Přeskoky imaginace
Historie chápání lidské pohlavnosti je až nečekaně komplikovaná a fascinující. Různé dobové polemiky a pojednání, v nichž se prolínaly biologie, náboženství i politika a jež mohou být z dnešního hlediska obtížně srozumitelné, přehledně představuje dnes již klasické dílo Thomase Laqueura.
Jak se v minulosti vyvíjelo vnímání biologických rozdílů mezi muži a ženami? Lze v této oblasti mluvit o nárůstu poznání? Byla podle vnímání našich předků žena ta, která nemá penis, nebo spíše muž ten, kdo nemá vaginu? Je menstruace civilizační produkt? Kdy byly ženy vnímány jako předvoj vyhlazení destruktivních vášní? Jaký význam dříve odborníci přisuzovali orgasmu a jeho roli při početí? A jak podle nich souvisela prostituce, neplodnost a lichva? I to se dočteme v knize Rozkoš mezi pohlavími: Sexuální diference od antiky po Freuda od amerického antropologa, historika a sexuologa Thomase W. Laqueura (nar. 1945) z Kalifornské univerzity v Berkeley.
Splývání a oddělování
Původní název anglického vydání z roku 1990 Making Sex dvojsmyslnou slovní hříčkou odkazuje ke kulturnímu utváření samotné pohlavnosti, tedy k tomu, že i vnímání sexuality je produkt určité doby a že na ní není „vůbec nic přirozeného“, naopak je „artefaktem sui generis“. To autor předvádí i na tom, jak lidé interpretovali sexualitu zvířat. Kupříkladu zajíci, prominentní figuře v mnoha mýtech a folkloru, se dlouho přisuzovala schopnost běžné změny pohlaví z roku na rok, tedy androgynní povaha. I zaječí samec tak mohl občas vrhnout mladé. Hyena, též zvíře s hojností kulturních významů, byla dlouho považována za hermafroditní. Kasuár – velký nelétavý pták připomínající pštrosa, z antropologického hlediska nesoucí rysy obou pohlaví – je pro muže z kmene Sambiů temperamentní a divokou maskulinní samicí, která rodí řitním otvorem a jejíž výkaly mají plodivé schopnosti; ptákovi je tak přisuzována bisexuální moc. Proč Sambiové, jinak tak pronikaví, „věří“ v anální porod?, cituje Laqueur etnografa Gilberta Herdta. A uvádí i jeho odpověď: „Vše, co se mimo úzce vymezené kontexty řekne o biologii pohlaví, dokonce i mezi zvířaty, je vždy již formováno teorií diference či identity.“
Také u lidí, kteří jsou ovšem hlavním předmětem jeho zájmu, podle autora platí, že popis fyziologických odlišností muže a ženy v dějinách „není omezován fakty a je stejně svobodný jako hra ducha“ a rozhodující roli při jeho proměnách hrály „přeskoky imaginace“. Což je zřejmě hlavní autorova teze, již několikrát opakuje v různých variacích. Pohlaví, stejně jako lidství, je podle Laqueura kontextuální: „Pokusy odpoutat je od jeho diskurzivního, společensky určeného prostředí jsou odsouzeny ke ztroskotání právě tak jako pátrání osvícenského myslitele po skutečně divošském dítěti nebo pokusy moderního antropologa získat odfiltrováním kulturních faktorů reziduum bytostného lidství.“ V tomto kontextu autor líčí střídání kategorií jednopohlavního a dvoupohlavního modelu: v jednopohlavním je ženské pohlavní ústrojí dovnitř vtaženou variantou penisu a varlat. V rámci tohoto konceptu „takřka nikdo nezkoušel hledat na poli anatomických a konkrétních fyziologických rozdílů mezi muži a ženami důkazy existence dvou odlišných pohlaví, dokud tyto rozdíly nenabyly politický význam“. Ve dvoupohlavním modelu, který se začal více prosazovat s osvícenstvím, jsou mužské a ženské genitálie naopak zásadně odlišnými orgány. V doslovu k českému vydání je navíc citován autorův dovětek k francouzskému překladu, že oba pohledy po celá tisíciletí koexistovaly a nedá se tvrdit, že by jeden vystřídal ten druhý. V tom se Laqueur dle vlastních slov odlišuje od Michela Foucaulta, u kterého jsou jednotlivá epistémé výrazně oddělena.
„Přirozenost“
Autor zdaleka nezůstává jen u odborných lékařských pojednání, ale přináší rozsáhlé analýzy antických, renesančních i poosvícenských autorů a autorek náležejících do řady oborů: kromě medicíny také filozofie, politické agitace, esejistiky či poezie. Ukazuje, jak se jednopohlavní model odrážel například v představách o „těhotném Adamovi“ nebo sexuálních inverzích v Shakespearových komediích, kde je nutné „přitáhnout přirozenost k jejímu sklonu“. A příslušnou rétoriku dle něj mohly využívat i panovnice ke své legitimizaci, Alžběta I. se například prohlašovala „manžela národa“.
