Dánsko-bosenský spisovatel Alen Mešković (nar. 1977) debutoval v roce 2009 sbírkou poezie Første gang tilbage (Poprvé zpátky). Dva roky po ní následoval první román Ukulele Jam (Ukulele-jam, 2011, česky Argo, 2016), v němž autor zpracovává téma života v utečeneckém táboře, kam se v roce 1992 dostává se svými rodiči hlavní hrdina, bosenský muslim Miki. V dnešní době plné bouřlivých debat o uprchlících zprostředkovává Meškovićova kniha pocity generace, která je již schopna z odstupu několika let reflektovat drsné zkušenosti útěku z domova a ztráty zázemí. V rozhovoru pro iLiteraturu mluví autor o tom, nakolik je jeho tvorba autobiografická, i o tom, kde je jeho domov.

iLiteratura: V češtině vám nedávno vyšel román Ukulele jam, který reflektuje propuknutí války v Bosně v roce 1992 a líčí převážně zážitky z uprchlického tábora v bývalém prázdninovém rezortu v Chorvatsku. Jak vlastně vznikal?
Alen Mešković: Dětství jsem prožil v Bosně, ale ve čtrnácti letech mě s rodiči evakuovali do Chorvatska, kde jsme prožili velkou část války. Odtud jsem se po pár letech na vlastní pěst vydal do Dánska. Všechny děsivé zážitky ve mně po příjezdu na sever vřely a já měl silnou potřebu je sdílet. Některé byly tak dramatické, že mi připadaly jako fikce, tedy velmi nereálné. Když jsem po tom všem dorazil do malinkého města na ostrově Fyn, kde panuje naprostý klid a nic nepřipomíná minulost, kolikrát jsem si kladl otázku, jestli se to skutečně stalo. Tak jsem se k tomu začal vracet. Do Dánska jsem dorazil v zimě, která je tam dost chladná, dlouhá a tmavá, a já velmi postrádal jižanské slunce, vůni opalovacího krému a moře. Psaní pro mě byla možnost, jak se znovu setkat s lidmi, které jsem na jihu zanechal. Navíc to pro mě byla forma terapie. Psal jsem tehdy bosensky, ale byly to jen střípky. Celý projekt jsem v roce 2002 opustil. Asi šest let jsem nevytvořil ani řádku. Když jsem se k tomu vrátil, navázal jsem již v dánštině, a sice sbírkou básní v próze Første gang tilbage (Poprvé zpátky, 2007).

iLiteratura: Vracel jste se při tvorbě po vlastních stopách? Navštívil jste stará místa? Do jaké míry jsou zmiňovaná místa vůbec reálná? Vešnju ani Lundslev, kde se odehrává velká část vašeho druhého románu Stan pro jednoho (Enmandstelt, 2016, česky Argo, 2017), ve skutečnosti na mapě nenajdeme…
Alen Mešković: V Chorvatsku jsme skutečně byli ubytovaní v pobřežním městečku vzdáleném asi sedm kilometrů od většího letoviska, ale románové prostředí je sestavené z různých jiných míst. To mi také umožnilo se od knihy distancovat. Ukulele jam není autobiografický román, je v něm dynamické napětí mezi tím, co jsem prožil já či mí blízcí, a fikcí. Odstup od prožitků mi pomohla získat také dánština.

iLiteratura: Znamená to tedy, že pro vás bylo těžké se k tomu všemu vracet?
Alen Mešković: Ne tak docela. Některé scény se mi psaly dost těžko, ale když jsem se v roce 2009 do knihy pustil, už jsem Mikiho příběh nosil v hlavě tak dlouho, že jsem ho dokončil za rok a půl. První verzi za rok a pak půl roku trvaly redakce. Už jsem to měl v hlavě dobře připravené.

