Devatenáct autorů různých profesí v knize Ke stolu! odpovídá na otázku, jak zlepšit kvalitu rozvoje Prahy a života v ní. Zabývají se tím, jak vytvořit přitažlivé město, jak podporovat léčivé účinky klášterů ve městech, v čem spočívá význam sociální pestrosti města nebo jak vypadá umění, které dokáže odhalit jedinečnost místa. U pomyslného stolu na dálku debatovali například sociolog Ivan Gabal, lékař Radkin Honzák, výtvarník Krištof Kintera, přírodovědec Jiří Sádlo, kněz Benedikt Tomáš Mohelník a pochopitelně i vybraní architekti a urbanisté.

Prosvítající přírodní podloží

Díky tomu je kniha tematicky i stylově široce rozkročená: některé příspěvky se týkají velmi praktických problémů (například „organizační struktury realizace dostupného bydlení“) a žhavé současnosti, jiné sestupují až k samotným počátkům města. Například architekt Josef Pleskot vzdává holt prvním stavitelům: „Skláním se před nekonečnou vůlí člověka odolávat přírodě řádem, který si vůči ní zkonstruoval a jí nadřadil, ale také před poznáním, že když nejde přemáhat, je potřeba ustoupit. Uznat sílu a majestát. Učinit něco jako dohodu. Pražané také bojují již dlouhá staletí a hledají dohody. Nejdřív trochu chaoticky, potom lokátorským řádem raného středověku, dále pak chytrými silnými regulemi s duchovní dimenzí Karla IV., vzletem barokních idejí, které toužily být vidět v panoramatu i v dlouhých pohledových osách…“

Ještě hlouběji do minulosti se vrací kapitola urbanisty Jana Jehlíka, který působivě líčí základní schéma Prahy odrážející výchozí přírodní danosti: „Představme si krajinnou masu prolamovanou vltavským údolím a příčnými údolími přítoků a vymezenou hranami horizontů hlavního údolí. To je základní tvar (…), tímto tvarem procházíme a zastavujeme se, přirozeně bez nějaké spekulace, v přímém dotyku se Zemí, v přímém kontaktu s širokou krajinou… To je základní síť cest a míst. Představme si, jak v tomto krajinném tvaru a této síti cest a míst stavíme město, stabilní intenzivní a efektivní osídlení. To je základní obytná tkáň. A tato tkáň přirůstá ke kostře cest a míst s absolutním respektem ke krajinnému tvaru. (…) První horizont města je proto principiálně nezastavitelný, je z pohledu lidského prázdnem, skrze něž se projeví prvotní nelidská mocnost.“ Podle Jehlíka je takto pojímané město „kolektivní projekcí krajiny ve smyslu kosmickém, přírodním i lidském“.

Hledání centra světa i vesmíru

V širokých planetárních souvislostech se pohybují také úvahy filozofa a historika Petra Hlaváčka. Ten připomíná přesvědčení pozdně středověkých českých elit, že Praha je „nejen novým Římem, nýbrž také novým Jeruzalémem“. Právě tady se měla „na konci věků“ uskutečnit parusie, druhý Kristův příchod k poslednímu soudu. Pavel Žídek prohlašoval roku 1471, že Praha je jediným městem křesťanského Západu, jež je schopno reprezentovat důstojenství římských císařů. A ještě Jan A. Komenský uvažoval o tom, že by centrem obnovy křesťanstva, Evropy a světa, místem, kde bude zasedat „collegium lucis“ (sbor světla), měla být právě Praha. Analogie k Jeruzalému jsou přitom možná dodnes zakódovány například v rozmístění některých pražských chrámů. Podle Hlaváčka je přitom třeba pečovat o tyto zasuté kulturní vrstvy, o ono „druhé město“, které přetrvává jakoby pod povrchem nebo v jiné dimenzi: „Není totiž jen jedna Praha, jsou Prahy různé – minulé, současné, budoucí. Žádná však nemůže existovat odděleně, jinak by příběh města nebyl úplný.“

Stopy některých ideologií, které se v Praze až příliš rozbujely, ale filozof radí omezovat. S neskrývaným rozhořčením konstatuje, že v názvech mnoha zdejších ulic stále „straší“ sémantické stopy někdejšího sovětského impéria, jehož jsme byli po několik desetiletí gubernií. A na druhou stranu skutečně významné pražské tradice a jejich představitelé v tomto názvosloví nejsou zastoupeny takřka vůbec: „Je jistě skvělé, že se v pražských Modřanech nachází ulice Pejevové, v níž je tak připomenuta bulharská partyzánka Vela Pejevová. Ovšem není tu například žádná ulice, která by nesla jméno ruské básnířky Mariny Cvetajevy, jež jako tisíce dalších Rusů našla útočiště v meziválečné Praze.“ Za světový unikát pak autor označuje třeba i ulici Bajkonurskou na Jižním Městě, která připomíná sovětský kosmodrom v dnešním Kazachstánu, „přičemž tento obskurní název se uchoval právě jen v Praze, doložen již není ani na území bývalé NDR“.