Až s jistým pobavením Laqueur líčí nahodilost, s níž byly střídavě lidským samičkám a samcům přičítány tyto a jindy zase onaké, zcela protikladné a údajně „přirozené“, charakteristiky vycházející z jejich tělesného ustrojení. Tělo mohlo znamenat cokoli, a také nemuselo „znamenat skoro nic“. Klišé zastávané velkou částí současné psychologie – že muži chtějí sex, zatímco ženy chtějí vztah – je kupříkladu podle autora „přesným opakem předosvícenských, původně antických představ, které přátelství spojovaly s muži a tělesnost se ženami. Ženy, jejichž touhy podle starého prizmatu neznají hranic a jejichž rozum není s to náležitě odolávat vášni, se nyní podle některých výkladů změnily v bytosti schopné strávit celý reprodukční život v dokonalé netečnosti pro tělesné rozkoše.“ Ženy jsou nadále některými více spojovány s duchem, muži s tělesnou přirozeností. Tím pádem si tak „oba póly vyměnily znaménka“.
Nezřídka tak na základě určitého kulturního předporozumění docházelo „k opomíjení empirických dat – například dokladů pro početí bez orgasmu –, jelikož nezapadala do určitého vědeckého či metafyzického paradigmatu“. V tomto smyslu autor skepticky píše i o myšlence vědeckého pokroku. Kupříkladu standardní domácí lékařské příručky ještě na počátku 20. století radily ženám, jež se chtěly vyhnout početí, „mít pohlavní styk uprostřed menstruačního cyklu, v rozmezí dvanáctého až šestnáctého dne, tedy – jak dnes víme – v období maximální plodnosti“. Absolutnímu relativismu autor sice nepropadá a současné poznatky v mnoha ohledech považuje za důvěryhodnější než ty ze začátku minulého století, ale na druhou stranu dodává, že i koncept soukromého, uzavřeného a stabilního těla, „jež podle všeho tvoří oporu moderních představ o sexuální diferenci, je také plodem konkrétních historických a kulturních momentů“.
V některých oblastech dokonce podle Laqueura docházelo k úpadku míry vědomostí, tvrdí například, že kolem roku 1900 na vědecké sexuologické kruhy sestoupila „ohromná amnézie“. Zmiňuje taktéž objevy Američanů Williama Masterse (1915–2001) a Virginie E. Johnsonové (1925–2013), jejichž relativně průkopnická kniha Human sexual response byla mimochodem brzy přeložena i do češtiny a vyšla pod názvem Lidská sexuální aktivita (Horizont, Praha, 1970). Jejich nevšední životní příběh badatelů, kteří se při výzkumu a sledování cizích souložících párů sami stali milenci a později manžely, nedávno zpopularizoval seriál Mystérium sexu. Jejich společné poznatky o významu klitorálního orgasmu byly ve své době významné, nicméně pro každou porodní bábu ze sedmnáctého století by prý podle autora byly „naprostou samozřejmostí“…
Pokud čtenář tušil
Témata, která autor probírá, jsou závažná a nezřídka byla i otázkou života a smrti: jistá Marie de Marcis byla v 17. století málem upálena za sexuální styk se ženou, než přivolaný doktor „našel“ její drobný penis. Současně ale Laqueur dokáže složitý materiál pojednat s nadhledem i humorem. Píše například o lékaři Augustu Debayovi (1802–1890), autorovi hlavní francouzské příručky o manželství v 19. století Hygiène et physiologie du mariage, česky Muž a žena v manželství: Přírodopis a lékařské dějiny manželů v nejzvláštnějších podrobnostech: Nová theorie o určení pohlaví při plození: Zvláštní hygiena ženy těhotné a novorozeňátka (I. L. Kober, Praha, 1895). Zmiňuje Francouzovy rady ženám, aby předstíraly orgasmus, i jeho domlouvání mužům, aby po svých neochotných ženách nevyžadovali sex, a kousavě poznamenává, že ovšem „není jasné, jak mají vprostřed všeho předstírání poznat, že tato situace nastala“.
Laqueurova kniha si získala status klasické práce, i když mnozí pozdější badatelé tvrdili, že onen překryv obou modelů byl ještě výraznější a větší, než autor připouští. Dodnes ale poskytuje dobrý přehled o dobových polemikách a pojednáních, v nichž se prolínala biologie, náboženství i politika a jež mohou být z dnešního hlediska obtížně srozumitelné. Daný problém je příliš složitý, než aby jej jedna kniha dokázala plně vyčerpat, ale jak tvrdí autor českého doslovu Martin Pokorný, v jistém smyslu titul představuje výchozí bod k dlouhé řadě následujících diskusí trvajících doposud. Pokud čtenář tušil, že jde o téma komplikované, Laqueur mu ukáže, že je ještě komplikovanější. Kniha každopádně poskytuje dobrou prevenci před příliš jednoduchým odvoláváním se na „přirozenost“.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.