Kniha Stařec a med, kterou vydalo v minulých dnech pražské nakladatelství Portál, patří k reprezentantům velmi specifického, a přitom značně širokého bezejmenného žánru, který by se dal nazvat třeba „knižní zdravicí“. Obvykle se jedná o soubory textů různých autorů, adresovaných však osobě jediné, kterou bývá nejčastěji jubilant z řad významných postav veřejného života. Již z této velmi obecné definice dotyčného žánru vyplývají některé charakteristické a do jisté míry i problematické rysy takových děl. Předně je zde otázka vlastní skladby oné knižní zdravice, která běžně sestává z příspěvků velmi různorodých, co se týče rozsahu, žánru, tématu atd. Dalším nezanedbatelným úskalím pak může být kladný, v horších případech až nekritický vztah přispěvatelů k oficiálnímu adresátovi sborníku.

Kniha Stařec a med již svým nápaditým názvem odkazuje k osobnosti, jíž je adresována a kterou je uznávaný literární historik a kritik Jaroslav Med, jenž letos v dubnu oslavil osmdesáté narozeniny. Téměř třísetstránková knižní zdravice, jejímiž editory jsou Zdeněk Jančařík a Martin Bedřich, obsahuje na třicet textů, tvořících svou formou i obsahem značně nesourodou skupinu a pocházejících od nejrůznějších Medových spolupracovníků, studentů, přátel či známých. Mezi přispěvateli sice dle očekávání převažují literární vědci a spisovatelé, ale v zástupu gratulantů najdeme též kněží a teology nebo lékaře. Pestré autorské složení však můžeme knize či jejím editorům stěží vyčítat, je pouze dokladem oslavencovy široké působnosti a samozřejmě i nemalé popularity (a to napříč několika generacemi).

Mnohem závažnější okolnost a možná i nedostatek představuje – alespoň ze čtenářského hlediska – obsahová skladba knihy. Nejočekávanějším druhem textů budou v tomto případě nepochybně osobně laděné vzpomínky na Jaroslava Meda spolu s jemu adresovanými gratulacemi, které také tvoří zhruba polovinu všech příspěvků. Ať už jsou psány prózou nebo ve verších, zřídkakdy přesáhnou rozsah několika stran a společně vytvářejí Medův sice mozaikovitý, přesto však poměrně plastický portrét, z něhož na čtenáře shlíží moudrý, laskavý a navzdory vysokému věku stále činorodý kmet s pevným charakterem a zemitým jazykem, který svůj život zasvětil do té doby přehlíženému literárnímu proudu, prodchnutému katolicky orientovanou spiritualitou.

Druhou početnou skupinou, zahrnující většinu zbylých textů, jsou pak odborné studie nejrůznějšího zaměření, čítající mnohdy desítky stran. A právě na tomto poli se může běžný čtenář, očekávající logicky texty nějak související s osobností Jaroslava Meda a jeho činností, dočkat nemilého překvapení. Vedle příspěvků, které svým tématem alespoň do jisté míry korespondují s Medovou literárněvědnou orientací (např. Pavlíčkovo Veselé loučení se svobodou? ilustrující vzájemný vztah Jana Čepa a Jana Zahradníčka), nebo alespoň s katolicismem a spiritualitou obecně (mj. Petráčkův portrét Alfreda Loisyho, Šebkovo historické pojednání o rakouském katolicismu 30. let či Noskova úvaha o vztahu dogmatu a spirituality), zde totiž nacházíme i studie rozcházející se tematicky s obecným povědomím o jubilantově odborném zaměření. K nim patří kupříkladu Švandův Příběh Věry Linhartové, filozofické pojednání Transcedence absurdity od F. Burdy, Krumphanzlova „Vergiliana“ nebo Jančaříkův druhý příspěvek Mystická cesta Simone Weilové. Samozřejmě nelze vyloučit Medovo reálné zaobírání se předměty všech těchto příspěvků, v takovém případě by však bylo záhodno nastínit jeho okolnosti v úvodu dotyčných textů, jak učinil třeba M. Bedřich ve svém portrétu spisovatele a nakladatele Václava Stoklase.

Není snadné hodnotit knihu Stařec a med jako celek. Na jedné straně se samozřejmě jedná o chvályhodné gesto vůči významné postavě současné české literární vědy, na druhou stranu je nutné tuto publikaci pojímat jako regulérní přírůstek na knižním trhu, tj. z pohledu nezainteresovaného čtenáře, a v této rovině titul bohužel nenaplňuje zcela naše očekávání. Dobrou třetinu knihy totiž tvoří studie, které se ani jen letmou zmínkou nevztahují k Jaroslavu Medovi, a už vůbec nepomáhají dokreslit jeho portrét nastíněný ostatními příspěvky. Nic na tom nemění ani fakt, že se může jednat o texty jinak přínosné a poutavé, k jakým bezesporu náleží například Jančaříkův portrét Simone Weilové. Na knihu Stařec a med se tak bohužel vztahuje úsloví, že méně je někdy více. Čtenáři toužící po bližším seznámení s interesantní osobností Jaroslava Meda zde však přesto naleznou cenné výpovědi o jeho životě i díle.