Nic proti starobylým legendám o neohrožených panovnících, prorocích a světcích, třebaže nad některými jejich rekovskými činy zůstává člověku rozum stát. Mnohem raději však čtu o osudech vynikajících žen a mužů, kteří přitahují svou civilností a které bych při troše štěstí mohl potkat jen tak, na ulici, v univerzitní posluchárně nebo v obyčejném venkovském kostelíku. Takový byl i český polyhistor, filozof, komeniolog a také zdatný recenzent Jan Patočka (1907–1977), jehož dílo postupně zpřístupňuje nakladatelství Oikoymenh. Nedávno vyšla mimořádná kniha několika Patočkových úvah a zároveň vzpomínek jeho přátel a obdivovatelů. Jde o doplněné faksimile strojopisné samizdatové publikace První skica k podobizně, kterou v roce 1977 spolu s dalšími sestavil a ve své edici Kvart vydal Jan Vladislav.

Jako před knihtiskem

Na současném vydání úzce zaměřeného výboru z díla profesora Jana Patočky se podíleli odpovědný redaktor Ivan Chvatík, grafik Martin Třešňák a technický redaktor Vladimír Nedvídek. Předlohou jim byl originál druhé desítky strojopisných kopií formátu A4 zhotovených a svázaných v dílně Jana Vladislava. Grafická úprava je řešena tak, aby co nejvíce připomínala mnohonásobnou kopii na nepříliš kvalitním (a tehdy nedostatkovém) kancelářském papíru. Je však skvěle čitelná a má jisté kouzlo. Tomu, kdo někdy psal na mechanickém psacím stroji a pořizoval přes průklepový papír i další jednostranné kopie, bude kniha při prvním nahlédnutí povědomá a něčím blízká. Čtenáři narození před rokem 1989 si pamatují, že k některým textům, a nejen těm „zakázaným“, se nedalo dostat jinak než prostřednictvím domácích opisů. Kvalita strojopisů nebyla vždycky dokonalá. Chyby se v textu opravovaly tužkou a mírná nesouměrnost či ohmatanost stránek, které šly z ruky do ruky, nevadila, ba naopak. Byla důkazem, že kniha neleží ladem a dělá mezi lidmi dobré dílo.

Strojopisný text přináší jedinečný vizuální prožitek jednak prostřednictvím fontu toho kterého psacího stroje (s jeho nedokonalostmi a neduhy), jednak díky osobě opisovače. Ten pracoval jako jeho kolegové z dob před knihtiskem, kteří opisovali posvátné texty v různých jazycích a dělali v nich paradoxně totožné chyby. Důležitý je i rozměr autorský. Pisatel předkládal samizdatovému nakladateli buď vlastní rukopis, nebo strojopis, který vytvořil sám nebo někdo z jeho blízkých. Čtenář tak může pocítit tvůrčí energii, zaslechnout zvuk mechanického stroje a představit si i náročnost, s níž samizdatové texty vznikaly. Nemálo z nich bylo zabaveno při domovních prohlídkách a skoro každý dnes patří k raritním sběratelským kouskům.

Charta i pohřeb, tapeta

Kniha o 109 tištěných listech obsahuje čtyři kapitoly, přílohu sedmi černobílých fotografií, obsah a ediční poznámku. Celkový počet stran je sice 233, ale ten je třeba vydělit dvěma, neboť kopie strojopisu (dělaly se dvě, ale třebas také sedm najednou) byly jednostranné a nynější vydání to dodržuje.

