„Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni uvěřit čemukoli.“ Tak zní často citovaný a komentovaný výrok připisovaný britskému katolickému konvertitovi G. K. Chestertonovi. Mnozí jej používají jako bonmot, jiní se ale podobná tvrzení pokoušejí precizně vyargumentovat. Cosi analogického vyjadřoval například filozof Max Scheler („Každý smrtelný duch věří buď v Boha, nebo v modly“) či sociolog Daniel Bell („Kde selhávají náboženství, objevují se kulty“). V češtině zatím nejobsáhlejší knihu na zmíněné téma nedávno vydalo nakladatelství Leda pod názvem Pozemské mocnosti: politická náboženství od Velké francouzské revoluce do 1. světové války. Jejím autorem je Michael Burleigh (*1955), který patří mezi nejznámější a nejvýznamnější britské historiky. Vystudoval středověké a moderní dějiny na londýnské University College, poté učil na prestižních univerzitách v Anglii (LSE) i v Americe (Stanford). Je členem britské Royal Historical Society a mnichovského Institut für Zeitgeschichte. Věnuje se převážně moderní pruské a německé historii, zvláště studiu nacismu, rasismu a totalitních ideologií vůbec. Na tato témata publikoval řadu knih, z nichž většina vyšla nejen v mnoha evropských jazycích, ale i v čínštině a japonštině a stala se podkladem pro anglické televizní dokumentární pořady. Mimořádný ohlas získala jeho kniha Třetí říše (Argo, 2008), jejíž německé vydání označil český historik Jan B. Uhlíř za mistrné dílo, česky vyšel rovněž Rasistický stát: Německo 1933–1945 (Columbus, Praha, 2010), jehož je Burleigh spoluautorem.

Ve své nejnovější přeložené knize historik líčí období od Francie Ludvíka XVI. přes vypuknutí francouzské revoluce roku 1789, vznik národních států, zápas o podchycení dělnictva a sociální otázky, počátky Armády spásy, vyhlášení papežské neomylnosti, Bismarckův kulturkampf s katolickou církví, postupné vyrovnávání se Vatikánu s demokracií, revoluční násilí v Rusku a Dreyfusovu aféru až do první světové války. Sleduje přitom politický zápas křesťanských církví s moderními státy na pozadí různých pseudonáboženských ideologií – Robespierrova jakobínského deismu, comtovské Velké bytosti lidstva, saint-simonovského a marxistického beztřídního ráje budoucnosti – „s jejich zatím ještě komickou, protože předtotalitní občanskou liturgií a rituály odvozenými z křesťanství“.

Francouzskou revoluci autor jednoznačně odsuzuje: v souvislosti s masovými vraždami, které v jejím průběhu probíhaly, mluví o genocidě, již srovnává například s tou v Kambodži ve 20. století. Nemůžeme jej ale obviňovat z přílišné zaujatosti: kritizuje stejně tak „téměř umíněný obskurantismus“ papeže Pia IX. (1792–1878) jako intelektuály, kteří se ušklíbali nad katolickou církví, ale aby zaujali „kritický postoj k autoritářství akademického establishmentu, je ani nenapadlo“. Vymezuje se jak proti náboženským fundamentalistům, tak proti militantním zastáncům vědeckého redukcionismu. S moudrou shovívavostí referuje o bojovných odpůrcích tradičních církví, kteří se přitom obávali svých zbožných manželek, takže raději souhlasili s tím, aby jejich děti šly k prvnímu svatému přijímání, i když to pak jen obtížně vysvětlovali svým ideovým druhům a spolustraníkům. S těmito muži, kteří se snaží o zachování domácího smíru, sympatizuje zřejmě více než s Voltairem, který s jistou nadřazeností hlásal, že se sice nebojí pekla, ale jako svého osobního sluhu chce zaměstnat výlučně křesťana, protože jiný sloužící by ho dříve či později totiž okradl. S humorným nadhledem autor píše i o bláhové snaze sociologa Augusta Comta, který před smrtí nabídl jezuitům spojenectví ve společném boji proti deismu – podmínkou mělo být to, že se vzdají kultu Panny Marie a vymění jej za uctívání celého lidstva. Pozastavuje se nad tím, jak jednotliví křesťanští duchovní na obou stranách fronty povzbuzovali zápal pro vzájemné vraždění v první světové válce (kupříkladu v Německu ve jménu „pravého“ náboženství vyzývali k boji s barbarstvím Rusů, ateismem Francouzů a chamtivým merkantilismem Angličanů). Ale současně oceňuje mírové iniciativy tehdejšího papeže i to, že vlastenectví francouzských katolíků přispělo k vylepšení vztahů mezi sekularizovanou republikou a církví.

