Ukázky z kap. die ansprechbare (s. 29-40) a die erwachsenen (s. 71-82)

po telefonu

krefeld, elisabethstraße 52, ve dvě hodiny v noci po telefonu

musím se nejdřív nadechnout, nejdřív se nadechnout, než budu pokračovat. takhle mi není vůbec rozumět, není rozumět, co chci říct. takže nejdřív nadechnout a vydechnout, ano? na výdech, jak se informovala, se snadno zapomíná. přitom je výdech ještě důležitější než nádech, proč, to neví. možná proto, že je vydýchaný vzduch škodlivější než vůbec žádný, i když si to neumí představit, jí byl vydýchaný vzduch vždycky milejší než vůbec žádný, protože i z vydýchaného vzduchu se dá získat ještě nějaký kyslík.

nejdřív se musím uklidnit, aby mi bylo rozumět, a hlavně musím vylíčit celou věc od začátku, aby to dávalo smyl, jedno po druhém, ne obráceně. jinak si bude představovat kdovíco, pomyslí si, kdovíco se stalo, a já jistě nechci, aby i ona zpanikařila, stačí, když panikaří jedna z nás.

*

dobrá. tak už jsem se uklidnila? dokážu už zase mluvit normálně? mluvím tak tiše. neměla bych se napít vody?

*

„no výborně, tak začneme od začátku.“ vždycky mi šlo skvěle začít při líčení nějaké věci od začátku, to mi vysloveně sedlo, zatímco ona vždycky dlouho hledala slova – ačkoliv, když si to tak nechá projít hlavou, spíš já věděla míň, kde začít, spíš jsem věděla, kam mířím, ale tam ona bohužel nechce, klidně mi řekne, že tohle místo už zná.

*

cože? nehodlá poslouchat, co říkám o vodě, o teplotách vody, o rychlosti mizení vody a obsahu soli ve vodě? nechce dnes slyšet, jak spolu komunikují částice, jak přenášejí informace na desítky tisíc kilometrů? „hele, copak takhle to jde?“ už chápe, že dnes ze mě souvislosti vymámí jen obtížně, ale v podstatě je ze mě vůbec mámit nechce, chce spíš vypnout, ale člověk nesmí vypnout, že ano. tedy vypnout se smí jen podzemní vodopád, který pohání golfský proud, a i ten jen v myšlenkách, aby si člověk dokázal představit, co potom nastane, jestli opravdu deset let poté vypukne v evropě doba ledová, jak slibuju.
pak ji ale udivuje, že ještě neslyšela nic o mořské vodě, asi se vypařila během našich posledních hovorů, všechny po telefonu, jestli si dobře vzpomíná, ve skutečnosti mě nikdy nevidí, a přesto se našich nočních hovorů skoro nemohla dočkat, dlouhou dobu žila čekáním na přednášky o planktonu. protože před tím si člověk nesmí zacpávat uši, musí je naopak mít trvale našpicované, je to tak?
jistě, ale ona tohle nikdy nedokázala, děsila se toho. někdo jako já se ale neděsí, někdo jako já si taky nikdy nepoloží otázku, jestli je to právě vhodné, jestli je právě v našem rozhovoru vhodná všechna ta mořská voda, právě v tuhle chvíli. rozšířil se jistý druh řas, epidemie jeho květů například zbarvuje vodu v pacifiku dočervena, protože mají vysoký obsah železa – teď v tuhle chvíli. teď v tuhle chvíli se to děje, křičela bych. no, kdo se vyzná ve vodách pacifiku a v železe, které v oceánu je, kdo se vyzná v dusičnanech a nitrátech, kdo v částicích polétavého prachu, které jsou základem nějakého potravního řetězce, který samozřejmě vede přímo k nám?

ale já nemám patent na jisté pojmy, které patří ke každodenní meteorologii. na pojmy jako „el niňo“ nebo „severoatlantická oscilace“ nemám patent, stejně tak nejsem jediná, kdo zná klimatická data. kdyby chtěla, mohla by i ona nazývat věci pravými jmény, i když od ní zní úplně jinak. je možné, že mi u ní připadají nijaké, je možné, že jí chybí elegance, elán, ode mě zní už protiklad mezi tlakovou níží z islandu a tlakovou výší z azor vysoce nebezpečně. když já vyslovím pojem jako „polární drift“, každý automaticky pomyslí na zánik, konec světa, ona ale nervy neztratila, část tohoto slovníku si osvojila a takříkajíc ho oslabila.