První kapitola Dokumenty doby zahrnuje vlastní Patočkovy texty, z nichž jeho věrní čtenáři již některé četli, a to buď celé, nebo jejich stěžejní části. Jde v nich téměř výhradně o úvahy nad Chartou 77 a o autorovo svědectví o pronásledování příslušníky Státní bezpečnosti a výhružkách státní prokuratury. Součástí je také Patočkovo Poslední interview. Druhá kapitola je souborem nekrologů. Jejich autory jsou zhruba půl na půl čeští a zahraniční vědci a spisovatelé. Za všechny jmenujme Gerharda Baumanna, Waltera Biemela, Ludvíka Vaculíka, Paula Ricoeura, Romana Jakobsona a Václava Havla. Oddíl Zpráva o pohřbu je rozsahem nejmenší. Obsahuje tři vzpomínky na pohřeb Jana Patočky, které jsou v současné době postupně precizovány nálezy nových archivních dokumentů, a to ponejvíce Ústavem pro studium totalitních režimů a historikem Petrem Blažkem, jenž se osudem českého filozofa zabývá. Poslední kapitola, nazvaná Laudatio, přináší čtyři texty z pera Waltera Biemela (2x), Ladislava Hejdánka a Zdeňka Pince. Ti v nich přibližují svůj vztah k Janu Patočkovi a reflektují přirozenou atraktivitu jeho mravních a občanských postojů, stejně jako hodnotu jeho obsáhlého díla.

Pozoruhodné úvahy všech autorů i grafické zpracování z knihy činí v jistém ohledu bibliofilský tisk. Knížka nemá desky potažené kůží ani není vytištěna na japanu. Desky původních výtisků byly v každé desítce potažené tehdy dostupnou bytovou tapetou a nesly osobitou tvůrčí značku „ilegálního“ knihvazače. Co výtisk, to originál. Tapetu na novém vydání už nenajdete. Její barevná fotokopie je však bezvadná. Nejen z tohoto důvodu se jedná o výjimečný nakladatelský počin, který by neměl obdivovatelům Patočkova díla doma chybět. Energie původní, na koleně dělané samizdatové edice z přítomného vydání doslova dýchá.

Klidná jasnost o celku života

Patočkovy úvahy o svobodě, nezcizitelných lidských právech a povaze tehdejšího totalitního režimu jsou pokračováním jeho filozofického myšlení a práce a současně důkazem, že to, o čem mladý Jan Patočka psal v roce 1935 v časopise Kvart, se mu stalo životním východiskem i osudem. „K čemu tedy filozofie posléze apeluje, je heroický člověk. To je lidské slovo filozofie. Heroismus není slepá vášeň, láska nebo pomsta, ctižádost nebo vůle k moci, nýbrž obsahuje klidnou jasnost o celku života, vědomí, že tento způsob jednati je pro mne nutnost, jedině možný způsob mé existence ve světě.“ Lidé, kteří se s Patočkou v různých fázích jeho života setkávali, například Václav Havel, píšou o ostychu před tak velkou osobností, který se však posléze, i díky jeho velkorysosti a přátelské povaze, měnil ve vztah spíš kolegiální a v posledku ve vztah dvou sobě si naslouchajících. Přitažlivost jednoho z největších českých filozofů spočívala v jeho mravních postojích, z nichž nemohl z principu svého duchovního a intelektuálního založení nic slevit. Nekonečné vlny státních insinuací kontrastovaly s přirozenou úctou, kterou mu projevovali lidé evropského vzdělaneckého okruhu.

Když tedy turnovský rodák čelil jako vědec, pedagog a pozdější mluvčí Charty 77 těm nejpokleslejším hrám, výhružkám a psychickému nátlaku Státní bezpečnosti, která na něj navíc nasazovala hrubé, primitivní, vulgární typy vyšetřovatelů, stával se v očích svých studentů i kolegů (například Václava Černého), doma či v zahraničí, skutečným hrdinou své doby. Nedivím se tomu. I výše zmíněný Václav Černý se ve svém příspěvku Za Janem Patočkou vyznává z úcty k němu způsobem, který jsme u něj (v jeho korespondenci, pamětech a esejích) nečítali často. „I kdybych nebyl býval požádán lidmi, jichž si vážím, abych poslal tento závěrečný pozdrav za mrtvým přítelem, u jehož hrobu jsem stanout nemohl, byl bych sám za nimi běžel a prosil snažně: Dejte mi příležitost a možnost jakoukoli, dovolte mi rozloučit se s Janem Patočkou!. A tak jsem toužil… prohlásit všem, jak nesmírně jsem ho měl rád, jak hluboce a nadosmrti si ho vážím.“ Všimněte si patosu a síly jeho emocionálního confiteor. Takového Václava Černého tu pozná čtenář možná poprvé.