O tom, že komunismus se dá popsat jako věroučný systém podobný těm náboženským, už bylo napsáno mnoho. Z Čechů to byl například teolog Karel Skalický, jenž ironicky vylíčil marxismus-leninismus jako mytologii, v níž je nejvyšším bohem Hmota, která prochází stálými metamorfózami. (Jejich hnací silou je Dialektika, druhý mocný bůh panteonu, který teprve dává Hmotě život.) Stále se přitom objevují nové důkazy o síle komunistické víry: nedávno například v knize Martina Gromana Komunista bez legitimace: Stanislav Budín. (Ústav pro studium totalitních režimů, Praha, 2015), v níž se o tomto komunistovi vyloučeném z KSČ říká, že kromě hlubokého vztahu k manželce fungoval v jeho životě jako jediná kontinuita jen jeho ideál komunismu, kterého se do konce života nechtěl vzdát.

Burleigh v knize pozorně a důkladně sleduje autory, kteří už před ním v minulosti souhrnně zkoumali tento fenomén „politických“ nebo „sekulárních náboženství“, jedním z prvních byl podle něj pražský rodák Franz Werfel, který na přednáškovém turné po Německu roku 1932 označil komunismus a nacismus za „protináboženské náhražky náboženství, nikoli pouhé politické ideály“. Dále autor uvádí francouzského sociologa a politologa Raymonda Arona, německého novináře Fritze Gerlicha, maďarského scenáristu Reného Fülöp-Millera nebo amerického protestantského teologa Reinholda Niebuhra, jenž víru sovětského komunismu „ekumenicky“ zařadil mezi světová náboženství. Významné místo v autorově výkladu zaujímá též politický filozof Eric Voegelin, jenž se snažil prokázat, že komunismus, fašismus a národní socialismus nebyly jen produktem „omezenosti několika intelektuálů devatenáctého a dvacátého století, ale kumulativním důsledkem nevyřešených problémů a plytkých pokusů je řešit v průběhu celého tisíciletí západních dějin“. Když se pokoušel se s nimi potýkat, zacházel přitom až do daleké minulosti: první „imanentní“ náboženství podle něj zavedl již faraon Amenhotep IV., když se prohlásil za syna boha slunce Atona a změnil si jméno na Achnaton. Srozumitelněji než Voegelin psal anglický katolický historik Christopher Dawson, který tvrdil, že „příčinou nesnášenlivosti a násilnictví nového politického pořádku je odhodlání okamžitě a na místě vybudovat nový Jeruzalém… Jestliže věříme, že nebeské království lze nastolit politickými a ekonomickými prostředky a že může mít podobu pozemského státu, pak lze stěží namítat, že si takový stát činí nároky na naprostou kontrolu nad životy jednotlivců a požaduje, aby se mu tito jednotlivci bezvýhradně podřídili… Jde o základní omyl, o pomíjení dědičného hříchu a jeho důsledků. Vyhnání z ráje se jeví jen jako selhání politického nebo ekonomického uspořádání. Stačí zničit kapitalistický systém, moc bankéřů či Židů, a ocitneme se opět v rajské zahradě.“