*

říká „není divu, že se příroda jednou pomstí,“ takové prohlášení by čekala ode mě. neví sice, jestli mi má dát úplně za pravdu, tedy jestli se za pomstu dá označit to, co se venku odehrává. U pomsty přírody si vždycky představovala nějaký podíl zvířat, ale tady na tom se žádná zvířata nepodílí, tedy stáda, hejna, smečky a tlupy, masová migrace zleva doprava a zprava doleva a kdoví co ještě. ale tady nejsou žádná zvířata nebo něco na zvířatech nápadného, není tady divoká změna, pomsta žab a hadů se nekoná, stejně jako se nekoná u plazů a ryb, ptáků a hmyzu, u nějž by se dalo v tomto ohledu očekávat cokoliv. pomsta hlodavců a užitkových zvířat jako by spadla pod stůl. „příroda se prostě mstí jinak,“ řekla bych teď za normálních okolností, ale neřeknu, což je škoda, protože pak by mohla přijít s lesními požáry.

*

jako bych nevěděla, že lesní požáry nejsou v té oblasti nic neobvyklého. jsou naopak součástí přirozeného cyklu. a kdyby lesní požáry nebyly, tak by neexistovala ani určitá vegetace, vymřely by rostliny, které jsou v této oblasti původní, a my přece chceme, aby původní rostlinstvo v oblasti zůstalo.
aspoň se to takhle dlouho tvrdilo, taky to nikdy úplně to nepochopila, ovšem biologové a krajináři, s nimiž jsem se setkala v kalifornii, to vždycky požadovali.

tady požáry sami vyvolávali, kontrolovaně je zakládali, nejednou jsem je slyšela křičet do telefonu, že určité konifery už zmizely, jehličnany, které potřebují saze, potřebují ožehnout. vždycky si myslela, že masochismus u rostlin neexistuje, ale nechala se poučit. příroda pro ni byla něčím, co chce za každou cenu přežít, funguje na principu prosperity, ale musela mi dát za pravdu, jako mi dávala za pravdu vždycky. a teď jí musím dát za pravdu já – zvláštní, že? hlavně dát za pravdu někomu, koho jsem dosud nechtěla brát vážně.
ale chci se teď skutečně konfrontovat se svým tvrzením o normalitě lesních požárů? s mojí ochotou konfrontace to v tomhle ohledu nevypadá dobře. a ona ochotně přizná, že se může jen taky těžko konfrontovat s normalitou lesních požárů v kalifornii a jižní francii, s normalitou požárů buše v austrálii a se vším, co ještě kde občas vzplane, neví to teď přesně, ale je to potřeba, jak se nechala poučit, člověk se musí smířit se spoustou normality, nemůže se zastavit jen u lesních požárů, musí spolknout, že je to normální, co nejrychleji to strávit a přejít k dalším normalitám, které jsou ještě ke strávení.

„kdo to vlastně řekl, že tam jsou extrémy úplně normální?“ vždycky se vyskytovaly extrémní teplotní výkyvy, vždycky byla extrémní sucha, po nichž s jistotou hned následují extrémní srážky. jen se musí dost dlouho čekat. i to, že se krajina mění ve step, už tady bylo, a že se vyprahlé oblasti šíří a ledové oblasti zmenšují.
je to jen naše hysterie, náš úplně překroucený pohled na krajinu, co nás vyvádí z míry. příroda prostě není anglický trávník, ne, to příroda v konečném efektu není. měli bychom si konečně sundat růžové brýle a uznat to, abych citovala jednoho ze svých vědců.

nemluvilo se v tomto ohledu také o době ledové, která byla ještě před necelými dvěma stoletími a kterou jsme taky objevili až dodatečně? přece jen ji ještě připomenu, tu malou dobu ledovou, jak se označuje, z let 1600 až 1800, která pro lidi té doby taky nebyla nijak nápadná, proč by to mělo být s další dobou ledovou jinak? jistě, zemědělci to už pozorují, ale ti pozorují pořád něco, s čím si normální spotřebitel nemusí dělat starosti, že?