Podobný vztah úcty a obdivu nalezneme u všech autorů recenzované knihy bez ohledu na jejich vztah k filozofii, na formální vzdělání nebo společenské postavení. Jednotlivé nekrology, a zvlášť vzpomínky Patočkových zahraničních kolegů vyjadřují zděšení nad totalitními poměry i nad způsoby, jakými byl autor Kacířských esejů o filosofii dějin vyslýchán, pronásledován a difamován. V nejednom případě se objevuje přímé obvinění komunistického státu z Patočkovy smrti, jež zaznívá nejhlasitěji od Ludvíka Vaculíka a Waltera Biemela. I díky tomu, co k problematice stíhání a sledování prof. Patočky objevil historik a archivář Petr Blažek, víme, že jednání státní moci, reprezentované zločinci z povolání, bylo vůči Patočkovi skutečně kruté, ponižující a v poslední fázi jeho života nemilosrdné. Dokladem toho je i břevnovský pohřeb, který příslušníci StB proměnili podle svědectví mnoha účastníků v těžce popsatelné absurdní divadlo. Klid neměl mít Jan Patočka ani po smrti; a nebyl v tom sám. Zahraniční hosté, kteří ho přijeli vyprovodit na jeho poslední cestě, byli v mnoha případech zadrženi a donuceni vrátit se domů. Mnozí lidé z jeho intimního i širšího okruhu byli až do konce totality pronásledováni, šikanováni nebo donuceni k emigraci.

Husserlův oblíbený kolega a žák se stal svébytným filozofem a v českých zemích vedle Komenského, T. G. Masaryka, Emanuela Rádla a Ladislava Hejdánka zřejmě filozofem nejvýznačnějším, dodnes citovaným odbornou i laickou veřejností, třebaže ne tak často, jak by si jeho dílo zasloužilo. Stať slavného lingvisty Romana Jakobsona, úzce spojeného s Československem, vyjadřuje to, co zaznívá ve filozofických kruzích po desetiletí a co je osobním vyznáním i recenzenta této knihy. „Byli tři čeští filozofové světového významu a mimořádné mravní síly a čistoty: Jan Ámos Komenský /1592–1670/, Tomáš Garrigue Masaryk /1850–1937/, Jan Patočka /1907–1977/.“

Nakladatelský čin

První skica k podobizně zůstává pozoruhodným dokumentem. Je z něj patrné, že Jana Patočku obdivovali lidé hlubšího filozofického rozhledu i ti, kterým jeho dílo připadalo náročné (Václav Havel, Ludvík Vaculík), anebo se necítili být povolaní se k němu v odborné linii vyjadřovat (Václav Černý). Patočka fascinoval své kolegy, studenty, přátele i ty, kteří se s ním setkali jen krátce, espritem své osobnosti a naprostou souvislostí vnitřního s vnějším, myšleného s vyjadřovaným, myšleného s žitým. Tím nejvíc připomínal T. G. Masaryka, Augustina Smetanu, Emanuela Rádla, ale také již zmíněného Ladislava Hejdánka, Jakuba S. Trojana, Milana Balabána, Růženu Vackovou, Miloše Rejchrta, Jiřího Němce či Boženu Komárkovou. Pustíte-li si dostupné zvukové záznamy jeho přednášek, uvidíte, jakým způsobem tvořil myšlenku a s jakou naléhavostí se obracel ke svým posluchačům, jinak řečeno: k celému světu. Patočka na dlouho vyobcovaný z univerzitního prostředí, kam bytostně patřil, to je jedna z největších hrubostí, kterou mu skrze slabé a zbabělé představitele tehdejší univerzity režim způsobil. Plné posluchárny evropských vysokých škol, kam byl zván, dokud mu nebyly cesty na západ úplně znemožněny, jsou důkazem, jak moc Patočkovo jméno ve svobodném kulturním prostoru znamenalo. O tom všem podávají v knize svědectví jeho zahraniční kolegové.

Domnívám se, že v letošní knižní produkci patří recenzovaná kniha k nakladatelským činům, které by neměly zůstat opomenuty. Jde o vzácný tisk, jenž by nejen čtenářům Patočkova duchovního založení a těm, kdo pro svůj život hledají nějaký vzor, mohl zkrátka a dobře udělat dobrou službu a hlavně velkou radost.