Přestože je Jan Stavinoha (1945) původem Čech, jako spisovatel debutoval v Nizozemsku, a to humoristickou sbírkou povídek Pražský dixieland (Praagse dixieland, 1982, č. 2016). Společně s Janou Beranovou, básnířkou českého původu žijící v Nizozemsku, se tak Stavinoha řadí mezi nizozemské autory takzvané migrantské literatury. Zpracovává své osobní zkušenosti, ať už se týkají života českého emigranta v Nizozemsku, nebo vzpomínek na dětství a mládí v komunistickém Československu. V nové zemi, která se pro emigranty má stát novým domovem, musí postavy čelit nelehkým situacím. Obvyklé obtíže člověka přesazeného do cizího prostředí násobí skutečnost, že českoslovenští emigranti odjížděli s předpokladem, že se do rodné země už nikdy nepodívají. V předinternetové době bylo navíc mnohem obtížnější udržovat kontakty s rodinou a přáteli v Československu. V knihách odehrávajících se v Československu se postavy snaží vynalézavě vyzrát nad každodenními úskalími, jako jsou například nedostatek běžných potravin nebo formality spojené s cestováním, jež na nizozemské čtenáře působí exoticky a současně potvrzují jejich stereotypní obraz komunistické země.

Stavinohův debut Pražský dixieland se o víc než třicet let později představuje českému publiku v překladu samotného autora. Povídky jsou situované do Prahy, do období relativně uvolněné politické, společenské i kulturní atmosféry šedesátých let minulého století. Formálně i obsahově autor nezapře lásku k hudbě a hudební vzdělání – vystudoval hru na klasickou kytaru. Znalost tohoto prostředí využívá při volbě hlavních hrdinů: setkáváme se tu se studenty hudby, amatérskými muzikanty, ale i členy profesionálních orchestrů, například Pražského dixielandu nebo Pražského komorního orchestru bez dirigenta. Ve dvanácti povídkách, z nichž každá představuje jeden měsíc v roce, se Stavinoha údajně nechal inspirovat Vivaldiho cyklem houslových koncertů Čtvero ročních dob. Zdá se však, že je to inspirace čistě formální (rozčlenění na čtyři roční období a dvanáct měsíců navíc není výsadou Vivaldiho), protože v jazyce či v zaznamenání přírodních proměn ve vztahu k postavám se to nijak neprojevuje.

Povídky na sebe dějově nenavazují, postavy se objevují a s každým měsícem zase mizí. Často intrikují a kvůli dosažení svého cíle se nevyhnou se ani drobným krádežím nebo podvodům – například penzista, který se vydává za výše postaveného představitele komunistické strany, aby získal nedostatkové zboží. Autor vdechl život skoro až karikaturním figurkám nepoctivých prodavačů, nepřejícných sousedů, horlivých příslušníků Veřejné bezpečnosti, úslužných vrátných nebo bohémských muzikantů, kteří životem spíše proplouvají a hledají v nestabilní společnosti své místo. Přímou kritiku režimu neuslyšíme, protagonisté mu vzdorují pomocí ostrovtipu. Převahu nad těmi, kteří jim zkříží cestu, získávají husarskými kousky.

Absurditu tehdejší doby Stavinoha vykresluje se sobě vlastním humorem s prvky studentské recese: například postarší muž se po Praze prochází s židlemi ukradenými ze zahrádek restaurací. Popis pražských zákoutí je ve Stavinohově podání věrohodný, líčí je plasticky, a tak místa mnohdy vyvstávají před očima. Styl psaní je prostý, situačně se hodí především do dialogů. Pokud ho k literárnímu návratu do Prahy vedla nostalgie, v jazykových prostředcích se to neprojevuje.

Na celkovém dojmu povídkám bohužel ubírá místy až kostrbatý překlad. S přihlédnutím k tomu, že autor žije skoro padesát let v cizině, se není čemu divit (navíc se od samého začátku své literární kariéry hlásil k nizozemským autorům), ale měl tu zasáhnout redaktor. Paradoxní je, že Stavinoha nizozemštinu zpočátku neovládal: zejména v rané tvorbě sehrála významnou roli jeho manželka Ilja Veldmanová, která jeho vyprávění v angličtině přepisovala do nizozemštiny.

Vzhledem k velkému množství postav se čtenář po přečtení několika povídek lehce ztrácí. Výsledný dojem celku oslabuje absence určité ústřední postavy, která by povídky propojovala. Text proto působí spíš jako studentský deník nahodile sepsaných historek bez jasnější linky. Sbírce by prospělo, zvlášť s přihlédnutím ke zvolené kompozici, kdyby se texty prostupovaly a utvořily jakýsi cyklus.