Adolphe a disparu (Adolphe zmizel) je druhý román francouzského komika Érica Metzgera (nar. 1984) působícího v televizním pořadu Quotidien stanice TMC: s kolegou Quentinem připravuje skeče na aktuální témata. Oba mladé muže můžeme vidět v nejrůznějších scénách a kostýmech, z úst jim vycházejí často velmi ostrá ironická slova, nezastaví se před ničím, hlavně když si (především z politiků) udělají pořádnou srandu. Ve srovnání s tím mohou oba Metzgerovy romány dosti překvapit. Energie, která číší z každého videa, a rýpavý tón hlášek a poznámek protagonistů mají se stylem Metzgerových psaných textů pramálo společného. To jim ovšem neubírá na popularitě – Metzgerův první román La nuit des trente (První noc třicátníka, 2015) se u francouzských čtenářů těšil takové oblibě, že Adolphe a disparu, vydaný letos na začátku února, zmizel z nabídky jedné z největších prodejen knih ve Francii FNAC už dva týdny po uvedení na trh.

Zápletka je jednoduchá. Jules je třicátník, kterého právě opustila přítelkyně Lola. Prý ho miluje, ale už není zamilovaná. Šokovanému a naprosto zdeptanému Julesovi vzápětí volá jeho matka Élise, že se ztratil Adolphe, a prosí o pomoc při hledání tohoto bílého kocoura s černým flekem pod čumákem. Musejí se vypravit do Bouloňského lesíka. Jde totiž o jednu z opuštěných koček žijících v nechvalně známém parku na okraji Paříže, jimž Élise nosí žrádlo. Nepříliš nadšený syn se nakonec rozhodne matce pomoci, spíše aby měl společnost, než že by toužil zachraňovat kocoura. A tím pro něj i pro čtenáře začíná podivuhodná exkurze do ráje prostitutek a narkomanů.

Ve snaze najít jednu zatoulanou kočku procházejí Jules s matkou rozlehlý les o ploše téměř devět set hektarů a přitom potkávají různá individua. Prostitutky tvoří jen zlomek populace, která zde přebývá, každá další postava odkrývá zarážející skutečnosti o způsobu, jakým si místní vyvrhelové zajišťují živobytí. Pro Élise jsou tato setkání naprosto normální, při každodenním nošení žrádla zvířatům si zvykla. Zato Jules nevychází z údivu, čím dál víc se děsí. Ocitá se tak na jedné lodi se čtenářem, který objevuje podsvětí slavného lesíka spolu s ním.

Nečekejte ale kdovíjaké pikantní detaily. Záměrem autora není šokovat, spíš se snaží poukázat na obtížnost situace nejrůznějších zdejších vyděděnců a téměř všechny ty prostitutky, transsexuály, jejich zákazníky, bezdomovce a narkomany ospravedlnit. Popisuje komunikaci s policií, všudypřítomné násilí, arogantní postoj klientů. A zdůrazňuje, že do parku bylo zdejší osazenstvo ve valné většině vyhnáno – stejně jako kočky. O všem se dozvídáme z rozhovoru mezi Élise a Julesem, kteří se při hledání kocoura po letech pouze sporadického kontaktu samozřejmě opět sbližují.

Tradiční téma vztahu matky a syna, kteří k sobě hledají cestu, zde ale není rozpracováno nijak nově. Je protkáno neopomenutelnými hádkami, vytahováním starých křivd, nostalgickým vysvětlováním minulosti a srdceryvným usmiřováním. Téměř vše v tomto dílku působí žel prvoplánově. Ať už je řeč o jméně kocoura, vztahu matky se synem, hledání sebe sama, či spojení s přírodou. Planě a tuctově působí i autorovo úsilí zakončit jednotlivé historky pádnou moralitou.

Poučných tvrzení se v knize objevuje celkem dost, navíc mají násilnou a zároveň zbytečně explicitní formu. Metzger prosycuje svůj jinak celkem lehký a jednoduchý styl stereotypními poetickými obraty a filozofickými výroky („Smutek je malinkatá místnost plná zrcadel.“ – s. 67), které tříští plynulost vyprávění a někdy působí vyloženě směšně. Do toho se hlavní hrdina myšlenkami neustále vrací k Lole a čtenáři tak připadá, že namísto třicetiletého muže k němu hovoří ublížená náctiletá holčina, která se ne a ne srovnat se skutečností, oklepat se z šoku a vyrazit rázným krokem vstříc budoucnosti.

Všechny tyto nedostatky jsou zčásti vyváženy občasnými vtipnými dovětky vztahujícími se k ohromujícím objevům v Bouloňském lesíku. Většinou se nacházejí na konci kapitoly a naprosto narušují vážnost předchozí scény, tentokrát v dobrém slova smyslu. Naneštěstí se mezi nimi objevují i otřepané vtipy, jimž se čtenář zasměje spíš jen ze slušnosti.

Ve Francii román kupují především Éricovi fanoušci (záměrně píši jen křestní jméno), obdivovatelé jeho skečů z pořadu Quotidien, kteří nadšeně zveřejňují fotky s čerstvě pořízenou knihou, zpětnou vazbu po přečtení však už tak moc ne. V zásadě se ohlasy dělí na milovníky skečů a koček užívající si oddechovou četbu a náročnější čtenáře, již vyjadřují své zklamání z přemíry klišé a považují Metzgerovu práci za nedotaženou.

Éric Metzger má (procvičovaný) talent na skeče s údernou vtipnou pointou, ale v případě delšího vyprávění text příliš zatěžkává rádoby hlubokými myšlenkami. Ale možná jde jen o otázku času a tréninku, vždyť je to teprve jeho druhý román. Stačilo by, aby se tento milovník klasické literatury, jak sám sebe s oblibou charakterizuje, přestal inspirovat (pravděpodobně) vlastní zkušeností z rozchodu a ušetřil čtenáře sebelítostného kňourání.