„Prožíváme světový nástup paměti. Během posledních dvaceti nebo pětadvaceti let musely všechny země, všechny skupiny – sociální, etnické, rodinné – zakusit hluboké proměny tradičního vztahu k minulosti. Tato změna nabyla mnoha podob. Projevila se v kritice oficiálních verzí dějin, ve vzestupu toho, co bylo z historie vytěsněno; ve snaze nalézt doklady zrušené nebo konfiskované minulosti; v kultu kořenů a rozvoji genealogických bádání; ve vzruchu kolem památníků všeho druhu; v právním vyrovnání se s minulostí. Projevila se v nárůstu počtu muzeí nejrůznější povahy; v nově zvýšené citlivosti vůči věznění a v otevření archivů k veřejnému nahlédnutí; v obnovené náklonnosti k tomu, čemu Anglosasové říkají ‚dědictví‘ a Francouzi ‚kulturní odkaz‘. Ať už je kombinace těchto prvků jakákoli, je to něco jako vzedmutá vlna přicházející z hloubi paměti, která zaplavila svět a všude velmi úzce spojila věrnost minulosti, skutečné nebo imaginární, s pocitem příslušnosti, vědomí kolektivu a individuální vědomí sebe sama, paměť a identitu. Francie možná jako první vstoupila do tohoto věku vášnivé, konfliktní, téměř obsedantní paměti. Později, po konci Berlínské zdi a Sovětského svazu, přišla ‚znovunalezená paměť‘ východní Evropy. Následně – po pádu latinskoamerických diktatur, s koncem apartheidu v Jižní Africe a s Komisí pravdy a usmíření – se objevily známky skutečně světového charakteru paměti a velice různé, byť srovnatelné formy účtování s minulostí.“

Těmito slovy vysvětloval roku 2002 francouzský historik Pierre Nora (*1931) zvýšenou vlnu zájmu o studium paměti. Jak v textu uvádí, zasáhla už i naši oblast, takže také v České republice již vyšly významné knihy prezentující tento styl uvažování jako Assmannova Kultura a paměť: písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku (Prostor, Praha, 2001), Halbwachsova Kolektivní paměť nebo zcela nedávno Yatesové Umění paměti (Malvern, Praha, 2015). Ale až na samém začátku roku 2016 vyšla (s loňským vročením) velkoryse koncipovaná antologie Paměť a trauma pohledem humanitních věd. Komentovaná antologie teoretických textů. Ta se snaží systematicky zmapovat historii „paměťových studií“ (od Hésioda a Homéra přes Augustina a Giambattistu Vica až po dnešek), přináší zásadní texty, které dosud nebyly přeloženy (od autorů jako J. C. Alexander, A. Assmannová, C. Caruthová, S. Craps, A. Erllová, K. Friedenová, T. Habermas, M. Hirschová, A. Langenohl, D. Laub, C. Leggewie, P. Nora, L. Spitzer, P. Vermeulen, M. Weinberg, H. Welzer). Publikace rovněž nemálo kriticky hodnotí recepci těchto konceptů u nás (historiky jako Vít Vlnas, Jiří Rak, Vladimír Macura, Kamil Činátl) i budoucnost tohoto bádání.

Antologie je tematicky rozdělena do čtyř oddílů (Paměť a společnost, Paměť a trauma, Paměť a mediální perspektiva, Politika paměti) a uzavírá ji záznam diskuse několika vědců pod názvem Roztříštěnost a spása. Velkou pozornost kniha věnuje dosud méně reflektovanému pojmu trauma „v jeho individuálním, skupinově příznakovém a kulturním užívání“. Autoři upozorňují například na to, že psychoanalytik pozorně naslouchající pacientovi se může leccos dozvědět o některých přehlížených faktech, jež byly historikům neznámé.

