Se kterým jiným živočišným druhem toho mají lidé nejvíce společného? A co se z toho dá odvodit pro postavení člověka na zemi? Na tyto otázky dávají různí vědci odlišné odpovědi. Někteří druh Homo sapiens popisují v kontextu vyšších primátů, kam taxonomicky patříme, jiní hledají analogie i k dalším savcům.

Trochu jinak odpovídá kniha Smysl lidské existence od Edwarda Osborne Wilsona (*1929). Její autor je uznávaný americký biolog, emeritní profesor entomologie na Harvardově univerzitě a držitel dvou Pulitzerových cen za literaturu faktu. K jeho známým a vlivným knihám patří Sociobiology. The New Synthesis (Sociobiologie: Nová syntéza, 1975), cenami ověnčená kniha O lidské přirozenosti (1978, česky 1993), Konsilience: jednota vědění: o nezbytnosti sjednocení přírodních a humanitních věd (1998, česky 1999), Rozmanitost života: umožní poznání zákonů biodiverzity její záchranu? (1992, česky 1995) nebo Cesta k mravencům (1994, česky 1997).

A právě mravenci hrají důležitou roli i v jeho předposlední anglicky psané knize, v níž se ovšem objevují i jeho další oblíbená témata, jako je potřebnost dialogu přírodních a humanitních věd nebo chvála druhové pestrosti a rozmanitosti. Ale zpět k mravencům. Podle Wilsona nás s nimi spojuje to, že jsme příslušníky tzv. eusociálních skupin. Ty společně vychovávají své mladé napříč mnoha generacemi, praktikují dělbu práce, někdy i do té míry, že se někteří jedinci vzdají vlastních potomků v zájmu „reproduktivního úspěchu“ ostatních příslušníků. Tato „eusocialita“ je přitom velmi vzácná. Ze stovek tisíc živočišných linií, které se vyvinuly na souši za posledních 400 milionů let, jsme podle autora tento prvek dosud nalezli jen v osmnácti případech, mimo jiné u hmyzu, mořských korýšů či podzemních hlodavců. S námi lidmi je jich devatenáct a některé další možná zatím neznáme. Známé eusociální druhy se navíc z pohledu historie života na Zemi objevily na scéně až relativně pozdě. Jakmile se však eusociální chování uchytilo, zaznamenalo významný ekologický úspěch. Například z oněch 18 nezávislých eusociálních linií živočišné říše dvě hmyzí – mravenci a termiti – zcela dominují suchozemským bezobratlým. Přestože představují méně než dvacet tisíc z přibližně milionu známých hmyzích druhů, společně tvoří více než polovinu veškeré hmyzí hmoty na Zemi.

Svět svých oblíbených mravenců autor místy líčí z lidského hlediska – to, že samečci jsou poté, co splnili svoji reprodukční roli, bez milosti vyhnáni, vypadá jako feminismus, „který se vymkl kontrole“. Na druhé straně připomíná, že i o lidských společenstvích se někdy mluví jako o superorganismech. Taková připodobňování mravenců a lidí ale neschvaluje: na rozdíl od nich se vždy budeme bouřit proti otroctví a nenecháme si líbit, pokud s námi někdo bude chtít zacházet jako s mravenčími dělnicemi. Sváří se v nás totiž tendence k egoismu a altruismu: kdyby zvítězila první, společnost by se rozpadla, kdyby ale vyhrála ta druhá, stali by se z nás „andělští roboti“ neboli přerostlé protějšky mravenců. (V rámci jedné skupiny vítězí sobečtí jedinci nad těmi altruistickými, avšak skupiny složené z altruistů vítězí nad skupinami individualistů – neboli individuální výběr podporoval hřích, zatímco skupinová selekce podněcovala ctnost.)

