„Etnologie je svým způsobem věda, která učí lásce k těm druhým.“ Autorem tohoto kréda je Miloslav Stingl (nar. 1930), český cestovatel, etnograf a spisovatel, čestný náčelník indiánského kmene Kikapú. Úhrnný náklad jeho knih se prý pohybuje kolem 17 miliónů. Katalog Národní knihovny u jeho jména eviduje 221 titulů (včetně překladů do více než 30 jazyků), což je jistě úctyhodné číslo bez ohledu na to, že v rozhlasových rozhovorech udávaný údaj, že jde o nejvydávanějšího českého spisovatele, je pravděpodobně nadsazený.

Mezi těmito svazky stojí za připomenutí jeden, který se tematicky vztahuje ke zmíněnému citátu: Sex v pěti dílech světa aneb Cestopis časem a prostorem tělesné lásky. Autor v knize nepopisuje svoje osobní intimní zážitky. V tomto smyslu tedy nepostupoval metodou „zúčastněného pozorování“, ale dával svoji „lásku“ lidem v buši či pralesích najevo jinak. To, že se při jedné z cest do exotických krajin ocitl sám v uzavřeném prostoru s jakousi domorodou dívkou, přičemž v představách místních se tak z právního hlediska stal jejím manželem a ze svazku musel být rychle jistou peněžní částkou vykoupen, se čtenář z knihy nedozví. Ani nenajde odpověď na otázku, jestli a jak na něj působily vnady a půvaby tamních žen – na rozdíl od Clauda Lévi-Strausse, který se zmiňoval o tom, že při pohledu na nahé či málo oděné domorodkyně dovádějící v blátě pro něj nebylo zcela snadné se ovládnout.

Stingl se v knize snaží o vytvoření mozaiky milostných a sexuálních praktik na pěti kontinentech: „Ještě dnes existují některé indiánské kmeny a africké národy, nad jejichž svatebními či zásnubními rituály člověk žasne. Jako by necestoval pouze prostorem, ale i v čase.“ Jak a s kým se milovali staří Řekové a Římané, Číňané a Indové, „co všechno je v sexu dovoleno a kde už musely zakročit příslušné orgány, kam až sahá lidská fantazie…“ Jde mu přitom o „syntetický pohled na to, co je to, když se řekne láska“. Opakovaně přitom zdůrazňuje, jak intenzivní a pestrý erotický život se u jím vybraných národů, etnik a kmenů vede či vedl. O obyvatelích jistého souostroví dokonce uvádí, že jsou erotikou přímo „posedlí“. Rád přitom zdůrazňuje zvyklosti, které by byly z hlediska Evropana za hranicí vkusu, morálky a studu: polynéské nevěsty souložící se všemi muži přítomnými na svatbě, přičemž čím více jich uspokojí, tím jsou v místní společnosti váženější; dívky pijící v rámci iniciačního obřadu sperma mužů, kteří je zasvěcovali… Kniha je do jisté míry založena na kontrastu mezi rezervovaným autorem-Evropanem, který se k domorodkyním chová odtažitě a hlásí se ke křesťanské tradici, a bujným sexuálním životem vedeným jinde. Dokonce i když mu byly nabízeny dřevořezby se sexuálně silně explicitními náměty, odmítl je přijmout: pokud by si je totiž v Čechách vystavil doma, jeho starší hosté by jej mohli považovat za „zpustlíka“.

Některá Stinglova mediální vystoupení možná působí tak, že u domorodců vládne nespoutaná sexualita, díky níž žijí v jakémsi milostném ráji, ve kterém mohou stále a libovolně střídat partnery a dělat s nimi, cokoli se jim zlíbí. Podobné zkreslené představy mohou přiživit i jeho zmínky o sexuální posedlosti, které bohužel mají blízko k recyklování tradiční „exotizace“ cizích etnik, při které je uměle zveličována a zdůrazňována jejich odlišnost. Někteří odborníci, jako Michal Tošner, v tomto smyslu navrhují mluvit o „pacifismu“ jako zvláštním druhu orientalismu. Naštěstí jsou ale v knize i realističtější pasáže, které ukazují, že v některých případech je tamní sexualita podřízena silným restrikcím. Při překročení některých z nich hrozí tvrdé tresty, dokonce i smrt (v jednom eskymáckém příběhu zabíjí muž vlastní manželku a matku za to, že spolu měly pohlavní styk).

