Jan Vladislav překládal a časopisecky vydával texty Henriho Michauxe od roku 1947. Své překlady mu zasílal a Michaux na oplátku „příteli v dálce“ posílal vydané knihy s věnováním. První setkání autora s překladatelem se odehrálo v roce 1966 a je vylíčeno v doslovu. Vladislav připravil překlady Michauxových textů ke knižnímu vydání v Odeonu, avšak po roce 1970 kvůli překladatelovu jménu nesměly vyjít. A tak Vladislav založil samizdatovou edici Kvart, v níž překlady H. Michauxe v roce 1977 publikoval pod názvem Prostor uvnitř.

Knižní podoba Vladislavových překladů se od samizdatového strojopisu téměř neliší. Vedle drobných úprav v uspořádání oddílů byl změněn i název na Tvář se ztracenými ústy, a to kvůli existujícímu odlišnému výboru básní sestavenému a přeloženému Václavem Jamkem (Prostor uvnitř, Mladá fronta, 2000).

Ačkoliv je Michaux velice plodný autor, do češtiny byl dodnes přeložen pouhý zlomek jeho díla, vedle zmíněného výboru Prostor uvnitř vyšel cestopis Barbar v Asii (Tichá Byzanc, 2010, přel. Hana Zahradníčková), zaměřený na pozorování a srovnávání jednotlivých asijských národů a posouzení jejich kultur, dále například drobná sbírka Cesta nepoddajnosti (Rubato, 2011) v překladu Terezy Maňhalové.

Tvář se ztracenými ústy je proto pro českého čtenáře kniha cenná a objevná. Jedná se o výběr básní z let 1927 až 1959, tematicky zaměřený na pocity, představy a obecněji autorův vnitřní svět. Na konci knihy je zařazen i autorův vlastní životopis. Je proto zjevné, proč se v knížce neobjevují ukázky z Michauxových cestopisů, přesto tu však několik básní z exotických míst figuruje (Ekvádor), jelikož autor byl neustále na cestách a putování po světě souviselo s jeho potřebou vymezení se vůči všemu belgickému a s hledáním sebe sama, snahou „úplného sebepoznání“.

Z básní je od začátku do konce cítit jistá odevzdanost, deprese. Není divu, když jí autor v průběhu života trpěl. Častým námětem jsou strašidelné představy, kdy spisovatele pronásledují hrůzné myšlenky a bytosti, na každém rohu číhá smrt, líčená morbidním způsobem, na autora doléhá tíživá samota, proto neustále utíká dál a pryč.

Výbor obsahuje i Vladislavovy překlady textů ze souboru Jisté péro (fr. Un certain Plume – česky jako Jistý Plume v překladu Vladimíra Kafky a také později u Patrika Ouředníka či Jakýsi Pápěrka u Jindřicha Veselého, popřípadě Nějaký Pápěrka v překladu Václava Jamka; z toho pouze Ouředníkova a Jamkova verze vyšly knižně). Máme tak k dispozici třetí knižně publikovanou českou verzi krátkých povídek o jednom z nejzvláštnějších hrdinů světové literatury. Ten se vždy svým přičiněním dostane do nějaké absurdní situace, ze které pak těžko nalézá východisko. Neuvěřitelný děj, ale také hrdinovo chování, tragikomičnost, fatálnost a odevzdanost působí na jednu stranu úsměvně, na druhou stranu děsivě.

Ostatně atmosféra celého tohoto výboru básní je dvojaká. Nálada textů balancuje mezi hravostí, touhou po poznání a ztrápeností, rezignací. Rozhodně se nejedná o četbu na odlehčenou. Naopak stísněnost prosakující mezi stránkami může slabší povahy snadno ovládnout.