*

to s tím nádechem a výdechem jsem asi ještě úplně nezvládla. zvláště výdech ne, neposlouchá se to dobře, něčeho takového si všimne, i po telefonu si toho všimne, nemůžu si myslet, že si postavila hlavu, už se taky ozvala ohledně mých výroků. ačkoliv, za zlé jí to mít nemůžu. má předplacený poslech a nenechá to předplatné propadnout jen proto, že se cítí trochu unavená, jen proto, že jsem ji svými nároky moc vyčerpala.

a už by to mohla přiznat. že se v podstatě nechce zase v noci dívat na netu na nějaké smutné série obrazů, fotky odumřelých stromů a pahýly – opilé stromy, jak jim říkám já.
ale tak je to vždycky, jen co se dá se mnou do hovoru, hned se objeví pohybující se permafrost. ano, najednou přicházejí ze všech stran migrační mapy. migrační mapy tahu ptáků, hmyzu a rojů motýlů. nebo jsem hned nastolila vrty ledovcových jader, která vypovídají o stabilitě a nestabilitě vegetačních period během tisíců nebo statisíců let.
vysloveně žasla, že jsem se znovu nevytasila s těmi migračními mapami, které mám pověšené v duchu před sebou a nechci je jen tak sundat, a jsou na nich patrné posuny. posuny zvířat a rostlin. během deseti let šest metrů do výšky a šedesát kilometrů severním směrem.

ne že by mi tenkrát chtěla vymluvit klimatickou změnu, dobře věděla, že to nedokáže. ale existují i úplně jiné představy o klimatu, a i když obě víme, že se zatím prosadila jedna teorie, přesto chce poznamenat, že to vůbec nic neznamená. obě přece víme, jak to ve vědě chodí, že ani na ni se nesmíme dívat skrz růžové brýle!

prosím? nebudu přece popírat, že existují lidé, kteří mají úplně jiný vztah k oxidu uhličitému. ještě nedávno se dalo v otázce klimatu dokonce mluvit o vyslovených optimistech.

ale ne, žádný strach, nechce mi dodatečně vnutit klimatický optimismus, když se od něj všeobecně ustoupilo, to nemůže, stejně jako mi nemůže vnutit nějaký jiný optimismus, protože mě zná jako pesimistku, i když opatrnou pesimistku. ale musím přiznat, že kdyby někdo pronikl do mého pesimismu, nemohl by v něm přeslechnout šum, šum protiopatření, která jsou dávno naplánovaná. a jistě s ní budu souhlasit, že můžeme jen doufat, že se z toho šumu stane pořádný zvuk, ano, stane se z něj pevná zvuková kulisa.

*

jako bych to sama nevěděla. nejenže se v holandsku a v dánsku stavějí hráze, také se plánují konstrukce ochranných umělohmotných štítů, které se vynesou do stratosféry, mluví se o částečkách síry odrážejících sluneční světlo, které se mají přimísit do zplodin letadel. o konečných podzemních úložištích CO2, ke kterým by vedly napříč německem plynovody. ano, mluví se o takových nápadech, a sice nápadech, které se hned jeví blízké praxi, ale tyhle nápady mě nezajímají, protože o záchranu nemám ve skutečnosti velký zájem. proč jinak bych před ní shazovala obchod s emisními povolenkami, setkání a konference, návrhy zákonů, sumy vydávané evropskou unií na ochranu klimatu.

ovšem, ekostarosta se svou ekožárovkou je možná trochu směšný, ale copak nezáleží právě na takových lidech?

nemusím do sluchátka křičet tak, copak nevím, že se s ní dá mluvit docela klidně? neztratí nervy jen proto, že já jsem je zřejmě ztratila. to mi klidně prozradí. a to je přece přesně to, co chci. celá zpanikařená k ní vpadnu po telefonu a chci jen to, aby ona zpanikařila taky. ona už ale nebude poslouchat, zacpe si uši, už si to nenechá líbit.