Jinak ovšem autor vykládá původ lidí jako jednoho z mnoha druhů na planetě Zemi, z čehož vyplývá i naše závislost na ostatních žijících tvorech a nutnost ochrany celkové biodiverzity. Lidstvo se vyvinulo „samo o sobě“, kumulativním sledem evolučních událostí. Osud nás nepředurčuje k žádnému určitému cíli a nezodpovídáme se žádné autoritě, nýbrž výhradně sami sobě. Spasit nás podle Wilsona, člena amerického hnutí skeptiků, může nikoli tradiční zbožnost (se zavedenými náboženstvími autor urputně a ne zcela korektně polemizuje), ale jen „moudrost vyplývající z důkladného pochopení vlastní přirozenosti“. Jindy v tomto smyslu mluví o budoucí spolupráci humanitních a přírodních disciplín, jehož plodem mimo jiné bude to, že se studenti budou učit (předlidskou) prehistorii a konvenční dějepis společně jako „největší epos živoucího světa“, což zní lákavě a někteří literáti se už o vyprávění podobného příběhu pokusili. Zároveň ale musíme dát za pravdu etologovi Janu Havlíčkovi, autorovi výborného a silně kritického českého doslovu, který právem poznamenává, že Wilson z vědy určitým způsobem vytváří náboženství nového typu. Což by nemuselo vadit (ostatně nebyl by zdaleka první, připomeňme Augusta Comta či Ernsta Haeckela), pokud by to byl schopný výrazněji reflektovat. Pokud americký vědec tvrdí, že Bůh většiny křesťanských denominací je „povinen odmítat“ evoluci, tak je to minimálně nepřesné. A jestliže hlásá, že velká náboženství brání lidem v racionálním pohledu na realitu, můžeme se na oplátku zeptat, co je například čistě racionálního a experimentálně dokazatelného na jeho vzletných a patetických proklamacích o tom, že „kolektivní lidská mysl se bez dalekých obzorů scvrkává a usychá“, s nimiž jinak můžeme či budeme ochotně souhlasit. I v této oblasti platí, co ve své knize Věřili Řekové svým mýtům? konstatoval historik Paul Veyne, totiž že existují mnohočetné „chrámy imaginace“, přičemž každý z nich sám o sobě chce být „považován za něco, co bylo instalováno zcela v souladu s rozumem“.

Vyslovené spekulace jsou pak Wilsonovy úvahy nad tím, jak asi vypadají případní mimozemšťané. Autor totiž patří k těm, kteří přepokládají, že hypotetičtí obyvatelé jiných planet se vyvinuli na základě týchž zákonů jako my, a proto by s námi zřejmě sdíleli základní strukturu našeho těla i mentální charakteristiky. Proti tomu ovšem Jan Havlíček se stejnou oprávněností či přesvědčivostí namítá, že evoluce života na Zemi je unikátní a možnosti její generalizace jsou omezené. Například tělní plány všech velkých skupin živočichů vznikly v období takzvané kambrické exploze. Tyto tělní plány poměrně zásadně omezují možnosti tvarové variability živočichů, což nás může vést k (chybnému) závěru, že všechny inteligentní bytosti musí mít například členění těla s oddělenou hlavou. A Havlíček dodává, že „inspirativnější se v tomto ohledu jeví spíše Čapkovi mloci než Wilsonův E. T.“.

Jistý český klasik tvrdí, že zvíře se v předem definované experimentální situaci chová tak, jak ho právě napadne. Trochu podobně sice vědci zacházejí se svými více méně neměnnými daty, ale to, do jakého kontextu je zasadí a jak je vyloží, už záleží na mnoha dalších, často náhodných, zcela mimorozumových a individuálních faktorech. Jinak tomu nemůže být ani u Wilsona, který navzdory spoléhání na vědu poněkud paradoxně odmítá technologické vymoženosti jako mozkové implantáty či genetické vylepšování inteligence. (Jistěže záleží na úhlu pohledu: oceněn by mohl být právě za to, že možnosti vědy neabsolutizuje a uznává etické limity aplikace jejích vymožeností.) Jeho hledání analogií mezi lidmi a mravenci, založené na hlubokých znalostech, je podnětné. Záhadu smyslu lidské existence ale nijak výrazně a převratně neosvětluje, ač se snaží vzbudit dojem, že právě jeho přístup je jediný „racionální“. Čistě racionální odpověď na toto dilema totiž neexistuje. Při vší úctě a obdivu k přírodním vědcům je také sporné, nakolik ono téma vůbec spadá do jejich kompetence, ač se k němu ovšem může vyjadřovat kdokoli. Konečně musíme pochválit Wilsonovo popularizační úsilí i výzvy k interdisciplinárnímu dialogu, i když je trochu škoda, že z něj některé vědce – jako jsou teologové – předem vylučuje.