Dobrodružné příběhy, jaké bavily děti i dospělé půl devatenáctého a celé dvacáté století, jako by ze stránek knih a pláten kin mizely, nahrazovány příběhy, které se na první pohled zdají být velkolepější, drsnější a více „cool“. Místo ušlechtilých indiánů zaujali elfové, místo kapitána pirátské lodi kapitán lodi vesmírné, namísto tlup nepřátel různého vyznání, národnosti a profese se hrdinové potýkají s hordami zombies. Jistě: mnohé historky dobrodružných knih jsou dnešním pohledem naivní, plné rasových a národnostních předsudků a často psané z povýšeného pohledu bílého Evropana, přesto je překvapivé, jak rychle a snadno realistické dobrodružné příběhy ustoupily žánrům současné fantastiky.

Někteří pamětníci však tato napínavá exotická dobrodružství ještě křísí – jako kreslířská legenda frankofonního komiksu Grzegorz Rosiński. Letos mu bude pětasedmdesát a jako kreslíř se učil v době, kdy evropskému a frankofonnímu komiksu vládly série jako Blueberry (western), Corto Maltese (námořnické dobrodružství) anebo Rahan (pravěk). Příhody chytrých, silných a odvážných mužů, kteří si to rozdávali s padouchy všeho druhu, byly samozřejmě patřičně nadsazené, nicméně stále zůstávaly ukotveny v rámci běžné reality. Rosiński v té době začal psát a kreslit sérii Thorgal, která už uhnula směrem k fantasy, jakkoliv to byla fantasy na současné poměry dosti uměřená, spíše v duchu starých eposů a historických románů.

Aktuálně vydaný svazek Temnými cestami, který nakladatelství Crew vydalo v rámci zavedené edice Mistrovská díla evropského komiksu, přináší v Rosińského podání dva žánrově odlišné příběhy, které však mají základní zápletku dosti podobnou. Hlavní hrdinové se za kohosi významného vydávají a slibují si od toho bohatství a lepší život, mají však proti sobě mnoho rafinovaných nepřátel. Pomsta hraběte Skarbeka se vrací k poetice a rekvizitám slavných francouzských dobrodružných románů devatenáctého století: Hrabě Monte Christo je přímo zmiňován i s narážkou na Dumasovu literární manufakturu, ale najdeme tu zápletky, postavy a prostředí charakteristické i pro další populární autory napínavého čtení jako Eugène Sue nebo Paul Féval. Oproti tomu druhý komiks, nazvaný prostě Western, je western modernějšího střihu, poučený vývojem (dnes už hlavně filmového) žánru v posledních čtyřiceti letech.

Scénáře (Western napsal spolutvůrce Thorgala Jean Van Hamme, Pomstu hraběte Skarbeka o generaci mladší Yves Sente, který sérii Thorgal píše po něm) jsou založené na nejistých identitách hlavních hrdinů. Titulní hrdina z prvního komiksu, hrabě Skarbek, brzy poté, co se vynoří v Paříži roku 1843, začne dokazovat, že má až příliš mnoho společného s jedním mladým malířem, který před lety zmizel: patrně zemřel a jeho plátna od té doby značně stoupla na ceně. Zprvu se zdá, že půjde o montechristovskou pomstu za křivdy v minulosti, ale Sente v pravou chvíli přijde se zvratem (jak jinak, jde o tu nejistou identitu), a to nikoliv posledním (a i ty další operují s falešnými totožnostmi). Hrdina Westernu, chudý sirotek, který s sebou z dětství vláčí zátěž zločinu, má s identitou problém také – možná je a možná není členem jedné bohaté rančerské rodiny. Sám s tím operuje zcela účelově, což se mu nakonec nevyplatí, výsměšně krutá pointa pak vše převrací v cosi mezi antickou tragédií a mexickou telenovelou.

Obě hlavní zápletky jsou vsazeny do tradičních kulis exotického dobrodružství (mladý malíř se na útěku z Paříže dostane mezi karibské piráty) a westernu, se všemi souboji na kordy i revolvery, fatálními krasavicemi a záludnými padouchy, kteří jsou před kladnými postavami vždycky o něco napřed. Rosiński to kreslí dvěma různými způsoby: Western tradičně perem, kolorovaným ovšem v sépiových tónech akvarely a proloženým dvoustránkovými olejomalbami, které trochu připomínají ilustrace Zdeňka Buriana k mayovkám, Pomstu hraběte Skarbeka už kompletně malířskými postupy, tedy především štětci, nerezignuje přitom naštěstí na výraznou obrysovou linku, s níž vytváří působivé karikatury lidských tváří.

Výsledek je při vší své staromódnosti pořád působivý. Čtenáře z generace Husákových dětí a starší vrací do atmosféry jejich dětství, kdy se podobných komiksů dočkali jednou za týden v nějakém tom časopise pro mládež. Není to nic převratného, „jen“ skvěle odvedené řemeslo starých pánů, které už asi mladší komiksoví čtenáři tolik neocení. Ale ti, kdo si na ty doby pamatují a dodnes cítí křivdu, že se ke komiksům podobného druhu dostávali jen zřídka anebo vůbec, dvojkomiks Temnými cestami přivítají jako splátku za tu hubenou komiksovou nabídku svého mládí.