*

ne, nemusím si teď stěžovat! copak neprodělala všechno se mnou? copak nenaslouchala každému scénáři, který jsem vypracovala? všechna ta hysterie kolem nemoci šílených krav, děs z azbestu, strach z polétavých částic prachu, alzheimer, ptačí chřipka, záření mobilů, všechny tyhle strachy předcházely klimatické změně.

a kdo jí to všechno nakukal? byla jsem to jen a jen já. já s těmi svými klimatickými katastrofami, která mi zřejmě nestačily. já s těmi svými jedy v životním prostředí, se všemi těmi výkyvy počasí a původci nemocí, které jsem pak dávala do souvislosti. věřila jsem přece v klimatické katastrofy dávno předtím, než nastaly!

jestlipak si vzpomínám na osmdesátá léta? osmdesátá léta s tehdejší posedlostí zánikem světa? poradili jí, aby vyhodnotila šum zániku světa v mém hlase jako specifické retro osmdesátých let, vysvětlili jí, že jsem šílenství konce světa osmdesátých let obnovila, i když v trochu jiné podobě, s poněkud jinými tématy, ale je to jednoznačně tenhle životní koncept.
ale osmdesátá léta už máme dávno za sebou, nechala si vysvětlit, vyšli jsme z nich sice pořádně odření, ale jsou za námi.

a vůbec, ten neustálý poplach má za následek, že mě už nikdo nechce poslouchat. jestlipak vím, že musím dávkování snížit, čas od času snížit poplašné dávkování, aby účinkovalo? protože ochota reagovat na poplach klesá, vlastně už klesla na nulu. moje poplašné zprávy, které chtěly vyvolat reakci, se vyčerpaly, už je takříkajíc dopoplachováno.

*

měla bych se jmenovat kassandra, řekla mi to už? a sice dvojnásobná kassandra, ne kassandra jednosměrky, ale kassandra, která míří oběma směry, protože nejen že mě už nikdo neposlouchá, ale ani já nikoho neposlouchám, jak zjistila. ale možná to tak bylo i u originální kassandry, protože musel existovat nějaký důvod, proč ji bůh proklel nebo tak něco, protože jinak by to s ní tak nedopadlo.

copak ještě nikoho nenapadlo, aby mi říkal kassandra? teda ona mě tak pokřtila už dávno, v duchu. oslovuje mě sice mým jménem, ale v duchu jsem pro ni jen kassandra. domnívá se, že podobnost je to ohromující, a když si nebudu dávat pozor, mohla bych skončit jako kassandra. a může mi prozradit, že to nebyl hezký konec.

 

dospělí

základní škola jeana paula, freiburg-vauban, 19 hodin

chce hned na začátku předejít nedorozumění. v této místnosti je to už tak dost komplikované. „tak přece hned nezačneme nedorozuměním!“ protože tady jde o nedorozumění. není to tak, jak tvrdím – že mě sem předvolali –, pozvali mě k rozhovoru a já pozvání vyhověla, jak je zřejmé, nemám to teď překrucovat a dělat z toho nátlak.

ale ať si přece nejdřív sednu.
a nechci si odložit kabát?
ne?

jistěže můžu stát, když je mi to milejší, chce mě jen upozornit, že to může trvat déle, kromě toho to velmi narušuje komunikační atmosféru. shromáždili jsme se tady přece proto, abychom nastolili dobré ovzduší, jsme tady přece proto, abychom spolu mluvili, ne? sama jsem si přece vždycky přála, abychom spolu mluvili. a tenhle termín taky neurčila ona, jak si asi teď myslím, domluvili jsme ho společně, když se ze všech stran ozývalo přání, abychom se setkali. uvolila se promluvit jako první nejen proto, že je mluvčí rodičů a taky učitelka na této škole, ale i proto, že se už nějakou dobu dobře známe, a proto, že jsme k sobě pociťovaly sympatie.

*

„dobrá, přejděme k věci.“ to, jak tady vystupuju, ukazuje jen mou nedůvěru, nedůvěru, kterou vnímala už delší dobu a nechtěla ji už protahovat, protože se jí čím dál méně zamlouvá, že se moje nedůvěra nezastaví před ničím. dokonce ani před mým vlastním dítětem ne.

