„Musíš sloužit filosofii, aby se ti dostalo pravé svobody,“ cituje Seneca v osmém listu Luciliovi Epikúra a dodává, „… sama služba filosofii je již svoboda.“ Největší český filozof 20. století Jan Patočka (1907‒1977) tuto svobodu poznával a žil. Dokladem je i jeho monumentální dílo, které postupně vychází v nakladatelství OIKOYMENH. Nevím, nakolik se dnes Patočkovo filozofické dílo čte, ale věřím, že v knihovně humanitně orientovaného čtenáře se některý z jeho titulů přece jen najde. Někdo dává přednost jeho platónským studiím či fenomenologickým spisům, někdo se zas rád noří do jeho komeniologických statí, filozofie dějin či korespondence s přáteli a významnými osobnostmi jeho doby. Za všechny jmenujme alespoň tři práce: Péče o duši I, II, III (1996, 1999, 2002), Umění a čas I, II (2004) a Věčnost a dějinnost (2007). Ke znalcům Patočkova díla, kteří spolupracují na vydávání jeho knih a jsou rovněž apoštoly jeho myšlení, patří mimo jiné Ivan Chvatík, Ladislav Hejdánek, Lenka Karfíková, Aleš Havlíček, Věra Schifferová, Jan Sokol, Miroslav Petříček, Daniel Kroupa, Filip Karfík, Daniela Blahutková, Miloš Ševčík či Anna Hogenová. Bude-li čtenář sledovat jejich vlastní dílo, cesta k Janu Patočkovi ho dříve nebo později nemine.

Propracovanost systému

K autorům, kteří se zabývají Patočkovým životem, se zařadil i historik a pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek (nar. 1973), jenž na počátku letošního roku vydal pozoruhodnou publikaci s názvem „Kéž je to všecko ku prospěchu obce!“: Jan Patočka v dokumentech Státní bezpečnosti. Objemnou knihu otevírá Blažkova studie, kterou je možné charakterizovat také jako prolegomena k Patočkově životnímu osudu. Stěžejní část svazku zabírají dokumenty tajné policie týkající se sledování a výslechů Jana Patočky, jeho rodiny, lidí žijících v disentu, jeho přátel a s ním nějak souvisejících zahraničních občanů – novinářů, diplomatů a vědců. Každý z listinných dokumentů, tedy výslechových protokolů, záznamů a různých zpráv, je doplněn o bohatý poznámkový aparát, který komentuje jak samotný obsah, tak jednotlivosti, které by běžnému čtenáři nepřipadaly na první pohled možná nijak důležité. Jenže opak je pravdou. Právě na detailech je patrná obludná míra propracovanosti složek totalitního aparátu i mravní nízkost zločinců z řad StB, ale nejen jich. Přílohu tvoří fotografie z Patočkova osobního života, z jeho sledování, z pohřbu na pražském Břevnově i faksimilie různých archiválií. Samozřejmostí je seznam použitých pramenů a literatury, jmenný rejstřík, seznam zkratek a akronymů, které mohou na současného čtenáře působit jako vytržené ze špionážních filmů: AIO, CIC, HSK, MOB, OVKR, PS VB, S-StB, VD nebo Žig.

Důležitou součástí Blažkových komentářů a poznámek jsou někdy kratší, jindy detailní medailony všech zúčastněných. Čtenář se tedy dozví nejen o literátech, umělcích, pedagozích, disidentech či novinářích, ale rovněž o lidech na druhé straně, kteří spoluvytvářeli stát ve státě, jenž si mohl s občany dělat, co se mu zamanulo. Sloužily mu k tomu různé formy nátlaku a násilí: vydírání, kriminalizace, domovní prohlídky, výslechy, vyhazovy ze zaměstnání, sledování, výhrůžky, nucená emigrace, ale také únosy a jednání, které vedlo ke zhoršení zdravotního stavu sledovaných či přímo zavinilo něčí smrt. Výzvy představitelů svobodného světa k dodržování práv a pluralitních forem demokracie byly vyslyšeny jen zřídkakdy. S tím souvisí i ztížená možnost profesora Patočky svobodně a podle potřeby cestovat na Západ a přednášet na tamních univerzitách. Ani ti, kteří ho chtěli doma navštívit, to neměli jednoduché. O tom všem vydává kniha svědectví.

