Všeobecná popularita i rozmanitost detektivního žánru k němu v poslední době láká i autory z dalších takzvaných oddechových žánrů, tedy především těch, kteří dříve psali převážně fantasy a sci-fi. Jedním z nejzajímavějších nováčků v detektivním žánru je i Štěpán Kopřiva, který si u jisté ne zcela zanedbatelné části čtenářů získal kultovní status díky mírně parodickým, velmi černohumorným a nadmíru brutálním akčním románům na pomezí sci-fi a fantasy (zejména Asfalt, 2009 a Holomráz, 2010).

Jeho detektivka s úderným názvem Rychlopalba tedy slibovala čtení pro ten typ čtenářů (převážně mužů), kteří ocení suché vtipy, drsného hlavního hrdinu a prostředí, kde není čas na dlouhé dedukce kvůli rvačkám, přestřelkám a ohrožení buď obětí, nebo hlavního hrdiny. Kopřiva toto vše ve svém románu přináší, jen v poněkud řidším složení, než asi čtenáři jeho předchozích knih očekávají.

Na scénu uvede celkem netypického pátrače, řadového pochůzkáře, který se nejprve náhodně připlete k jedné vraždě a pak jej starý kamarád přemluví, aby zkusil prověřit nedořešené zmizení dvanáctileté neteře. Bezvýznamného policistu, kterému autor ani nedal jméno, zrovna opustila manželka, takže práci navíc vezme celkem ochotně. A začne porušovat nejen služební předpisy, ale i zákon, přičemž od vloupání do venkovské chaty to jde až ke čtyřem zastřeleným. Zároveň to ale není špatný policajt, kterými se to v současných detektivkách jen hemží, spíše muž, který jde za vyřešením případu dosti svéráznou postranní cestou, a když je vše hotovo, zůstává dál stranou, bez zásluh, bez povýšení, bez díků. Neboli typický zástupce drsné školy, kterou Rychlopalba ve výsledku je.

A to i přesto, že zejména první dvě třetiny knihy připomínají spíše pozvolné konvenční vyšetřování: tedy především vyptávání se svědků a podezřelých, pročítání policejních archivů a občas nějaké to sledování. Na poměry Štěpána Kopřivy je to nečekaně uměřené, možná až příliš. Autor se snaží oživovat to vysokým počtem vtípků, hlášek a drsných metafor, které často vycházejí z obšírné autorovy znalosti popkulturního kontextu. Což je možná jedna z drobností, která občas drhne, protože jakkoliv má hlavní hrdina za sebou pár semestrů na humanitní vysoké škole, zdá se být v některých oblastech nepřiměřeně zběhlý. Druhou slabinou je míra: průměrně ze tří vtípků je jeden skvělý, druhý ujde a třetí už se nepovedl. V tom množství se to vlastně ztrácí, ale přesto měl autorovi někdo ty nejméně povedené pokusy o humor vyškrtat, i tak by ho tam zbylo dost.

Plusy samozřejmě převažují, přičemž nejpřekvapivější je pečlivost, s jakou si Kopřiva nastudoval služební poměry a pátrací procedury české policie. Právě díky tomu působí jeho thriller (až v závěru se změní v akční) v českém prostředí dostatečně věrohodně.

Druhým, pro většinu čtenářů výraznějším kladem je struktura zápletky: Kopřiva podle nejlepších tradic drsné školy dohromady zamíchá dva vzájemně nakonec nesouvisející případy. Rozuzlení ani jednoho z nich přitom nekončí pro aktéry děje úplně uspokojivě a i čtenář s nimi prožije onen trpký pocit společný závěrečným stránkám většiny románů drsné školy. A Štěpánu Kopřivovi je vděčný, že úroveň českého detektivního románu pomohl trochu přiblížit k lepšímu průměru toho světového.

Štěpán Kopřiva: Rychlopalba. Crew, Praha, 2015, 376 s.