jistě, vnímat svoje dítě jako časovanou bombu, to se dnes objevuje u mnoha rodičů, člověk leccos zaslechne. mluví se o násilí ve školách, o asociálním chování, odmítání komunikace, sabotážních akcích, strůjcích neklidu, každý tady to zná. my rodiče chodíme kolem dětí a díváme se, jak se chovají, sledujeme, jestli se u nich neobjeví nějaká drobná chybka, všímáme si sebemenší poznámky učitelů, ba ještě víc, snažíme se dokonce učitele popohánět, když se nám zdají málo pozorní. žádáme, aby děti dostávaly víc úkolů, protože myslíme na budoucnost, myslíme pořád na další vzdělávací stupeň – na základní škole na gymnázium, na gymnáziu na vysokou školu. potom na profesní dráhu a někdy přeskakujeme jednotlivé stupně a hned vidíme drsné konce.

když jen pomyslí na všechny rodiče, kteří už tady před ní seděli s otázkou na rtech, jestli jejich šestileté dítě nepodává slabý výkon. když pomyslí, jak jsou roztřesení při každé zkoušce, při každém vývojovém kroku dítěte se třesou, jestli se podaří, mluví už jen o tom, co vyžaduje učivo, jaké se požadují vědomosti, o motorických nárocích – a to je taky v principu v pořádku. vždyť nikdo tady v místnosti nechce mít neschopné dítě, nesoustředěné dítě, hyperaktivní dítě, nepozorné dítě, my všichni, co jsme tady, jsme pečlivě vybírali školu a předtím školku, družinu na odpoledne, dětského lékaře, logopeda a někoho na doučování, všichni jsme angažovaní rodiče a staráme se.

ne, nemusím se nijak vymlouvat, většina rodičů panikaří. panikaří na základní škole, panikaří, když jsou děti malé, panikaří ohledně sociálních a kognitivních dovedností svých dětí, zažívají všemožné rodičovské paniky, ale děje se to v jistém rámci. jsou to takříkajíc přechodné paniky, ne trvalé, jaké se vyskytují u mě. Ostatní rodiče mají prostě období, takříkajíc klidná období, vedle krizových časů prožívají také harmonické časy, pauzy, v nichž obě strany, rodiče i děti, nerušeně prožívají všední dny, ale u mě taková mezidobí neexistují, vždycky je přeskočím, ihned se ponořím do představy další krize, i když k tomu nemám důvod. zatímco jiné děti měly dětské nemocí, moje dcera je vůbec neměla, jiné děti prodělaly období vzdoru, moje dcera ne. a já místo abych si blahopřála, rovnou otevřu novou kapitolu, novou kapitolu časované bomby a vymyslím si něco dalšího.

jen ať netvrdím, že to není pravda, už před porodem jsem myslela na všechny možné katastrofické nemoci a anomálie, čekala jsem je všechny, poškození chromozomů, cytomegalii, toxoplazmózu, nejrůznější formy diabetu, vady sluchu, vady zraku, vady polykaní, poškození plic, astma, alergii, duševní retardaci, nedostatečný fyzický vývin, který po narození rovnou zapříčiní motorické poruchy, vyrážku, neurodermitidu, záchvaty kašle, dušnost, podváhu, nadváhu, poruchy vnímaní, všechno, co ještě padá v úvahu, nervové poruchy, poruchy funkce mozku.

to dítě se nehýbe, jak má, řekla jsem hned po porodu, nenavazuje kontakt, je asociální, neučí se skutečně mluvit, pohybový vývoj je abnormální a vůbec: „kde je kognitivní vývoj?“ pořád ještě slyší tuhle úzkostnou otázku, jestli je to či ono normální, takříkajíc ještě v normě. při každé příležitosti jsem větřila anomálie. nedělala jsem to jako normální rodiče, co dítě úzkostlivě měří a váží, ale pak je prostě milují. Já měřila pořád dál, po každém měření následovalo další, jako bych přímo doufala, že něco najdu.

*

jak často se mnou sedávala u kuchyňského stolu a probírala scénáře, možné symptomy, vypočítávala pravděpodobnost nákazy. kolik času jsme spolu strávily u kuchyňského stolu a řešily otázky hrozícího neštěstí, kolik testů se mnou absolvovala? nervozitu před testem, čekání na výsledky, následné ulehčení. žila jsem takříkajíc od ulehčení k ulehčení nebo od úzkostného očekávání k úzkostnému očekávání.

a proč to vykládá? protože je to úvod k hlavnímu příběhu, v němž jsme teď všichni až po uši. je naprosto zřejmé, že jsem své dítě dvacet čtyři hodin denně vnímala jako časovanou bombu, a ona mě chce informovat, že tahle časovaná bomba teď konečně explodovala.