Některé zařazené texty obsahují vysokou míru zaumnosti („Dějiny v prostém textu neexistují, neboť prostý text nepředstavuje dějiny, ale jejich popření“), další se zaměřují na krásnou literaturu, například na otázku pravdivosti antického mýtu či básně, či na těžkosti toho, jak vyjádřit utrpení a smrt milionů lidí, což je podle některých interpretů právě úkol zvládnutelný jedině básníky. Další kapitoly se věnují konkrétním úkolům práce s pamětí, jako je například otázka vzniku společných, nadnárodních učebnic historie, vracení afrických lebek z evropských muzeí a kolektivním omluvám vyslovovaným se staletým zpožděním. Detailněji je zkoumána problematika utváření národních pamětí v poválečné Evropě. Kupříkladu kulturní teoretička a anglistka Aleida Assmanová nevystavuje v tomto ohledu naší části světadílu tu nejlepší vizitku. Zatímco v západní Evropě podle ní informace o kolaboraci a poznatky o obecně rozšířené lhostejnosti tváří v tvář holokaustu vedly ke krizím národních identit a jejich proměnám směrem k jejich větší komplexitě, v zemích bývalého východního bloku důraz na příběh vlastního utrpení, zaměření na vlastní příběh oběti způsobily, že „se zapomnělo na odpovědnost za vlastní vinu“. V tomto ohledu je ovšem slavná německá badatelka možná příliš přísná: i obyvatelům Německa a Rakouska trvalo desetiletí života ve svobodném prostředí, než začali být schopni svoje dějinná traumata a viny hlouběji zpracovávat, a ve státech za bývalou železnou oponou má onen proces zřejmě podobné tempo. Ostatně Assmanová tuší, že četní autoři z Maďarska či Polska se těmito tématy intenzivně zabývají, případně cituje i moudrý výrok Pétera Esterházyho, že ze slepé uličky hrdinských mýtů a soupeření o obsazení role oběti nás vyvede pouze „sdílené evropské vědění o nás samých jako pachatelích i obětech současně“. Naopak politolog C. Leggewie situaci hodnotí z obecnější perspektivy a celkově chválí pozitivní bilanci Evropy při svém nedávném zacházení s vlastní minulostí, přičemž lituje jen toho, že tento úspěch zatím jen málo utvářel evropské sebevědomí.

Autoři se v knize zabývají i obecnými otázkami historické paměti v každodenním životě průměrného občana. Editor knihy Alexander Kratochvil z Ústavu pro českou literaturu AV ČR kupříkladu tvrdí: „Sledujeme‐li politická prohlášení na pozadí oslav historických událostí nebo kulturních akcí, čteme‐li články, komentáře a fejetony, díváme‐li se na retroseriály typu Vyprávěj, na ‚infotainment‘ o historii nebo diskusní pořady v televizi, může se nám zdát, že v současnosti neexistuje nic důležitějšího než správné, korektní (a pro nás často pohodlné) zacházení s minulostí.“ Kniha ale pochopitelně obsahuje i skeptičtější hlasy. Třeba o tom, že dnešní doba je přehlcena nenasytnou přítomností, ať už k nám její záblesky proudí přes Facebook, nebo Twitter, takže by z nás Henry Ford prohlašující, že „historie je blbost“, mohl mít radost.

Kniha rovněž postuluje požadavek transdisciplinarity, totiž spolupráce s evoluční biologií, teologií, epigenetikou či neurologií. Antologie ale bohužel zůstává spíše jen u této abstraktní proklamace, protože textů, které by cosi podobného skutečně předváděly v praxi, v ní mnoho nenacházíme. Přesněji řečeno možná jen jediný, a to navíc mírně problematický. Autor v něm prohlašuje lidi za „sobecké bastardy“, kteří se od jiných hominidů odlišují tím, že jako jediní praktikují kooperativní péči o mladé. Z toho daný vědec odvíjí svéráznou teorii o vzniku paměti coby mechanismu převádění pudů na symboly. Vzhledem k tomu, že recenzovaná publikace nese v podtitulu odkaz na humanitní vědy, jí ovšem malé zastoupení pohledů přírodovědných nemůžeme vyčítat, i když etologická perspektiva by ji rozhodně obohatila. Pamětí se dnes přitom z druhé strany zabývají i sami biologové, a to i ti čeští, jak ukazuje nedávno vyšlá kniha Antona Markoše Znaky a významy v evoluci (Nová beseda, Praha, 2015). Představuje pokus zahrnout „do příběhu evoluce paměť a zkušenost jednotlivých linií organismů a jejich komunit.

Pečlivě připravená a čtenářsky náročná publikace může jistě do českých debat o paměťových studiích i do polemik o naší vlastní identitě přinést nové impulsy, i když je otázka, kolik skutečných recipientů si u nás nakonec najde. Metoda, s níž kniha přistupuje k problematice dějinných traumat, totiž s odstupem a bez přehnaných emocí, zato ale v jejich globální složitosti a nejednoznačnosti, je přitom bezpochyby statkem, kterého se nám v české kotlině bolestně nedostává.