněkud rušivé může být ponechání původního značení přímé řeči, naznačené pouze pomlčkou na počátku odstavce, na rozdíl od obvyklých uvozovek.

Celkem tak lze knihu ohodnotit jako podařenou severskou detektivku nestírající hranice směrem k jinému žánru (například ke společenskému románu, jako je tomu u řady jiných tamních detektivek), ale ani neutápějící se v hromadě klišé, která se v tomto subžánru ustálila. Snad si tedy tato novinka v množství dalších titulů své čtenáře najde. Další vývoj vztahu mezi Vernerem a Bitte i mezi Vernerem a jeho manželkou může být velmi zajímavý, stejně tak kriminální zápletky, které autorčina fantazie stvoří.