*

tedy jedno ví určitě. děti něco takového nedělají. děti nesedí a nečekají například na pomstu přírody. neříkají „není divu, že se příroda mstí“. takové prohlášení se ale momentálně dá čekat od mé dcery.
jistě, děti mají sklon ke katastrofám. zajímají se o sopečné výbuchy a podobné události. o zemětřesení, doby ledové, hrozící sesuvy půdy, specifické výkyvy počasí, tedy o vichřice, cyklóny, hurikány a laviny, to se nedá nic dělat, prostě je to magicky přitahuje.

ani neví, kolikrát před ní stály děti a vzrušeným tónem mluvily o nadcházejícím konci světa, někdy překvapivě věrohodně. vybavené obrovskými vědomostmi, které se pak na cestě k dospělosti někde ztratí. je neuvěřitelné, co všechno dnes děti znají, k čemu mají přístup, v neposlední řadě díky internetu. mají informace, které ještě vůbec nedokážou správně zařadit.

tohle je základní škola, pro mou informaci jsme ve třetí třídě, nemluvíme tady o čtrnáctiletých.
jak řečeno, normálně mají děti v jistém věku sklony ke katastrofickému vidění, ale drží se to v mezích. existuje tematické omezení toho, co si děti dokážou běžně plasticky představit. ať si tedy nesmyslím, že jejich fantazie sahá do hlubin nedostatku surovin a zdrojů, potenciální ropné nebo ekonomické krize, ne, zaměřují se na mimořádné přírodní úkazy. a navíc se jejich zájem drží jen do určité míry. v tom se můžu spolehnout na její dlouholeté zkušenosti, jistě, vždycky se vyskytnou děti, které se zajímají o odborné vědecké knihy, ovšem skutečně jim nerozumějí, ale to jsou už hyperaktivní děti.

v USA se s tím nemazlí a dávají jim ritalin, masově jim podávají ritalin, ale to není náš přístup. u nás neřešíme problémy výhradně chemicky, my se ještě spoléháme na výchovné metody. takříkajíc na to, že důležité jsou osoby. ano, ještě věříme na sociální vlivy okolí, a to je vymoženost, kterou jistě ani já nemíním hodit jen tak přes palubu.

*

já jsem neviděla fronty na středních školách, v nichž děti čekají, aby si vyzvedly svou denní dávku ritalinu. přece nechci, aby se něco takového objevilo u nás. ovšem může říct, že moje dcera na tom pracuje. je mi známo, co všechno vykládá? vím, s jakými lidmi je v kontaktu? s jakými lékaři a historiky medicíny se stýká, s experty na katastrofy, s environmentálními pověřenci, tvrdí dokonce, že mluvila s odborníky na výživu a virology, lidmi z institutu roberta kocha!

jak říkají učitelé, mé dceři nemůže nikdo nic vykládat o epidemiích, pandemiích, virových infekcích přenášených mezi zvířaty a lidmi, o důmyslných i nesmyslných opatřeních, všechno vždycky už zná dřív, než učitel začne s výkladem. slyšela už o stoupajících procentech, o výskytu ptačí chřipky v meklenbursku-předním pomořansku, o náhlém zvýšení počtu záhadných úmrtí na letištích. malárie způsobená změnou klimatu? moje dcera je informovaná. viry, bakterie, zhroucení imunitního systému, systémové otázky – moje dcera všechna data dávno zná. ať se učitelé snaží o osvětovou výuku, jak chtějí, ona je vždy o krok napřed. a nejen to – ona není ani trochu spokojená se způsobem, jakým to učitelé podávají, neustále jim odporuje, tvrdí, že nebezpečí podceňují.

