Střed světa. První město v duchovním vývoji světa, na kterém „největší jest jeho minulost, nejvznešenější jeho vyvolení, nejkrásnější jeho tradice“. Město, které „zasáhlo do dějin hloub než Řím a zkusilo neštěstí víc než Byzanc“. Takto a podobně evropští poutníci označovali Jeruzalém, svaté město hned tří náboženství, jehož současná politická správa zůstává jedním z klíčových problémů izraelsko-palestinského konfliktu; proto toto město stále připoutává pozornost nejen médií z celého světa, ale rovněž autorů knih.

Ta poslední, která o něm česky vyšla, nese název Boj o Jeruzalém. Radikální islám, Západ a budoucnost Svatého města a jejím autorem je Dore Gold, bývalý velvyslanec Izraele v OSN, který se v poslední době podílel na izraelsko-palestinských jednáních a dnes působí jako prezident Jerusalem Center for Public Affairs. Na pozadí třítisícileté historie města a dějin tří monoteistických náboženství v publikaci líčí současné spory o jeho správu. Jeho pohled přitom rozhodně není nestranný: snaží se dokázat, že „svobodný přístup k mešitě Al Aqsá a Skalnímu dómu, Chrámu Božího hrobu a Zdi nářků může v současné době zajistit jen Stát Izrael, protože Západ přišel v této otázce o svoji věrohodnost“.

Autor poukazuje na to, že vztah křesťanů i muslimů k tomuto městu procházel složitým vývojem a míra „posvátnosti“ tohoto města pro vyznavače těchto náboženství v dějinách kolísala. Odkazuje například na muslimského učence jménem Ibn Tajmíja (1263–1328), který své souvěrce varoval, aby Jeruzalému nepřipisovali žádnou zvláštní posvátnost, protože ta náleží výhradně Mekce. Kritizoval také muslimy, kteří při návštěvě Chrámové hory prováděli zvláštní obřady, jež jsou obvykle vyhrazeny pro Svatou mešitu v Mekce. Zároveň ale Gold varuje, že v představách některých radikálních muslimů, zvláště těch, kteří očekávají brzký konec světa, hraje Jeruzalém zásadní roli: podle islámské verze konce dějin se objeví mesiášská postava známá jako mahdí („Bohem správně vedený“), jež si v Jeruzalémě zřídí hlavní stan. Ještě před mahdím ovšem „přijde antikrist, v islámu známý jako dadždžál. Podle tohoto eschatologického scénáře se rovněž vrátí Ježíš, oznámí nadřazenost islámu a rozbije všechny kříže světa. Pak Ježíš společně s mahdím zahájí válku proti dadždžálovi.“ Podobné teorie podle Golda nejsou nevinné smyšlenky, ale mohou kdykoli získat až hrozivě reálnou sílu. S odkazem na to, že Palestinci v poslední době izraelské územní ústupky interpretovali bohužel jako projev slabosti, a nikoli jako důkaz dobré vůle, varuje před podobným jednáním v případě Jeruzaléma: „Diplomaté a zpravodajské služby obvykle detailně nestudují obskurní náboženské texty o konci dnů, ale vzhledem k široké popularitě těchto materiálů i ke konkrétnímu dopadu na otázku Jeruzaléma je to možná velká chyba. Kdyby Izrael jednoho dne podlehl vytrvalému nátlaku evropských diplomatů – podporovaných i určitými kruhy americké zahraniční politiky – a opět by Jeruzalém rozdělil a vzdal se svých svatých míst, mohl by tím docela dobře rozpoutat novou vlnu džihádismu přiživovanou pocitem, že se brzy vyplní tradiční představa radikálních islamistů o konci dnů. Západní diplomaté, kteří tuto linii sledují, si možná myslí, že by plameny hněvu radikálních islamistů utlumili, ale ve skutečnosti by je jen rozdmýchali do nevídaných výšin.“