Prokletí i šance paneláků

Asi není náhodou, že obě zmíněné ulice leží na panelových sídlištích, které se pro hledání takto exotických pojmenování zvláště nabízely. Právě sídlištím se v knize věnuje několik autorů. Například novinářka, cestovatelka a spisovatelka Pavla Jazairiová mimo jiné kritizuje indické snahy vytvářet panelová města, protože slavný Čandígarh, jejž postavil vlivný architekt Le Corbusier, podle ní představuje model, který se neosvědčil: „Indové tak nechtěli ani bydlet ani žít. Vyhovovaly jim právě ty malé ohraničené čtvrti, vnitřní dvorky, úzké uličky.“ Ano, úzké uličky nepochybně mají svoje kouzlo, ovšem musíme dodat, že celkově je takový pohled silně zaujatý. Jiné zdroje předestírají obraz (snad až podezřele) vzorového místa: Čandígarh je prý nejčistější indické město, jeho obyvatelé jsou podle celostátních průzkumů nejšťastnější a svoje bydliště mají rádi. (Jiná věc je, že ostatní, například turisté, se tam orientují jen těžko.) Pokud je ale zmíněné indické město kritizováno za přílišnou monumentálnost, jeho obhájci připomínají, že podobné to bylo i v antickém Řecku, středověké islámské architektuře nebo evropském středověku – kde se také Le Corbusier inspiroval.

V protikladu k Jazairiové poukazuje teoretička architektury a nakladatelka Jana Tichá na to, že v posledních dvou ročnících Evropské ceny za současnou architekturu Mies van der Rohe Award získaly nejvyšší ocenění rekonstrukce panelových domů na sídlištích: „V Bordeaux se z běžných panelákových bytů ve standardu nikoli nepodobném tomu českému stalo téměř luxusní bydlení díky předsazenému bloku prosklených zimních zahrad, propojených s bytem transparentními posuvnými stěnami.“ A v roce 2017 obdržela Mies Award rekonstrukce paneláku na sídlišti Bijlmermeer v Amsterdamu. Součástí úprav byla též přístavba velkých ocelových konstrukcí, pod nimiž parkují automobily a nad nimiž vzniká prostor pro zahradničení nebo pro chov králíků. „Cítili jsme se tam jak na venkově,“ popsal svůj nadšený zážitek z Bordeaux architekt Adam Gebrian, což dokazuje, že stavba u nás vzbudila obecný zájem.

Zelené obzory a vyhlídky

Pokud by se tímto trendem inspirovala i pražská sídliště, bylo by to nadějné. K soudobému vývoji Prahy jsou ale autoři dosti skeptičtí. Sádlo například odsuzuje převládající nakládání s městskou zelení, podle něj v tomto oboru převládá neodbornost a „vytírání zraku lidem pomocí likvidace všeho zajímavého a pestrého“, což se vydává za čistotu a zcela falešně za ekologii. Právem odsuzuje to, že jsou trávníky často sekány jen pár milimetrů vysoko: „Hlavně se seče co nejdřív na jaře a pak pokaždé, když je sucho. O vzniklou holou hlínu s trochou plevele se pak nemusíte starat do podzimu. Požadavek zeleného města byl splněn, a že je to hnus, nikomu moc nevadí.“

Kapitola o městském umění zase mimo jiné referuje o počinu Hermana de Vriese, který v parku německého Münsteru vybudoval objekt nazvaný Sanctuarium. Má podobu tři metry vysoké cihlové zdi postavené do kruhu, do něhož nelze vstoupit. Postupně tam vyrostla „skrytá tajemná zahrada, jakýsi ráj, který vznikl z náletových rostlin, navzdory opečovávanému parku, kde je příroda esteticky upravovaná, pod dozorem a bez možnosti expandovat. De Vries zde vybudoval jakési útočiště, kde může příroda v kruhu o průměru 14 metrů existovat bez zásahů člověka… Samotný název Sanctuarium (Svatyně) odkazuje k posvátnosti přírody, její nespoutanosti a nezávislosti, která i ve městě bují, prosazuje se a dává jasně najevo, že člověka nepotřebuje“. Zaslouží si ale doplnit, že existence podobných ohraničených lokalit, jakkoli miniaturních, je i tak krajně nejistá a ohrožená – vegetaci obdobného Sanctuaria ve Stuttgartu nechaly tamní úřady vyřezat.

Josef Pleskot soudí, že v devadesátých letech minulého století se úplně zastavila kola pražského urbanistického vývoje: „Nedošlo k dohodám, převládly neshody, zvítězila stagnace.“ Ekonom Radek Špicar přitom příčiny paradoxně vidí v tom, že je Praha příliš bohatá, což ji ukolébává v její pohodlnosti a nenutí k hledání inovativních řešení. Na rozdíl třeba od slavného španělského Bilbaa. Tam byla spouštěčem rozsáhlých a nakonec úspěšných změn vrcholících vybudováním ikonického Guggenheimova muzea dvacetiprocentní nezaměstnanost. Během onoho krizového období si „město sáhlo na dno a bylo tak v háji, že se museli dohodnout. Kdyby se nedohodli, tak skončí. To Praha zatím nikdy nezažila a má díky tomu pocit, že se nemusí moc snažit, protože to své bude mít vždy jisté. Je tak trochu obětí svého vlastního úspěchu“.

Špicar ani ostatní autoři samozřejmě nechtějí na Pražany sesílat kataklyzmata, ale přinést nové, svěží myšlenkové podněty a inspirace. Ve své ideové pestrosti tuto funkci může tato kniha jistě plnit. Menším problémem může ale být její název, který vzbuzuje spíše představu příručky správného stolování, takže někteří potenciální čtenáři by ji mohli minout. A to by byla škoda.