*

pokud ví, té malé nejde z hlavy, že se u lidí neustále objevují nová virová onemocnění, neustále má před očima stoupající čísla, narůstající počet virových onemocnění, poruch imunitního systému a vyvozuje z toho důsledky, vymýšlí scénáře, které z toho plynou. například, že se u lidského druhu objevuje stále víc autoimunitních chorob, takže jednoho dne dojde k celospolečenskému selhání orgánů. nebo že počet virových onemocnění neustále stoupá, až nakonec viry převáží a budou lidský organismus udržovat při životě jen jako užitkové zvíře. někde pochytila, že v lidském těle je už víc baktérií a virů než vlastních buněk, a to ji nedá spát, nebo že houby a jejich výtrusy mohou v arktickém ledu přežívat celá staletí! „tyhle houby nás všechny přežijí!“ zní její heslo. chce dát nemocem takříkajíc přednost před fiktivním zdravým stavem, který podle jejího mínění stejně neexistuje.

*

cože? já o tom nevím? podívala jsem se na ni někdy pořádně? poslouchala, co vykládá? mluvila s ní? odpovídala na její otázky? ale to lze dnes těžko předpokládat vzhledem ke všem těm kampaním, které se kvůli tomu dělají, při všech těch billboardových akcích ministerstva pro rodinu, reklamních spotech a rozhlasových pořadech, které se zaměřují na to, aby byly děti více ochotné k otevřenému rozhovoru.

jako všichni rodiče jsem si myslela, že o své dceři všechno vím. my rodiče jsme sice slyšeli o pavučině nepozornosti, která nás může kdykoliv pohltit, ale nakonec stejně nevěříme, že se to týká zrovna nás osobně, že zrovna my jsme odstřižení od toho, co dělají naše děti. největší starosti si o své děti dělají právě ti rodiče, kteří s nimi nejméně mluví. vymýšlejí si nejbizarnější výmluvy, proč nemají čas se dětmi zabývat. říkají, že toho mají tolik na práci, což je většinou pravda. mluví o časových okénkách, která si musí zorganizovat, okénka pro rozhovor, společné jídlo. děti se pak do takových okének dívají a vidí své vyčerpané uhoněné rodiče – ale, jak rodiče tvrdí, přece jen si o nich mohli udělat obrázek.

ano, intervaly se zvětšovaly. proto si může dovolit otázku, jestli jsem pro svou dceru ta, co jí naslouchá, nebo ta, co nenaslouchá. jestli jsem například schopná správně posoudit věk svého dítěte. má podezření, že podle toho, jak se svým dítětem jednám, ho už považuju za dospělé, ale ráda by mě informovala, jak staré mé dítě skutečně je.

*

jistěže je to moje osobní věc – ale nevěří, že bych si to skutečně myslela – nevěří tomu ani gerit, ani martina a silke. můžu se zeptat všech, co tu jsou, nenajde se nikdo, kdo by si nemyslel, že se teď zatvrdím.

tohle všechno není mínění jednotlivce, myslí si to i ostatní, mluví například i za mého muže. dává jí zapravdu stejně jako ostatní. a možná chce teď něco říct, „gerite, chceš něco říct?“ ne, škoda, protože tohle by se nemělo zvrhnout v monolog, to není v zájmu věci.
ale nemůže prostě uvěřit, že zrovna já, která jsem dosud prožívala každou rodičovskou paniku, nemám ani tušení, co se děje. zná mě přece jako opatrnou ženu, i když někdy až moc opatrnou, ne jako člověka, který se úplně odpojí od dění kolem sebe.

*

vezměme si tedy fakta. fakta jsou taková, že máme co dělat s opravdovou epidemií, a tu musíme zadusit v zárodku, najít jejího původce. původce, který ovšem sám zřejmě nevykazuje symptomy. je těžké definovat, jaké povahy ta epidemie je. řekla by, že je to spíš zásadní připravenost k nemoci než nějaká konkrétní nemoc. rodiče už ovšem své děti vůbec nepoznávají, unikají jim. „tak jsi to formulovala, že, mareike?“

samozřejmě že budu své dítě bránit. kdo by to na mém místě nedělal, která matka by to nechtěla, a já jsem přece, co se mého dítěte týká, známá jako lvice. ale přesto musím pochopit, že takhle to dál nejde. ani nemám říkat, že doma to má dcera nedělá, nemám se vymlouvat, dítě opakuje to, co vidí a slyší doma, to nemůžu popřít, a protože ji prakticky vychovávám sama – „promiň, gerite!“ – jsem odpovědná za to, co se děje doma. dítě napodobuje. jestli doma vidí, že se očekávají jen samé katastrofy, tak si tohle katastrofické očekávání přinese do školy.