iLiteratura: Máte s Mikim několik společných rysů. Nakolik se vám hlavní hrdina podobá? Nemám na mysli společné prožitky, ale jeho osobnost.
Alen Mešković: Ať napíšu cokoli, bude Miki vycházet ze mě, protože jsem ho stvořil. Ale Miki je jiný člověk, je mnohem akceschopnější a optimističtější, a proto bere život do vlastních rukou. Já jsem byl spíš zamlklý, melancholický typ. Myslím, že můj a jeho příběh vedou paralelně, jsme podobně staří a bydlíme ve stejných uprchlických táborech. Ovšem v knize je řada scén, které se nikdy neodehrály, jsou ryze fiktivní. Někteří čtenáři mi pak říkají, že je zajímavé, že jsem prožil to a to, ale já to nikdy neprožil, je to jen fikce, která působí autenticky.

iLiteratura: Rodina v románu Ukulele jam a později ve Stanu pro jednoho se rozpadne a osud jednotlivé členy zanese na nejrůznější místa Evropy. Jak to je s vaší rodinou? Kdo je Mikiho bratr Neno, má reálný předobraz?
Alen Mešković: Neno má částečně rysy mého o mnoho let staršího bratra, který také prošel internačním táborem, kde tedy nebyl tak dlouho jako Neno, ale prožil tam strašné věci. Moje rodina se na rozdíl od té Mikiho rozpadla už na začátku války. Znovu jsme se sešli jen jedinkrát v roce 1996, maminka brzy po válce zemřela. Sestra žije ve Slovinsku a bratr v Dánsku.

iLiteratura: Významnou roli hraje v knize hudba, jejíž rytmy utvářejí strukturu příběhu. Co hudba znamená pro vás? Hrajete na nějaký nástroj, píšete texty nebo jste vášnivý hudební fanoušek?
Alen Mešković: Já jsem dřív nežil jen hudbou, ale velkou měrou také literaturou. Přečetl jsem toho spoustu, mimo jiné i Kafku, ale to se do textu bohužel nevešlo. Musel jsem si pro příběh vybrat mezi hudebním a literárním nadšencem. Hraju trochu na kytaru, beru ji do ruky i před tím, než se pustím do psaní, abych se uvolnil. Dneska už pro mě hudba nemá tak podstatnou roli jako dřív. Tehdy měla i politický rozměr, rokenrol stál proti vlasteneckým tónům. Dnes to cítím jinak, protože žiju v zemi, kde vládnoucí politici, kromě ultrapravicového křídla, poslouchají rock.

iLiteratura: V Česku se chystá vydání překladu Stanu pro jednoho, který na Ukulele jam navazuje, ačkoli je to samostatný román. Je to mnohem temnější příběh, doléhaly na vás vzpomínky z dánského azylového centra?
Alen Mešković: Když jsem psal Ukulele jam, tak jsem si myslel, že to bude můj jediný román. Do té doby jsem publikoval jen básně a rozhodl jsem se, že se naučím i dlouhou prózu. Jenže jsem byl bohužel ještě natolik nezkušený, že jsem si v závěru nahodil udičku na pokračování. První čtenáři mi říkali, že Ukulele jam je skvělý a že se u něj bavili, ale že už se také těší na pokračování. Takže mi došlo, že na něj musím navázat.

iLiteratura: O čem Stan pro jednoho pojednává?
Alen Mešković: Především o mladické hlouposti. V prvním románu Miki sní o zemi s hudebními knihovnami a o setkání se starším bratrem, ale Stan pro jednoho líčí, jak vzal Miki život do svých rukou a skočil do něj po hlavě. Miki chce přeplavat na druhý břeh, jenže ho cestou smetou vlny a zanesou do jiné destinace. Celá kniha je o tom, jak se Miki učí plavat, až nakonec vyleze na pevný břeh a najde si někoho, s kým může být sám sebou.

iLiteratura: Takže i závěr Stanu pro jednoho dává naději, že bychom se mohli dočkat třetího dílu… Uvažujete o něm?
Alen Mešković: Ano, ale ne hned. Rád bych zkusil něco úplně jiného a pak se k tomu třeba vrátil. Už jsem z tohoto hlasu trochu unavený. Stan pro jednoho je mnohem temnější, vážnější a odehrává se na pozadí Mikiho nezdařené cesty do Švédska.