Svoje stanovisko, že Jeruzalém by měl celý patřit židovskému státu, chce Gold podtrhnout i poukazem na nepříliš dávný historický precedens, kdy jordánská Arabská legie po dobytí východního Jeruzaléma v roce 1948 vykázala ze Starého Města veškeré židovské obyvatelstvo. Následně byla „židovská čtvrť vypálena, domy vypleněny a desítky synagog zničeny nebo zpustošeny. Náhrobky na starověkém židovském hřbitově na Olivové hoře se proměnily v latríny. Následujících devatenáct let se židé nesměli modlit na svých svatých místech, včetně Západní zdi. Jordánci také zakázali křesťanským institucím nakupovat půdu a i jinak omezovali práva jeruzalémského křesťanského obyvatelstva, jehož počet za dobu jordánské vlády poklesl o více než 50 %.“ S hořkostí přitom dodává, že odpovědnost za tento „náboženský vandalismus“ neneslo jen Jordánsko; Arabskou legii totiž vycvičili Britové a jejím mužům často v bitvě veleli britští důstojníci. A autor útočí také na ty západní akademiky, kteří společně s většinou Palestinců pochybují o historicitě zpráv, jež o starověkém židovském Jeruzalému podává Starý zákon (a které postupně potvrzují archeologové), a tím se tito intelektuálové „stali potenciálními spojenci těch lidi na Blízkém východě, kteří se snažili popírat historickou legitimitu práva Izraele na Jeruzalém. Tito akademici odmítali vidět ironii faktu, že jejich většinou světské názory slouží radikálnímu islámu.“

Goldova kniha na oplátku jednoznačně slouží oficiální politice státu Izrael. Nedá se přitom popřít, že ten skutečně usiluje o udržení klidu a pořádku, a izraelské pořádkové síly se tak někdy dostávají do paradoxní situace. Podle novináře a uznávaného odborníka na Blízký východ Jana Fingerlanda mají například na Chrámovou horu přístup především muslimové, i když také jejich počet bývá v době napětí omezován. Dovnitř mohou několika branami, zato „židé a křesťané smí použít jen jeden vchod, a to jen mimo dobu pěti muslimských modliteb. V pokusu o vstup muslimským vchodem ti zabrání izraelský voják. Pokud řekneš, že jsi muslim, vyzve tě, abys řekl šahádu, vyznání víry. To obvykle skončí tím, že šahádu neřekneš a jdeš k tomu jednomu neislámskýmu vchodu a čekáš ve frontě. Pokud se na Chrámovou horu dostane žid a modlí se (například tiše pohybuje rty), přijde izraelská (!) policie tam sídlící a vyvede ho ven. Snaží se všemi silami zabránit tomu, aby se z Chrámové hory stala rozbuška – nebo záminka – nějakých nepokojů.“

„Pokud dokázal Jeruzalém motivovat k boji, dokáže napříště motivovat znepřátelené strany k míru?“ Takto se ptal arabista Zdeněk Müller ve své knize Jeruzalém mezi minulostí a budoucností: posvátné město, nebo ohnisko nepokojů? z roku 2004. Zdánlivě podobně píše Dore Gold, že Jeruzalém se vždycky nacházel na hranici mezi civilizacemi Východu a Západu. Právě tam se podle něj mohou civilizace buď střetnout, nebo se naučit vedle sebe žít; „v tomto smyslu je Jeruzalém víc než jen duchovní centrum pro miliony věřících – je také jedním z klíčů ke světovému míru“. Těžko ovšem říci, jestli jeho kniha může tomuto míru napomoci. I když ji autor napsal s velkou erudicí, zdá se, že v ní neprojevil nějak přehnaně velkou schopnost vcítit se do protivníka; a kvůli urputnosti a zarytosti, se kterou tento izraelský diplomat razí svoje argumenty, působí jeho text snad až poněkud černobíle. Asi až někde v daleké budoucnosti tak bohužel leží doba, kdy jednotlivé strany zúčastněné v tomto sporu o „střed světa“ přijmou myšlenku britské spisovatelky Karen Armstrongové z její knihy A history of Jerusalem: one city, three faiths, že spása „musí znamenat více než pouhé fyzické ovládnutí města“.