Edice Mistrovská díla evropského komiksu (MDEK) je zřejmě jediná takto zaměřená řada, která si v Česku označení edice skutečně zaslouží. Nejde totiž o řadu kompletně přejatou ze zahraničí, ale výběr sestavovaný redakcí nakladatelství Crew, respektive převážně jeho dvěma spolumajiteli Petrem Litošem a Jiřím Pavlovským. Název je trochu zavádějící, protože slibuje díla prověřená léty, zatímco hned v několika případech zde vyšly komiksy relativně nové, které navíc v době vydání už působily poněkud zpozdile (Borgia, Temnými cestami). Spíše jde o pokračování směru, který Litoš s Pavlovským (a se spisovatelem a překladatelem Štěpánem Kopřivou) vytyčili už přesně před dvaceti lety, když začali vydávat komiksový magazín Crew, v němž představili některé tehdy aktuální komiksové trendy zejména anglosaského světa. Zaměřovali se především na odrostlejší mužské publikum: komiksy v časopise Crew byly nevázaně sexistické, akční, chlapácké, plné suchých a drsných vtípků, ostrých hrdinů a výrazné nadsázky. Cosi podobného charakterizuje také většinu titulů z MDEK, jen pocházejí převážně z frankofonní oblasti. Zacílení je ovšem stejné: na mladé i starší chlapce a muže, kteří pod tlakem akčních scén, obnažených ženských těl, cákanců krve a vršení bizarností snadno přehlédnou, že jsou to občas díla poněkud kýčovitá.

Dobrodružství Jeronýma Moucherota však jako by se ve společnosti Serpieriho, Millse nebo Jodorowského ocitlo nějakým nedopatřením. Chlapáckého na něm není nic, sexistického jen málo, akce také spíše poskrovnu. Zato humorem je naplněné snad každé okno a to humorem značně nevšedním, surreálným, ba dadaistickým, který se rozebíhá do nečekaných směrů a point jak v krátkých anekdotách, tak ve dvou rozsáhlejších příbězích.

Podstata komiksu Françoise Boucqa (nar. 1955) spočívá v neustálé konfrontaci pragmatické mysli hlavního hrdiny, který v duchu maloměstských konvencí touží po pořádku, řádu a klidu a vzývá vytrvalost a pracovitost, se světem kolem, který pochází z nějakého bláznivého snu. Zatímco Jeroným Moucherot i se svou povedenou rodinkou, skládající se z kostnaté manželky a tří nevzhledných synů, jako by vypadl z nějakých karikatur nebo protokomiksů devatenáctého století, svět kolem něj bychom snad mohli zařadit někam do reality počátku osmdesátých let století minulého (kdy také vycházely první příběhy časopisecky), kam ovšem vtrhla inteligentní mluvící zvířata, magie i nevšední „vědecké“ metody, všelijaké přeludy a přízraky, rozbujelá flóra a kreslířské metavtipy a citace. Ani sám Moucherot nevyhlíží úplně konvenčně: když si odmyslíme oblek se vzorem leopardích skvrn a kufřík se vzorem pro změnu zebřím, patří k němu také neodmyslitelné plnicí pero protínající po vzoru některých tichomořských domorodců nosní přepážku. Není to samozřejmě žádná malicherná ozdoba, má zcela praktickou funkci, je vždy rychle k dispozici pro podpis pojistné smlouvy. Ostatně i povolání pojišťovacího agenta má zvláštní smysl v tom bizarním světě, s jehož povahou Jeroným a jeho kolegové s takovou vervou bojují: série povídek a anekdot v prostředním sešitě se jmenuje Hrr na nepředvídatelno!. A začíná mimo jiné dialogem (který Jeroným dovede ke zdárnému podpisu smlouvy) s mužem, jenž sice vede spořádaný život, ale trápí ho náhlé návaly nemístných grimas. „Posedl vás démon nepředvídatelnosti!“ „Je to smlouva s rutinou, pevná hradba proti nepředvídatelnu (…) nerezavějící zbraň, na které si nepředvídatelno vyláme zuby!“

Ovšem samozřejmě právě nepředvídatelnost Boucqova komiksu je jeho podstatou: ze zdi (relativně) spořádaného činžovního bytu náhle vyplave obří žralok a sežere nejprve večeři, ale záhy také nejmladšího člena rodiny. Moucherota v malinkém autíčku si stopne obří mluvící gorila, která v džungli prchá před násilnickým partnerem, tlupa šmoulů přepadne starou paní a naporcuje jejího domácího mazlíčka diplodoka s bagřím rypadlem místo tlamy, mrak se oddělí od většího a započne samostatnou inteligentní existenci a mechanik použije na vystresované auto metody drsné psychoanalýzy. Už z těchto několika málo příkladů je zřejmé, že autorova imaginace je bezbřehá a že se vydává zcela nepředvídatelnými směry a posouvá humor skupiny Monty Python do dalších rovin: absurdnějších, hravějších a velkolepějších.

Nejvýraznějším komiksovým metavtipem je povídka Manga-Džitsu, v níž šišlavý japonský instruktor v kimonu učí žáky na tatami pravidlům japonské kresby, která je dynamičtější, než ta tradiční frankofonní. Je to textově nereprodukovatelný humor, který pracuje s kontrastem už tehdy ve Francii čím dál módnější mangy se zastarale vyhlížející Hergého ligne claire (neboli čistou linkou), přičemž oba styly prolíná nejen v jednom obrázku, ale také v jedné postavě. A k tomu neodolatelné poučky: „Poté my poklašovat mawaši-gei s efektem cilkulální pelspektivy! Vy také si povšimnout defolmace panelu!“ V této povídce (ale i ve všech ostatních) musel překladatel Richard Podaný aktivovat veškerou svou vynalézavost.

Na konci roku vyšla česky trilogie Boucqova mladšího krajana Nicolase de Crécyho Nebeský bibendum, která má s Dobrodružstvím Jeronýma Moucherota mnohé společné, jen se více inspiruje vážnějšími uměleckými díly, než jsou Šmoulové nebo Tintin, a namísto detailní a podrobné karikaturní kresby (občas bývá nazývána neorealistickou) ohromuje malbou v různých stylech. Obě ty knihy mimo jiné ukazují, že hranice komiksového média jsou mnohem dále, než se zdají, a že spojit zábavný příběh s postmoderním uměním je pro komiks cosi přirozeného a vítaného. Dnes už to díky novým generacím kreslířů (a scenáristů) většinou víme. Ale v osmdesátých letech musel Jeroným Moucherot a jeho dobrodružství působit jako naprosté zjevení. Eskapády rázného pojišťováka nestárnou ani nyní a je skvělé, že se o tom můžou (byť stále ve zmenšeném formátu) přesvědčit i čeští čtenáři.