iLiteratura: Jak dlouho jste čekal, než jste se pustil znovu do psaní?
Alen Mešković: Rok. Jedna věc je naučit se psát román a něco úplně jiného naučit se na něj navázat, vytvořit pokračování, které má předat veškeré informace z předchozího děje a čtenáře nenudit. To byla vážně výzva, proto mi to také trvalo tak dlouho.

iLiteratura: Začínal jste psát bosensky, ale zcela jste tento literární jazyk opustil a píšete jen dánsky. Který jazyk je vám teď, po letech v Dánsku, bližší? Máte vůbec příležitost používat rodnou řeč?
Alen Mešković: Bosensky hodně mluvím i čtu. Napsal jsem bosensky také reportáže a eseje a někdy mi bosenština skutečně schází. Jazyk je ovšem úzce spjat se čtenáři, které si zvolíte jako publikum. Je to nástroj, jenž pomáhá formulovat myšlenky. V každém jazyce píšu jinak, v bosenštině mnohem komplikovanějším stylem, víc si hraju se slovy, rytmem, vkládám do toho jazz a používám složitější větné konstrukce. Psát dánsky je svým způsobem riziko, jsem na to zvyklý, ale můj dánský styl je mnohem prostší. Spousta lidí se v literární tvorbě časem přiklonila k jinému jazyku. Nemusíme chodit daleko, například i váš Milan Kundera.

iLiteratura: Byl to váš sen, stát se spisovatelem, nebo jste začal psát spíše z potřeby terapie po válečných prožitcích v mládí?
Alen Mešković: Nebyl to můj sen, ale psaní mi vždy šlo a ze slohu jsem dostával dobré známky. Časem jsem doma začal vymýšlet rockové texty k písním, jejichž originální texty se mi nelíbily. A pak jsem napsal první báseň, jmenovala se 6. dubna ’92, byla to velmi naivní báseň o tom, jak srbské jednotky vjely do Sarajeva. Literatura pro mě byla tehdy útočištěm, stejně jako pro Mikiho hudba. Trvalo ale dlouho, než jsem se do něčeho pustil, protože jsem také osciloval mezi bosenštinou a dánštinou.

iLiteratura: Litoval jste někdy, že jste odešel do Dánska? Chtěl jste se vrátit, nebo to třeba zamýšlíte teď?
Alen Mešković: Ne, nikdy jsem toho nelitoval. Beru to tak, že se můj život sestává z určitých fází, tedy dětství do čtrnácti let v Bosně, pak dva a půl roku v Chorvatsku a teď žiju v Dánsku. Navíc moc není kam se vrátit. Moje rodné město nebylo tím co dřív už ve chvíli, kdy jsme ho opouštěli, a i nyní je de facto městem duchů stejně jako mnoho jiných míst v Bosně. Nikoho, kromě několika starých lidí, tam už neznám, všichni přátelé se rozutekli do různých koutů světa. Na druhou stranu pro mě Bosna jistou formu domova představuje, protože je to země mé mateřštiny. Možná se někdy přece jen rozhodnu přestěhovat zpátky na jih a strávit tam třeba poslední fázi života, ale myslím, že k tomu nedojde. Teď žiju v Dánsku, mám tam čtenáře a v neposlední řadě také dvě děti.

iLiteratura: S literaturou a čtenáři pracujete i jinak než jako spisovatel, sám překládáte. Do jakého jazyka?
Alen Mešković: Dlouho jsem překládal do šuplíku a pro sebe, teď se tomu začínám věnovat profesionálněji. Moje nakladatelství mě oslovilo s nabídkou přeložit dvě knihy do dánštiny, jedná se o současnou bosenskou literaturu. Překládat do jazyka, který není mou mateřštinou, je každopádně zajímavé a sám jsem napjatý, jak to půjde. Myslím, že se to daří, ale je to zdlouhavé. To ale jistě znáte i vy, přestože překládáte do mateřštiny. Podle mě je překládání jedna z nejméně doceněných činností vzhledem k tomu, jak náročná a objemná je to práce. Já si překladatelů moc vážím a jsem jim vděčný.