Nejvlivnější popis sexuality viktoriánské Británie před Foucaultem. I tak jistý anglista charakterizoval knihu The Other Victorians (1966), která nedávno po více než půl století vyšla i v českém překladu. Její autor Steven Marcuse (1928–2018) byl literární kritik, který publikoval vlivné psychoanalytické analýzy románů Charlese Dickense. A psychoanalytický přístup se projevuje i v přeložené knize, ve které vykládá viktoriánskou pornografii i v kontextu dobových společenských norem a „vysoké“ literatury. Nejprve představuje spisy dr. Williama Actona (1813–1875), který reprezentuje „oficiální pohled“ viktoriánské společnosti na sexualitu. Dále analyzuje obsáhlou „autobiografii“ Můj tajný život, jejíž anonymní autor se v ní chlubí, že „ošoustal dvanáct set žen přinejmenším osmdesáti různých národností, včetně všech národností evropských, s výjimkou laponské“. A konečně se Marcuse zabývá čtyřmi viktoriánskými pornografickými romány.  

Marcuse se snaží dokázat, že pohled na sexualitu zastávaný oficiální kulturou a ten vyjadřovaný subkulturou pornografie byly vzájemnými „zrcadlovými odrazy“, a v tomto smyslu spolu byly úzce spjaté. Proti každému varovnému tvrzení před sexuální nestřídmostí z úst dobových lékařských kapacit představila pornografie výjevy neustávajícího souložení, nekončících a nevyčerpatelných orgií. Na každý požadavek jemnosti a frigidnosti důstojných žen, který vznesla oficiální kultura, odpověděla pornografie scénami se zástupy rozechvělých a sexuálně náruživých samiček chovajících se jako bakchantky. Proti každé snaze oficiální kultury umenšit důležitost sexuality pornografie opáčila zvoláním, že na ničem jiném v životě tolik nezáleží jako na sexu. Autor zdůrazňuje vzájemné podobnosti mezi těmito dvěma skupinami postojů, jen zdánlivě zcela protikladnými: „V obou působí tentýž soubor úzkostí, v obou lze rozlišit tytéž obsedantní představy.“ 

Upozorňuje kupříkladu na „ekonomický“ rozměr tehdejších úvah a představ. Zmíněný William Acton čtenáře varoval, že mužské semeno je „vysoce uspořádanou tekutinou, jejíž tvorba a vylučování si žádá vydání notného množství životní síly“. Na tělo tedy pohlížel jako na „výrobní soustavu s omezeným množstvím materiálu k dispozici“. Přičemž model, na který odkazoval, byl „zcela jasně peněžní“. (I proto prý bylo až do konce devatenáctého století v angličtině hlavním hovorovým výrazem pro orgasmus slovo „promrhat“ – to spend). A dobová pornografie tuto představu převrátila, vykreslovala světy sexuální hojnosti: „V něm jsou všichni muži co do podstaty nekonečně bohatí, všichni muži jsou neomezeně obdařeni oním tekutým univerzálním platidlem, které lze utrácet beze ztráty.“  

V textech, které autor interpretuje (ovšem od obou táborů), s oblibou upozorňuje na protiřečení a zjevné absurdity, přičemž si užívá, že může předvádět svůj vlastní ostrovtip. Například William Acton prý na jedné straně o dětech hovoří jako o čistých, nevinných a sexuálně nečinných, na druhé straně jsou u něj souběžně líčeny jako ohrožené strašlivými pokušeními, otevřené vůči vzrušení a tím i nebezpečí, že z nich vyrostou poživačná monstra. Přičemž „tento protimluv, že děti jsou zároveň obojím, zůstává zcela nevědomý“. O pornografických románech tvrdí, že se na některých místech „potácí na hraně přiznání vlastní nereálnosti a hlouposti“, přičemž v tom, jak se blíží vědomí vlastní dětinskosti, se podobají dalšímu zvláštnímu viktoriánskému jevu, nonsensové literatuře. Obojí podle něj „popisuje vztahy mezi lidmi coby řadu mechanických kombinací různých stupňů složitosti“.

Svět pornografie definuje autor jako svébytný utopický časoprostor, který nazývá „pornotopií“. Na otázku „Kolik je v pornotopii hodin?“ je dle něj člověk v pokušení dát univerzální odpověď: „Nejvyšší čas hupsnout do postele“, protože „tak tomu doslova je“. Život člověka v ní nezačíná narozením, ale prvním sexuálním podnětem či zkušeností. A analogicky je v ní člověk „prohlášen za mrtvého ve chvíli, kdy se buď věkem či nehodou stane impotentním“.  

