Američané jsou „takřka vyvolený lid“ (A. Lincoln). Národ, s nímž Bůh uzavřel smlouvu. „Tato smlouva nás zavazuje. Spravedlivě vymyšlena, napsána ve svobodě, uzavřena ve svornosti má jednoho dne okřídlit naděje celého lidstva. Když dodržíme její podmínky, naše dílo se zdaří“ (L. Johnson).

Takto bychom stručně a neúplně mohli postihnout „civilní náboženství“, na které v nějaké formě odkazují projevy většiny amerických prezidentů a s nímž se ztotožňuje většina populace USA, nejvíce mormoni, adventisti a evangelikálové. Český politolog Jan Jüptner se tomuto tématu věnuje dlouhodobě, už roku 2008 publikoval hutnou studii, a nyní vydává obsáhlou knihu Civilní náboženství: nový pohled na to, na čem nám skutečně záleží. V ní mapuje civilně náboženské úvahy vedoucí od antiky až k systémové teorii 20. století (Varro, Vico, Rousseau, Bellah, Luhmann).

Jestliže mnozí autoři v minulosti poukazovali na to, že údajně neměnné, jednou provždy dané kategorie jsou pouhými konstrukty, které je třeba zbavit jejich domnělé sakrální aury, případně – jako u nás Vladimír Macura– líčili, jak tyto umělé entity vlastně vznikaly, Jüptner a myslitelé jím citovaní mluví vlastně o tomtéž, ale z opačného hlediska. I když nezastírá, že civilní náboženství může být i zneužíváno (G. Bush mladší), především dokládá, že podobnou mytologickou legitimizaci, metafyzické ukotvení potřebuje každá společnost, pokud má vůbec fungovat. Veřejný prostor prostý náboženství je třeba podle J. Neuhause totožný s koncem demokracie. Co je opravu důležité, musí být pro případ ohrožení sakralizováno.

Autor líčí republikánskou a demokratickou verzi civilního náboženství, zkoumá, jak se může proměňovat v dobách krize či ohrožení, může být mocnou mobilizační silou v boji proti nepřátelům, a to buď některým zřetelně identifikovaným, nebo obecně proti „nepřátelům lidstva“, jako jsou bída, nemoci či válka sama. Jüptner se ptá, zdali jde v případě civilního náboženství spíše o archaickou strukturu, která přežila sekularizaci, nebo je to „civilizační výdobytek“. Nápaditě ukazuje, jak se přitom uctívané a vzývané hodnoty Pravda, Spravedlnost, Láska, Svoboda přesouvají „z náboženského do civilně náboženského režimu“, případně že zaujímají jakousi „střední polo-sekularizovanou polohu“. A jak se směšuje či prolíná perspektiva náboženská a politická: „Svoboda je plánem nebes pro lidstvo i nejlepší nadějí pro pokrok zde na Zemi současně“ (G. Bush mladší). Okrajově se dotýká i toho, zdali lidé mohou současně věřit v Boha tradičně náboženského i nekonfesijně občanského, a odpovídá, že lidé dovedou bez problémů přepínat „mezi realitami a rolemi“. Dodejme, že podobně jako v antice, kdy lidé mohli současně věřit v „bohy básníků“ (tj. bohy mytologie), „bohy občanů“ (tj. bohy náboženství) a „bohy filozofů“ (ti byli stejní, ale interpretovaní jako symboly).

Autor ale naštěstí nepíše jen o Spojených státech, i když tam prý civilní náboženství dospělo ke své „nejčistší a nejvíce žádoucí podobě“, což je ale dost sporné tvrzení. Zmiňuje se i o Evropě, v níž jsou častěji sakralizovány hodnoty jako Demokracie a Rozum. A zvláště se pak věnuje České republice, která podle něj představuje unikátní příspěvek k teorii o civilním náboženství. Když pátrá po občanském konsenzu, do kterého by bylo možné „pozvat všechny občany“, tvrdí, že i ve všem jinak odlišní příznivci KSČM a ODS se shodnou na úctě k Janu Husovi. Sleduje historii vzniku hesla Pravda vítězí, jež je „na polovině cesty mezi křesťanstvím a sekulárním nacionalismem“, i to, jaké místo „svrchovaný nárok Pravdy“ zaujímal třeba v textech teologa a duchovního Českobratrské církve evangelické Jakuba Schwarze Trojana, který mimo jiné pohřbíval Jana Palacha. Obsáhle se také analyzuje Havlovo heslo o pravdě a lásce i ostré útoky, kterým byli „pravdoláskaři“ vystaveni. Jüptner se přitom neschovává za nějaké nezaujaté vědecké ptydepe a otevřeně konstatuje, že na rozdíl od svého předchůdce produkoval V. Klaus coby prezident řečnické banality. A že „pravda a láska“, která mimochodem figuruje i ve slibu současných českých skautů, u svých protofašistických kritiků zaujímá podobnou pozici jako židovství v 19. století: pozici strašlivého nebezpečí, kterému jsou údajně vlastní snahy o zničení vlastního národa. Svoje analýzy autor podkládá podrobným průzkumem dobového tisku, i když na druhou stranu je možné mu vytknout, že neuvádí žádnou literaturu, která by popisovala Havlův spirituální vývoj, nebo obecnější texty popisující náboženskou scénu u nás (což ovšem nebyl přímý autorův cíl).

Je zřejmé, že u nás asi ještě dlouho prezidenti nebudou ve svých projevech mluvit o tom, jakou smlouvu Bůh uzavřel se svým vyvoleným národem, Čechy, a pokud by se o cosi podobného nějaký politik pokusil, vyvolal by minimálně silné rozpaky (úplně stačilo, když si jistý církevní hodnostář před časem dovolil zasvěcovat náš národ Panně Marii). Je ale velkou autorovou zásluhou, že se snaží k nám pojem „civilního náboženství“, jakkoli nejasný a proměnlivý, vnášet a poskytovat tak nový kontext třeba k debatám o tom, co Tomáš Halík nazývá českým „něcismem“.