Burleigh ale i prakticky dokládá, jak například vypadaly méně známé počátky komunismu. Ty spojuje s britským křesťanským (a utopickým) socialistou Johnem Goodwynem Barmbym (1820–1881), který založil Společnost pro komunistickou propagandu a vydával noviny Promethean aneb Komunikační apoštol. V duchu zmíněného A. Comta se sám prohlásil za „pontifarchu komunistické církve“ a komunismus za konečné náboženství lidstva: „Věřím, že je božím dílem a individualismus pochází od ďábla.“ Vymyslel rovněž periodizaci dějin do čtyř etap, završených konečnou fází komunistické společnosti – a kromě toho zavedl nový kalendář a vegetariánský stravovací režim. Během pobytu na ostrovech Wight a Man, kde se pokusil založit další komunity, vypracoval iniciační rituály pro komunistické nováčky: tři koupele – „studená, horká a vlažná, zakončené pořádnou rozcvičkou a posledním pomazáním aromatickým olejem a voňavkou“. Jak tedy autor přesvědčivě ukazuje, raný komunismus byl tedy „prosáklý náboženským symbolismem, jakkoli se to jeho pozdějším ideologům nehodilo do krámu.“ Kupříkladu první vysloveně dělnické francouzské noviny L’Atelier otiskly rytinu, na níž Kristus stojí na vrcholu světa, v ruce drží stuhu s nápisem „bratrství“ a levou nohou zašlapává hada egoismu.

Stranou přitom v knize nezůstává ani umění. Jednak jako platforma pro tematizaci dobových ideologických bojů jako v románech Dostojevského, za druhé jako přesvědčivá ilustrace tehdejších sociálních problémů u Charlese Dickense. A ještě významněji pak obecně jako cosi, co mělo člověka povznášet do vyšších sfér a v tomto smyslu plnit společenskou funkci „překonaných“ náboženských kultů. Třeba návštěva koncertů klasické hudby měla přísně ritualizovaný charakter. Jako jednoho z oblíbených skladatelů uváděné hudby přitom autor zmiňuje i Antonína Dvořáka, hluboce věřícího katolíka, jemuž by se způsob, jakým Burleigh o recepci i jeho díla pojednává, patrně příliš nezamlouval…

Na recenzovanou knihu navazuje další, jejíž originální titul zní Sacred Causes: Religion and Politics from the European Dictators to Al Qaeda. Proto publikace nemá žádný zřetelný závěr a působí snad trochu neukončeně. I tak v ní ale najdeme jisté výhledy k naší současnosti. Autor například v souvislosti s Aronovými slovy o doktrínách, které v „duši současníků vyplní uprázdněné místo víry“, zmiňuje současné uctívání popových hvězd projevující se i nápisy jako „Eric Clapton je bůh“. Přitom nadhazuje provokativní otázku, „kdy, proč a jak se popkultura nebo masový sport stávají zdrojem spásy a v bezbožné době nabízejí duchovní útěchu, kdežto náboženství do její oblasti nezasahuje a je jen pododdílem psychoterapie nebo ideologie New Age, jak ukazuje třídění literatury v knihkupectvích“. S jistým odstupem rovněž píše o snahách po vytvoření „občanského náboženství“ v Evropě, avšak jiného než za účasti idolů slavných zpěváků. Nepodařilo se mi ovšem ověřit autorovo tvrzení o tom, že jistá nizozemská ministryně plánovala rozesílat žadatelům o občanství video s tulipány a větrnými mlýny, životopisem Viléma Oranžského, slunícími se ženami nahoře bez a svatbou homosexuálů, aby získali představu o „podstatě“ moderního života v Nizozemsku.

V mnoha ohledech autor neříká nic nového: trend nepravého zbožštění věcí, osob, kolektivů či idejí kritizovali před ním již mnozí, na poli literární vědy například René Girard. V češtině jde už o čtvrtý titul obsahující spojení „politické náboženství“ ve svém názvu. Jistý recenzent dokonce o Burleighově knize snad trochu neuctivě napsal, že je toliko prodlouženým komentářem k Chestertonovu výroku, který jsme citovali výše. Ať už to ale budeme vnímat jako pochvalu, nebo jako znevažování, ocenit na tomto díle každopádně musíme, že ony obecné teze přesvědčivě dokládá a bohatě ilustruje na konkrétních lidských příbězích či dobových argumentačních postupech: například když představuje nacionalistické brožurky, které se formálně i obsahově silně inspirovaly katolickým katechismem. A nezůstává jen u akademického zkoumání minulosti, ale snaží se z něj vyvodit i podněty pro současnost. Autorův pohled není černobílý, nedívá se nostalgicky do idealizované zářné minulosti, ale realisticky ukazuje, kam až mohou snahy po zničení tradičních náboženství vést. V tom jeho kniha představuje stále platné varování. Snad se někdy dočkáme i českého překladu jejího zmíněného pokračování.