Někdy tak jeho vysvětlení nemá daleko ke karikatuře, i když velmi vtipně podané. Jiné pasáže jsou ale seriózním výkladem. Například když vysvětluje, že nástup pornografie je neoddělitelný od nástupu románu: „Jako román je i pornografie spojena s rozvojem měst – tedy s městskou společností.“ Marcus to spojuje s rozvojem soukromé zkušenosti: „Je-li román důkazem potřeb vytvořených možnostmi zvýšeného soukromí, pak je pornografie šílenou parodií téže situace. Žádná čtenářská zkušenost není ve všech ohledech soukromější a osamělejší.“ 

Recenzní ohlasy na knihu nebyly jednoznačné: někteří autorovi vyčítali, že jeho závěry jsou vyvozeny z velmi malého vzorku textů, nebo zpochybňovali to, že by zmíněný Můj tajný život mohl být autentickou autobiografií. Je také zřejmé, že pornografie má mnoho podob a nelze ji tak snadno unifikovat. S vlastní polemikou přišel Michel Foucault, který Marcuse přímo nezmiňuje, ale hned první kapitola jeho slavného spisu Dějiny sexuality. I, Vůle k vědění svým názvem odkazuje na recenzovanou knihu („MY, NOVÍ VIKTORIÁNI!“). Marcuseho teze o potlačování sexuality Foucault nesdílel. O autorovi Mého tajného života tvrdil, že spíš než spatřovat v tomto zvláštním muži odvážného uprchlíka z „viktoriánství“, jež jej údajně odsuzovalo k mlčení, byl „v epoše, v níž vládly pořádky diskrétnosti a studu, nejpřímějším představitelem několikasetletého příkazu mluvit o sexu“. 

O sexualitě mluvil nadále i samotný Marcus. V předmluvě k novému vydání svého spisu z roku 2009 konstatoval, že v současném světě je univerzum všemožných veřejně prezentovaných  sexuálních fantazií tak široké, že „už toho nezbývá mnoho zakázaného“. S jistými rozpaky konstatoval, že mnoho žen občas upřednostňuje pohlavní styk svázané. Zneklidněně k tomu citoval komentář jistého psychoanalytika, podle něhož se „naše kultura za posledních pár desetiletí zvnitřnila perverzi jakožto svého druhu hru“. Což jsou silná slova, podotkněme, dnes už pojem „perverze“ nahradila neutrálnější „parafilie“. 

I po autorově smrti zůstává téma viktoriánské sexuality živé a přitažlivé, protože šlo o dobu plnou protikladů. Jak popsal už ve svém románu Francouzova milenka oscilujícím na pomezí beletrie, eseje a sociologické studie John Fowles: „Byla to doba, kdy žena byla posvátná a kdy bylo možné koupit třináctileté děvče za několik liber – nebo šilinků, když ji člověk chtěl jenom na hodinu či na dvě. Kdy se vystavělo víc kostelů než v celé předchozí historii Anglie a kdy každý šedesátý dům v Londýně byl nevěstinec…  Kdy se všeobecně předpokládalo, že ženy nemají orgasmus, a přitom se každá prostitutka učila jej napodobovat.“ I soudobí badatelé je přitom často pojímají podobně jako Marcus, i když třeba volí poněkud jiný slovník. Tak Kate Listerová v nedávno vydané výborné knize Podivuhodná historie sexu shodně s ním tvrdí, že „pornografie plynula pod povrchem viktoriánské prudérnosti jako řeka slizu v Krotitelích duchů II.“. Ale současně soudí, že se to s viktoriánskou prudérií občas přehání. Kupříkladu to, že jim odhalené nohy od stolu připadaly obscénní, a proto je zahalovali, označuje za mýtus. A zmíněný Fowles se viktoriánů zastával ještě více. Naznačil, že pravděpodobně okoušeli sexuálních radostí silněji než my dnes, protože jsme na rozdíl od nich zároveň s tajemstvím a s atmosférou zakázaného zničili „i značnou část požitku“. Steven Marcus zřejmě k tomuto možná přehnanému názoru nedospěl, ale jeho zmíněná předmluva  možná svědčí o jisté nostalgii po viktoriánské době v závěru jeho života. A také o jeho strachu z toho, že jsme v naší kultuře uvolnili síly, které prý nedokáže žádné lidské jednání vést, ovládat, tlumit, vlastně ani ovlivnit.