Nakolik jsou v dnešní době aktuální myšlenky tradičních čínských filozofů Konfucia, Mencia, Čuang-cʼa nebo Lao-cʼa? Kniha s příznačným názvem Cesta. Co nás mohou čínští filozofové naučit o umění života tvrdí, že jde o myšlenky pro současnost velmi vhodné, jelikož se od oněch myslitelů můžeme naučit vskutku mnohému. Autory knihy jsou Michael Puett, harvardský profesor se zaměřením na Čínu, a žurnalistka Christine Gross-Lohová. Své hrdiny nelíčí jako neživotné vzory, nýbrž plnokrevné bytosti s vnitřními rozpory, s nimiž se může identifikovat i dnešní čtenář. Kupříkladu Mencius byl podle nich brilantní, náladová, arogantní a komplikovaná osobnost, jež se pokoušela dosáhnout dobra, ale občas nedokázala žít v souladu ani s vlastní filozofií.

Poselství oněch mudrců je podle autorů v tom, že v každém člověku se skrývá množství potenciálu, který se může a nemusí realizovat. Držet se přísných zásad a abstraktních ideologií může přitom být na škodu, svět se totiž proměňuje a člověk s ním, proto autoři polemizují zvláště s klasickou německou filozofií. Oproti ní Puett a Gross-Lohová vyzvedávají buddhistický náhled, že neměnná duše vůbec neexistuje, protože člověk je každý den někým jiným. Jak se správně chovat v jednotlivých situacích, nelze předem zcela racionálně vypočítat, často naopak může být lepší spoléhat na instinkt než na abstraktní pravidla a obecné programy. Jsou to totiž hlavně emoce a instinkty, co řídí naše rozhodování, včetně toho zdánlivě méně spontánního. Proto autoři doporučují soustavné trénování citů a postupné sebezušlechťování. A to po malých krůčcích, které však mohou mít dominový efekt. Ve stopách Konfucia navrhují například vytvářet nové společenské rituály, nejprve jako umělého světa „jenom jako“, který nám může pomoci oprostit se od škodlivých schémat a vytvořit užitečnější zvyky. Pokud například vaše partnerka sedí ustaraná v pokoji, z konfuciánské perspektivy je potřeba nejprve rozpoznat, jaký druh pozornosti potřebuje. I když jste zvyklí ji v takové chvíli podpořit, aby se svěřila, možná stačí ji mlčky k sobě přivinout – a tím se vytvoří nový rituál. Sebekultivace má dále spočívat v pěstování naší tělesné vitality nebo v odolávání pokušení izolovat se od prožitku, to abychom si zachovali vnímavost k novým věcem.

Nositeli konceptů, které autoři vychvalují, byla podle nich i řada osobností, která s Čínou – zdánlivě – nemá nic společného. Jako Pablo Picasso a Steve Jobs, kteří se „otevřeli světu“ neboli „řece tvořivosti“, jak kdysi pobízel Čuang-cʼ. Pro svou moudrost jsou v knize chváleni také ruští generálové, kteří asi nikdy nečetli Tao te ťing, ale když nechávali Napoleona postupovat stále hlouběji do nitra Ruska, evidentně přitom aplikovali pojetí síly a slabosti v duchu Lao-cʼa.

Autoři si dozajista uvědomují, že většina z toho, v čem se chtějí inspirovat v daleké Číně, je obsažena i v západních tradicích. Na konci knihy je dokonce seznam příbuzných titulů, jako je Flow. O štěstí a smyslu života Mihalyho Csikszentmihalyiho nebo Die Philosophie des Als Ob: System der theoretischen, praktischen und religiösen Fiktionen der Menschheit auf Grund eines idealistischen Positivismus od Hanse Vaihingera (1852–1933). Tento německý neokantovec ve svém spisu vyložil všechny vědecké pojmy a konstrukce, morálku i náboženství jako „užitečné fikce“ nebo – s odkazem na tehdejší darwinismus – „užitečné iluze“ a autoři jeho dílo uvádějí jako mnohem pozdější obdobu konfuciánských úvah o světech „nanečisto“ coby „ostrůvcích řádu“. Pokud by ale měli vyjmenovat všechny, kdo se v Evropě a v Americe zabývají proměnlivostí lidského Já, byl by to neobyčejně dlouhý seznam, protože ve filozofii i v literatuře to je velmi frekventované téma již od druhé poloviny 19. století…

Kniha vynechává některé aspekty čínského či východního myšlení, které jsou u nás rovněž často dávány za vzor (například běžné kombinování rituálů různých náboženství v životě jednoho člověka). Čínské velikány každopádně nasvěcuje z docela netradiční perspektivy, a v tomto smyslu jde o nekonvenční popularizaci filozofie jako takové. I když někdy možná ony mudrce až příliš urputně přizpůsobuje soudobému vkusu nebo alespoň stylu nenáročných populárně naučných příruček. Otázkou také je, zda k poučení o tom, že neškodí vycítit, co aktuálně potřebuje moje manželka, potřebuji znát právě Konfucia. I po přečtení této knížky soudím, že spíše ne. Ovšem někomu, koho minuli všichni Plzákové a spol., možná tato lektura neuškodí.