Edici Polozapomenuté války nakladatelství Epocha zaznamenal již pravděpodobně každý, kdo se alespoň trochu zajímá o politické či vojenské dějiny. Již několik let zprostředkovává čtenářům bližší informace především o válečných střetnutích zmíněných v učebnicích dějepisu jen jednou či dvěma větami, třebaže se do edičního plánu dostalo i několik titulů, které jejímu názvu odpovídají jen s notně přivřenýma očima (například americkou občanskou válku lze za polozapomenutou označit skutečně velmi těžko). A je jistě smutným vysvědčením celé lidské civilizace, že ačkoliv edice vychází již více než dvanáct let tempem několika svazků ročně, stále existuje dostatek námětů pro další tituly do budoucna…

Nejnovějším přírůstkem edice je práce historičky Petry Kodetové (nar. 1983) působící na Západočeské univerzitě v Plzni. Publikace s poetickým názvem Soumrak krále Slunce se zabývá válkou o španělské dědictví, konfliktem, který na počátku 18. století zachvátil velkou část především střední, západní a jižní Evropy (v severní a východní v téže době ovšem probíhala Velká severní válka, takže válečného požáru zůstalo ušetřeno jen velmi málo oblastí Evropy). Příčinou války byla otázka nástupnictví po španělském králi Karlu II., který nezanechal syna, a v jeho osobě tak vymřela celá španělská větev mocného rodu Habsburků. Otázka, zda má na trůn nastoupit někdo z rakouské větve rodu, či vnuk Ludvíka XIV., rozdělila Evropu na dva tábory a uvrhla ji do téměř půldruhé dekády trvajícího konfliktu. Ve sporu zdaleka nešlo jen o získání vlivu na Pyrenejském poloostrově, je nutné mít na paměti, že pod španělskou korunu patřila i řada území v dnešní Itálii, a především obrovské zámořské kolonie ve Střední a Jižní Americe.

Že daná situace dříve či později nastane, bylo řadě evropských panovníků a diplomatů jasné v podstatě po celou poslední třetinu 17. století, prakticky od okamžiku Karlova nástupu na trůn v roce 1665. Proto také autorka v několika úvodních kapitolách shrnuje průběh tajných i veřejných jednání, která byla vedena na evropských dvorech a sledovala jediný cíl: najít na brzy uvolněný trůn vhodného kandidáta a zajistit mu podporu co největšího počtu ostatních panovníků. Názory stále ještě žijícího španělského krále či španělské šlechty přitom nebyly pokaždé brány v potaz. Navzdory všem předpokladům a své chatrné tělesné konstituci se ale Karel udržel na trůně 35 let, což plány pragmatických vyjednavačů opakovaně narušovalo, a když se podařilo napříč Evropou dosáhnout křehké shody na kompromisním kandidátovi, synu bavorského kurfiřta, vyhlédnutý nástupník nečekaně zemřel.

Karel II. se nakonec rozhodl jmenovat svým nástupcem vnuka francouzského krále Ludvíka XIV., vévodu Filipa z Anjou. Císař Leopold I. ale odmítl Karlovu poslední vůli uznat a na jeho stranu se přidaly také Spojené nizozemské provincie a Anglie, pro něž byla představa úzkého španělsko-francouzského spojenectví v zámořském obchodě s koloniemi jen stěží přijatelná. Tím byl dán základ k rozdělení válčících stran, dvou hlavních bloků, mezi nimiž ostatní státy ve větší či menší míře lavírovaly.

Zatímco však francouzská a španělská vojska sledovala společný cíl, jednotliví členové Velké aliance mysleli především na své vlastní zájmy. To se projevilo markantně v roce 1709, kdy Ludvík byl ochoten povolat svého vnuka zpět do Francie a španělský trůn přenechat Habsburkům, přemrštěné územní a obchodní požadavky Angličanů a Nizozemců jej však přiměly mír nakonec neuzavřít a raději ve válce pokračovat. Podobně hájily oba národy své zájmy o dva roky později, kdy se po nečekané smrti císaře Josefa I. stal z jeho bratra Karla VI. kandidát jak na císařský, tak na španělský trůn. To ovšem byla pro obě námořní mocnosti jen něco málo lepší představa než propojení francouzské a španělské královské dynastie. Díky těmto rozporům se nakonec Ludvíkovi podařilo španělský trůn pro svého vnuka obhájit, ačkoliv Španělsko přišlo o zbytek Nizozemí, který byl dosud v jeho držení, a o velkou část svých území na Apeninském poloostrově. Řadu let trvající válka tak vlastně žádnou velkou změnu v evropské mocenské konstelaci nepřinesla.

Autorka text rozčlenila do řady krátkých kapitol, což čtenáři usnadňuje čtení i zpětné dohledání detailnějších informací. S výjimkou úvodních kapitol v textu převažuje líčení vojenských tažení a bitev nad popisy politických jednání, což je ovšem zcela v souladu se zaměřením edice. Autorce lze nicméně vytknout snad až přílišnou soustředěnost na politiku francouzského dvora a na osobnost Ludvíka XIV., což vynikne zejména v závěrečné kapitole. Je sice nepopiratelné, že Ludvík XIV. byl nejvýznamnějším ze všech panovníků, kteří se do války zapojili, a proto je mu v historiografii obecně věnována větší pozornost než například císaři Leopoldovi I. či anglické královně Anně Stuartovně, k vedení války jsou však z logiky věci vždy potřeba minimálně dvě strany.

Kniha je vybavena poznámkovým aparátem, což v dnešní historiografické produkci bohužel zdaleka není pravidlem. Při bližším pohledu se nicméně ukáže, že aparát zde z velké části slouží jen k uvedení zdrojů použitých citací a pouze v menší míře k odkazování na sekundární literaturu.

Přes uvedené výtky je knihu nutno ocenit, neboť období počátku 18. století patří v české historiografii k nejméně frekventovaným, a autorka navíc dokázala válku o španělské dědictví přístupnou formou přiblížit i čtenářům mimo odbornou historickou obec.