Po pádu berlínské zdi chodil na taneční party, kde experimentoval s extází či LSD. A na jedné z nich se ho jeden z jeho přátel, berlínský DJ Alexandr Kramer, zeptal: „Víš o tom, že velkou roli hrály za nacionálního socialismu drogy?“ Letos 37letý novinář a spisovatel Norman Ohler to nevěděl, ale už v té chvíli se prý rozhodl, že to bude téma jeho příští knihy. Nejprve chtěl napsat další román, ale vše změnila návštěva archivu, kde našel deník Hitlerova osobního lékaře Theodora Morella. Tam se začalo rodit dílo Totální rauš, které mapuje masivní užívání návykových látek v době nacismu.

Ihned po vydání se dočkalo nadšeného přijetí, překladů a hodnocení typu „fascinující kniha přinášející nejpodivuhodnější odhalení“. Ohler sám přitom nepředstírá, že všechna zjištění jsou převratná, navíc přiznává, že některé části knihy jsou konstrukcí, protože dešifrovat všechny zápisy z Morellova deníku není možné. Osobně si vytyčil menší cíl – převyprávět německé dějiny přesněji a v jiném rámu. A přestože pro něj jako pro autora tří románů šlo o první nebeletristické dílo, dostalo se mu za něj pochvaly od takových kapacit, jako je odborník na válečné Německo Ian Kershaw, jenž knihu označil za příkladný výsledek bádání.

Injekce pro Háchu
Absolvent kulturních studií a filozofie, který pracoval pro Stern či Spiegel, se přitom dodnes podivuje, že téma v takovém rozsahu zpracoval jako první. A přičítá to skutečnosti, že pro historiky byly drogy vždy okrajovým tématem, zatímco experimentujícího mladíka tyto informace fascinovaly. Každopádně výsledkem je pečlivě odzdrojované dílo, které se čte jako thriller – jak zní další hodnocení. A Ohler v něm zachycuje zásadní rozpor. Nacisté návykové látky odsuzovali v rámci boje proti mravně zchátralé „židovské republice“. Drogy se jim protivily, protože se sami chtěli stát takovou drogou. Z omamných látek se stalo tabu, jelikož umožňovaly zakoušet jiné nereálnosti než ty, které lidem nabízeli nacisté. Svůdné jedy neměly co dělat v systému, v němž měl všechny „svádět“ jen vůdce. Na druhé straně byl právě Hitler závislý na řadě preparátů, které mu pravidelně a čím dál častěji podával Morell. Drogy užívali i další představitelé režimu, velitelé a vojáci. A nejen to, drogy prostupovaly celou společnost.

Už výmarská republika vévodila světovému vývozu opiátů, v roce 1937 si pak německá farmaceutická firma Temmler patentovala pervitin (meth). Stal se senzací, ze začátku ho bylo možné koupit i bez receptu a brali ho podle Ohlera všichni: od žen v domácnosti, kterým byl doporučován jako lék na únavu se zeštíhlujícím bonusem, až po dělníky. Brzy jej logicky objevila armáda. Když v roce 1940 vtrhla do Francie, měli vojáci k dispozici 35 milionů dávek pervitinu. Měl umožnit tzv. bleskovou válku a podle všeho skutečně přispěl k úvodním úspěchům. Postupně se tyto látky staly běžnou součástí výbavy, i když později spíše pomáhaly přežít – jako když začala armáda vyvíjet kokainovou „žvýkačku“ pro námořníky v jednoposádkových ponorkách.

Z hlediska tohoto paradoxu autor líčí celou historii nacismu od vzestupu přes vypuknutí války a napadení Sovětského svazu až po Hitlerovu smrt. Součástí výkladu jsou také české reálie jako povzbuzující injekce pro Emila Háchu v oné březnové noci roku 1939, kdy se rozhodovalo o protektorátu, nebo olomoucká továrna, v níž Morell nechal vyrábět různé medikamenty. I známé událost Ohler nahlíží lehce pozměněným úhlem pohledu. Například známý atentát roku 1944 prožil Hitler chemicky utlumený, „jako ve vatě“, což přítomní mylně pokládali za projev statečnosti.

Autor se přitom ukazuje být přesvědčivým vypravěčem, který rychle střídá perspektivu a přechází od metaforického významu ke konkrétnímu a zase zpět. Například když líčí útok na Francii, prolíná se v jeho montáži pohled na německá letadla shazující bomby s mozky vojáků, v nichž droga rozněcovala nálož za náloží: „Neurotransmitery se vylévaly do synaptických štěrbin, pukaly a uvolňovaly svůj výbušný náklad, všemu dominoval šum a burácení.“ Jeho líčení charakterizuje často až morbidní humor. Třeba píše, že po Hitlerově strašidelném svatebním obřadu na konci války následovaly špagety s rajčatovou omáčkou a jako dezert kyanovodík plus střelná rána do hlavy z pistole Walther ráže 6,35 mm.

Energie a eukodal
Není překvapením, jakou pozornost autor postavě diktátora věnuje: zaměřuje se na kontrast mezi obrazem člověka, který se chlubil zdravým životním stylem, a značně odlišnou realitou. Řečník, který hypnotizoval davy, skončil jako troska cpoucí se sladkostmi – zvláště poté co byl kvůli zničeným továrnám zastaven přísun drog. Autor se vysmívá velikášství, s nímž promlouval o tom, jak s hrdinstvím, železnou energií a silnou vůlí přemáhal těžkosti. Pokud bychom energii a vůli nahradili eukodalem a kokainem, byli bychom pravdě mnohem blíže, glosuje sarkasticky Ohler. A cituje doktora Morella, podle kterého Hitler zahynul na svůj pokus nechat splynout svět v jedno v totálním rauši. Německo, země drog, útěku od světa a světobolu, hledalo svého superfeťáka – a našlo jej právě v něm.

Některé britské recenze popularitu knihy vysvětlují i tím, že z Němců může smývat část zodpovědnosti. To však Ohler odmítá. Ať Hitler zkonzumoval omamných látek sebevíc, jeho vinu (ani vinu jiných) to nezmenšuje. Osudová rozhodnutí byla nejspíš přijata bez zásadního vlivu drog. Ale v době, kdy už vůdcovy rozkazy nezabíraly, umožňovaly mu omamné látky žít mimo realitu. Dalším nacistům pak pomáhaly zvládat šílenství války, kterou zosnovali, a vypořádat se s tlakem, který režim vyvíjel i na své přední představitele.

Na otázku, co by bylo, kdyby nacisté drogy neměli, autor přímou odpověď nedává, nicméně se dá domýšlet, že porážka na východní frontě by nebyla tak rychlá a na druhou stranu počáteční postup ve Francii tak drtivý. Ohler je v zobecňování spíše zdrženlivý, ale jedno poučení nabízí: „Všichni si mysleli, že nacismus znamenal řád, ale byl to naopak totální chaos. Při práci na knize jsem pochopil přinejmenším tohle. A pak to, že meth umožňoval lidem fungovat v tom systému, aniž o něm přemýšleli.“

Není od věci, že ke knize je připojen český doslov popisující komunistické Československo jako tabletkovou a pivní kulturu. I v nacistickém Německu byl přitom nejrozšířenější drogou – alkohol. A v návaznosti na názory lékařů jako Martin Jan Stránský je v něm nepřímo, ale jasně naznačena paralela mezi německým vůdcem a nejmenovaným českým čelným politikem, jehož také v současnosti postupně stravují ego, okolnosti a droga. Celkově je tak tato kniha nejen čtivá a poučná, ale pro českého čtenáře až překvapivě aktuální.