V civilizaci zaměřené na vnější efekt, na zábavu a uspokojení veřejný prostor otázkami o péči o duši a umění nepřetéká. Zdali bylo v tomto ohledu někdy líp, netuším. Snad. I proto se titul filozofa a estetika Jana Josla Umění a péče o duši u Jana Patočky, beze zbytku splňující nároky knižně vydané disertační práce obhájené v kvalitním oponentském řízení, obrací primárně ke čtenáři, jenž sebou nechává dobrovolně a rád otřásat otázkami, které jdou na hlubinu a které jsou s to jej v názorech a vyznáních ovlivnit a posunout dál.

Josl (nar. 1985) svou studii rozdělil kromě úvodu a dodatků (shrnutí, prameny, jmenný rejstřík) do pěti kapitol: 1. Péče o duši a filosofie dějin, 2. Umění, 3. Patočkova koncepce dějin umění – dějiny umění jako dějiny duše, 4. Konec dějin umění a 5. Závěrem – péče o duši a umění. Součástí textu je vcelku bohatý poznámkový aparát, odkazující ve většině případů k Patočkovým spisům, ale například také k dílu Filipa Karfíka, Jana Sokola, Erazima Koháka, Martina Heideggera, Karla Jasperse či Aristotela. Část názvu „péče o duši“ si autor vypůjčil z cyklu Patočkových přednášek ze sedmdesátých let, které světoznámý filozof „přednesl v soukromých bytech“.

V úvodu Jan Josl vysvětluje Patočkův vztah k umění a k jeho dějinám, a musí se tedy zaobírat i otázkou „nejednoty Patočkova díla“, rozuměj jeho rozsáhlostí a tematickou různorodostí. Reflektuje tu přístupy těch, kteří se Patočkovým dílem celoživotně zabývají a svým způsobem z něj také vycházejí. Mám na mysli Ladislava Hejdánka, Jana Sokola, Ivana Chvatíka, Erazima Koháka, Petra Rezka, Miroslava Petříčka, Josefa Mourala a Filipa Karfíka, o jehož „patočkovské teze“ Josl část své studie opřel. Pro ty, kteří filozofickou literaturu nečtou pravidelně, je tento úvod, stejně jako závěr, důležitý. Zdá se mi dokonce, že mohl být v knižní verzi delší a více zaměřený na laického humanitně orientovaného čtenáře, jenž Jana Patočku (zběžně) zná a rád by se seznámil i s jeho filozoficko-estetickými názory. Ne že by Joslova kniha byla člověku bez systematického filozofického vzdělání nepřístupná, ale bez četby pramenů a sekundární literatury a bez základního rozhledu po tématu může být leckterý čtenář hloubkou Joslových a samozřejmě Patočkových myšlenek poněkud vyveden z rovnováhy.

„Péče o duši“ v Patočkově pojetí a Joslově interpretaci je navzdory našemu úvodnímu konstatování koncept, „z kterého vyrostla Evropa, z kterého vyrostly naše dějiny“. Už proto by knize měli věnovat pozornost ti, kteří se Evropou a dějinami zabývají ve své práci anebo na ně přímo odkazují (od pedagogů přes umělce k politikům). Autor tak musel stůj co stůj traktovat Patočkovo pojetí pojmu „duše“, a šel, jak vidno, až k počátkům – k Platónovi, Aristotelovi, svatému Augustinovi či Renému Descartovi.

Po tomto vymezení se Jan Josl dostává k Patočkovu tématu nejvlastnějšímu, které předznamenalo, ovlivnilo a provázelo i jeho statečné občanské postoje, k tématu „filozofie dějin“. Reflektuje tu čtenářsky patrně dobře známý pojem tzv. přirozeného světa a Patočkův koncept svobody, lidského nitra, fysis, psyché, ctností a krisis v antickém pojetí, které dalece přesahuje dnes široce (nad)užívané slovo krize.

Pozoruhodná je stať, jež reflektuje Patočkovo pojetí jazyka a řeči ve vztahu k „neslovesnému umění“, které vždy prochází také určitou „slovesnou interpretací“ (a je na ní závislé). Obnažují se tu kořeny umění jako takového, smysl a zdroje umělecké práce a jejího vypovídání, stejně jako motivy naší intimní estetické zkušenosti. Nejen tady podává Jan Josl výborný výkon a přibližuje jádro Patočkova myšlení i těm, kdo nejsou s jeho filozoficko-estetickými tezemi obeznámeni do detailů.

Umění je, jak autor připomíná, pro Patočku cosi jako reflexe „základních struktur světa a lidského místa v něm“. Jednotlivé umělecké formy, od poezie přes sochařství po malbu, si všímají specifických rozměrů lidského bytí. Sochařství prostoru a toho, co je – i u člověka a v člověku – uvnitř a vně; obraz tu je jako „okno do jiného prostoru, jiného světa“; báseň, například Máchova, pak mimo jiné vypovídá i cosi o „fenoménu časovosti“, o tom, co pominulo, co je, co bude, co zůstává.

V Patočkově „koncepci dějin umění“, kterou Josl vykládá stylem, erudovaností a živostí, jež jsou dnes v českém filozofickém prostoru vzácné, se čtenář dozví o „zachycení životního smyslu přirozeným jazykem“, o mýtu, o uměleckém období lidských dějin, o antických tragédiích a postavení umění v jednotlivých dějinných údobích. V závěru studie si autor klade otázku po moderním umění, jež sám Patočka ve druhé půli 20. století pečlivě sledoval a komentoval.

Nebudete-li číst Joslovu knihu ve spěchu, máte naději na bezpochyby silný čtenářský prožitek. Nezůstanete patrně jen u Patočky, ale pustíte se do studia dalších autorů a konec konců i tvůrců samých. Kniha prošla pečlivou ediční úpravou, má jednoduchou a očím příjemnou grafickou úpravu. V některých pasážích by bylo výhodou moci se na některé umělecké artefakty, o nichž se zde píše, podívat a ověřit si, co Patočka a Josl tvrdí. Chtě nechtě půjdete do uměleckých encyklopedií, ti šťastnější do našich nebo světových galerií a muzeí. Knih, jako je Umění a péče o duši u Jana Patočky, je dnes pomálu. Mělo by se o nich psát nejen v odborném tisku.