Autor se místy odvolává i na klasiky sociální a kulturní antropologie, jako jsou Bronisław Malinowski (1884–1942), autor knihy Sex a represe v divošské společnosti (Sociologické nakladatelství, 2007), nebo Margaret Meadová (1901–1978). Referuje tedy i o její slavné knize Coming of Age in Samoa (1928), kterou později antropolog Derek Freeman podrobil ostré kritice za to, že k tomu, co o své údajné sexuální nevázanosti napovídaly mladé respondentky, přistupovala tehdy mladá antropoložka nekriticky. O polemice obou badatelů se sice Stingl nezmiňuje, ale zřejmě ji zná a implicitně na ni možná odkazuje: sám říká, že v celé Oceánii nenašel v současnosti horlivější křesťany než právě na Samojských ostrovech.

Stinglovo dílo má četné obdivovatele. Do nedávno vydané obsáhlé monografie Miloslav Stingl: biografie cestovatelské legendy (Jota, Brno, 2016) svojí chválou přispěly četné osobnosti odlišného politického směřování a věku, pocházející z mnoha různých oborů. Z oborových kolegů mezi nimi najdeme ale jen dalšího indiánského náčelníka, Mnislava Zeleného (nar. 1943), případně ještě (vzděláním kulturologa) Michala Horáčka. U ostatních etnologů a antropologů jsou Stinglovy knihy přijímány různě. Zmíněný Michal Tošner se vyjadřuje kriticky: podle něj jsou jeho texty z horizontu aktuální antropologické teorie „beznadějně staré a poplatné své době a jejímu etno-romantismu“. Zajímavé mohou být „leda pro historika českého cestopisectví; dnes je totiž antropologie jinde: zkoumá média, technologie, politickou ekonomii nebo stát“. Naopak vstřícnější je Martin Soukup, který si Stingla osobně velice váží. Je totiž podle něj tak vzdělaný, že by možná řadu „profesionálních“ etnologů či antropologů „strčil do kapsy“, jak se říká. Nejen že projel svět, ale zná velice dobře i odbornou antropologickou literaturu.

Při kritickém čtení Sexu v pěti dílech světa asi nezbývá než dát částečně za pravdu oběma citovaným badatelům. Některé pasáže možná trochu působí jako (barvotisková a přifouklá) líčení orientálních harémů, do kterých literáti 19. století zálibně projektovali to, co bylo u nich doma zakázáno. Současně ale není možné autorovi upřít velkou sečtelost a informovanost, kterou ovšem nedává okázale najevo. Mnohem zasvěcenější a komplexnější pohled přitom nabízí třeba Antropologie sexuality: sociokulturní hledisko od Františka Vrhela (Masarykova univerzita, 2002), případně některé další publikace, jež vyšly v rámci programu Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Pokud Stingl mluví o jednom či dvou rituálních způsobech otevírání vaginy, Vrhel jmenuje hned osm kategorií. Pokud Stingl opatrně naznačuje existenci představ o nebezpečných ženách s ozubenými pochvami, Vrhel obsáhle líčí kultury, ve kterých je sex považován za cosi neblahého. Vrhel také podnětně rozlišuje kultury s vysokou citovostí a teoretickým zájmem o sex, leč s nízkou sexuální aktivitou, a kultury s nízkou citovostí a vysokou aktivitou. Čtenář, pro kterého by Vrhelova spojení jako „kulturní specifikace libida“ byla příliš obtížná, může však začít právě u Stingla. Jako populární příručka může jeho kniha dobře splnit svoji osvětovou úlohu, pokud si ovšem odmyslíme některé autorovy generalizace a přehánění.