Autor dle obálky popisuje knihu jako „pozdní sběr“ hroznů jeho života, jež „posbíral, vylisoval a nechal v bečce dozrát“. Je to vcelku trefné srovnání zralého produktu se stejně zralým špalíčkem povídek, napsaných formou krátkých vzpomínek na nejrůznější období vlastního života tak, že jako celek působí jako stručný životopis. Tento dojem snad navozuje úvodní – nejdelší – povídka Matka vzala roha, popisující příběh hrdinovy matky; okolnosti jeho početí, pečlivě zaznamenané kroky matčina úprku z vězení, kam byla zavřena za převaděčství, ale hlavně jejího komplikovaného útěku ze země, což byl v životě autorského vypravěče zásadní milník, ovlivňující celý jeho život, a tím pádem i podobu této sbírky. Matka, dle vypravěčových slov fatalistka, v příběhu prokazuje zdravý optimismus a stabilitu, vědomí, že za sebou nechává děti, ji nenechává chladnou, avšak ani na chvíli nezapochybuje o tom, že vše, co dělá, je správné.

Setkání s matkou je ve sbírce zaznamenáno se znatelným odstupem; i po letech si vypravěč stále nese břímě křivdy osudu, v nějž však postava maminky bezvýhradně věří. Navzdory zdánlivému smíření s minulostí matka v povídce Jak je, synu? dává najevo trápení ze vzniklé situace: „Jsi můj chlapec a vždycky jsi byl. Ale ty jsi byl vychován u mé sestřenice a jejího muže a za ta dlouhá léta si tě prostě přivlastnila. Ukradla mi tě. Cítím to. Ona je tvoje matka, přiznej si to, už jsem pro tebe jen taková matka nematka.“ (s. 148)

Zbytkem sbírky prostupuje nostalgie, zejména ve vzpomínkách na mládí a první lásky, jejichž kouzlo autor zachycuje působivým líčením, jako by se snažil čtenáře přenést na místo události: „Vidím nás, jak stojíme na lesní cestě. Je nám patnáct. Jaro už řádí i ve vysokém lese. Není horko, ale zdaleka už není zima. Všechno se kolem nás třpytí a třepetá a dere se ke slunci. Les žije. My dva tiše stojíme a vnímáme ten všeobecný přetlak života okolo a zároveň v nás.“ (s. 92–93) Místy přechází k lehké erotice, spíš méně než více metaforicky zastřené, slovy úměrnými životní etapě, ve které se zrovna nachází. Vypravěč nezůstává ale celou dobu na vlně nostalgie, naopak poměrně konkrétně reprodukuje své myšlenkové pochody, seznamuje čtenáře s dilematy, jež řešil, zároveň mu přibližuje myšlenky ostatních postav, k čemuž mu napomáhá na autobiografickou prózu hojně užívaná er-forma. Chronologické uspořádání povídek navíc podtrhuje vypravěčův odstup, ze kterého je patrné smíření s minulými událostmi, a umocňuje léty neubývající zkušenosti a moudrost, již život člověku ve sledu lidských dějin propůjčuje. Tuto myšlenku završují povídky v závěru, zejména ta úplně poslední s názvem Volné hroby, lehce fejetonistická, jejímž prostřednictvím dává vypravěč najevo odlehčený pohled na smrt – smířenost s její blízkostí, s možným setkáním se s ní, ale zároveň toto setkání v myšlenkách oddaluje.

Na první pohled se zdá, jako by se autor snažil povídky jedním rámcovým tématem spojit. Ve spoustě z nich opuštění matkou přece jen nějakou měrou vyplývá na povrch, jakožto zásadní životní drama každého dítěte. Můžeme tedy knihu číst dvěma způsoby: jako sbírku nesouvisejících příběhů ze života muže, ale také jako celek: fotoalbum, památníček, knihu života, ve které nacházíme prozaickou obdobu fotografií žen, přátel, příbuzných a vůbec celého světa, jímž byl vypravěč obklopen. Nakonec si vlastně uvědomíme, že osud, jehož vliv je pro vypravěčovu maminku tolik významný, je i pro nás jako čtenáře nejvýznamnějším stavitelem příběhu skrze povídky seslaného. Jak by vypadala tato sbírka, kdyby osud skutečně neexistoval nebo pracoval trochu jinak?