Pronásledován i ve smrti

Okolnosti sledování, vyšetřování a smrti filozofa a mluvčího Charty 77 jsou i ve světle Blažkovy badatelské práce truchlivé. Při soustavném porušování občanských práv, kdy osobní svoboda a soukromí neměly pro zločince z řad Sboru národní bezpečnosti (SNB), Státní bezpečnosti (StB), prokurátorů, soudců a politiků různých stupňů téměř žádnou cenu, byl Jan Patočka se svou rodinou vystaven nátlaku, který by vydržel málokdo. Proti univerzitnímu profesorovi, žáku a asistentovi filozofa Edmunda Husserla, polyhistorovi a polyglotovi, jehož dílo prošlo dialogickou oponenturou nejlepších filozofů té doby a kterého bez nadsázky uznával celý akademický svět, stáli všehoschopní gangsteři, často dobrovolně sloužící totalitnímu režimu.

Členy SNB a StB bez jakéhokoli vzdělání, s mizivou znalostí historie, základů mateřského jazyka a s vyjadřovacími schopnostmi na hranici srozumitelnosti, kteří Jana Patočku sledovali, vyslýchali a soustavně obtěžovali, byli: technik na pile, obchodní příručí, elektromontér, hutník, stavební technik, pomocný dělník, soustružník, zámečník, potrubář, obuvník či krejčí. Proti jejich nevybíravým způsobům neexistovala účinná obrana. Výslechy, jak ukazuje recenzovaná publikace, mohly přijít kdykoliv a trvat jakkoli dlouho. Z publikovaných materiálů je zřejmé, že StB nebrala sebemenší ohledy na Patočkovo zhoršující se zdraví, na lidskou důstojnost, čas, společenské a vědecké renomé či prostou lidskou potřebu být se svými nejbližšími. Určitá část dokumentů se zabývá i estébáckou „organizací“ jeho pohřbu, na němž došlo k zatýkání některých účastníků i k bezprecedentnímu narušování pietního aktu. Jan Patočka byl pronásledován i ve smrti a dlouho po ní.

Blažkův odborný komentář k jinak černobílým dokumentům vytváří z posledních let profesora Patočky plastický a živý příběh. Ten, myslím si, vyvolá velké pohnutí v těch čtenářích, kteří jsou citliví i na drobná porušování práva a osobních svobod, stejně jako v těch, kteří se s totalitní mašinérií setkali tváří v tvář. Fotografie na deskách knihy zobrazuje Jana Patočku a Jiřího Hájka při společné procházce. Důstojné postavy obou starých mužů ve vás možná vzbudí otázku, čím mohli být tito lidé, stejně jako farář Josef Toufar, profesorka Růžena Vacková nebo básník a diplomat Josef Palivec, „nebezpeční“ komunistickému totalitnímu režimu. Asi nejlépe vám odpoví jejich dílo, které se odráželo v jejich mravních postojích. To „nejhorší“, čím se tito lidé provinili proti zločinecké ideologii tehdejšího státu, byla potřeba hledání pravdy, mravní integrity a vnitřní svobody.

Je smutné, že za mnohé zločiny nebyl po roce 1989 skoro nikdo potrestán a i dnes, zdá se, je vůle k dosahování spravedlnosti slabá. O to důležitější je práce historiků, kteří křísí minulost zrcadlící se v naší přítomnosti. Kniha Petra Blažka není jen kronikou jednoho z tisíců zločinů spáchaných vůči nevinnému, je zároveň připomínkou života a díla člověka, který by neměl být zapomenut. Je pobídkou, abychom byli ve všem svém konání občansky aktivní a v hloubce toho slova filozofičtí.