Dlouhou řadu knih typu Tajemství mužů, která by každá žena měla znát (Barbara De Angelis) nebo série začínající publikací Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše (John Gray) letos nakladatelství Prostor rozšířilo o nový titul Muži: výzkum živočišného druhu od Dietricha Schwanitze. I když má podle reklamního nápisu na obalu přinášet „neotřelá odhalení“, na mnoha stránkách autor pouze variuje témata, která jsou součástí tohoto žánru a která jsou dlouho známá. Tak pokud autor píše, že muž činí všechna důležitá rozhodnutí, například v otázce postoje k atomové energii nebo třetímu světu, ona se omezuje na ta nedůležitá, jako je byt, kam se nastěhují, nebo kam uložit peníze, českému čtenáři se nutně musí vybavit podobný výrok Jana Wericha. Jestliže jsou podle Graye muži z Marsu, podle Schwanitze obývají podivnou zemi zvanou Maskulinia. Základní charakteristika mužské psychiky podle Schwanitze by se dala dobře charakterizovat třeba tímto úryvkem, který je ovšem vybraný z knihy Tajemství mužů a najde se ovšem i leckde jinde (třeba ve slavné hře Caveman): „Musí jít ven a lovit. Najednou muž přiskočí ke vchodu, neboť se mu zdálo, že zaslechl podezřelé zvuky. Možná to byl jiný, silnější muž, který ho chce zabít a jeho ženu… odvléct do vlastní jeskyně. Nebyl si jistý. Proto nikdy nesedává zády ke vstupu do jeskyně, nýbrž vždy čelem, vstříc možné hrozbě. Opět se přikrčil u ohně. Má strach, ví však, že bázeň nikdy nesmí dát najevo“. Snad ještě více než jiní autoři ovšem Schwanitz zdůrazňuje, že se muž „necítí v civilizaci doma“: jako buvol potřebuje širou step s kalužemi, kališti a bažinami, potřebuje prý muž svou dílnu, garáž, hřiště a hospodu, kde se může bahnit ve společnosti jiných mužů. Autorův portrét mužů tak místy sahá až ke karikatuře: když podle Schwanitze jedna z prvních žen vyrušila potměšile vyhlížejícího obyvatele jeskyně při broušení pazourku radostnou zprávou, že se stane tatínkem, patrně narazila na prudkou nedůvěru vyjádřenou zabručením: Proč zrovna já? „Po několika tisíciletích přemlouvání“ ho prý konečně přesvědčila o tom, že tu nějaká souvislost mezi zrozením jejího dítěte a jeho obětavým nasazením před devíti měsíci přece jen byla. Jestliže ovšem autor tvrdí, že se kultura zrodila právě proto, aby coby symbolický řád zajišťovala vědomí spojitosti mezi otcem a dítětem, tak to sice může znít provokativně, ale už třeba L. Zoja píše podobně ve své knize Soumrak otců, že „nejenomže nám kultura dala otce, ale možná právě otcovství nám přineslo kulturu“.

Ovšem v doporučení, jak spolu mají vycházet partneři s tak různými komunikačními kódy, se jednotliví autoři často rozcházejí. Plzák například zakazuje prázdné věty typu „Cítím se vedle tebe tak nějak spoutaná“, muž má v tom případě jít leštit parkety. Oproti tomu Gray se široce věnuje otázce „překladu“, tedy tomu, jak by měl muž podobné věty chápat: pokud žena řekne „My si nikdy nikam nevyjdeme“, má to znamenat: „Chtělo by se mi někam jít a dělat něco společně. Vždycky se skvěle pobavíme a já jsem s tebou moc ráda. Co ty na to? Vzal bys mě někam na oběd? Už několik dní jsme nikde nebyli.“ Co radí Schwanitz v podobné situaci? Jeho řešení se blíží Grayovi: je podle něj nutné překvapit svého partnera, odvážit se „skoku z krajiny pravděpodobného ven do kouzelné zahrady nepochopitelného“ - přiznává ale, že to znamená opětovat obvinění laskavostí a útoky přátelstvím (s výjimkou některých patologických typů).

Schwanitzova kniha se ovšem přeci jen od všech ostatních v něčem liší: její autor, anglista a kulturní historik, svoje teze často dokládá na příkladech z krásné literatury, vypomáhá si argumentací z kulturní antropologie, aplikuje na muže civilizační teorii N. Eliase a široce se rozepisuje o bludných komunikačních kruzích v duchu konceptu dvojí vazby G. Batesona. Ovšem ony teoretiky skoro nikdy nejmenuje, asi aby jeho kniha nebyla příliš odborná, a také jeho traktování témat „vysoké kultury“ je na hony vzdálené jakémukoli hlubokomyslnému teoretizování: rytíř Jiří ze sebe vydává to nejlepší jen tak dlouho, dokud zachraňuje milenku před zlým drakem (manželem). Jakmile manžel vyklidí pole, ztrácí Jiří zájem, zajímal ho spíše ten drak.

Schwanitzova kniha poněkud kolísá mezi přílišnou populární přímočarostí, odbornou literaturou a beletrií (součástí knihy je autorovo drama o Amfitryónovi), což ovšem může být pokládáno jako přednost. S ohledem na počty rozvodů bych každopádně skončil u tvrzení, že podobných knih asi není nikdy dost.