S dílem německo-amerického politického filozofa Erica Voegelina (1901–1985) se musel setkat každý, kdo se někdy zabýval filozofií, dějinami, religionistikou, teologií či politologií. Z rozsáhlého a hutného Voegelinova díla u nás vyšly např. jeho Vzpomínky na život a filosofii (CDK 1998), výbor z textů pod názvem Kouzlo extrému: revolta proti rozumu a skutečnosti (Mladá fronta 2000) a jedna z jeho nejznámějších a často překládaných knih, Politická náboženství (Oikúmené 2015). Voegelinova opera omnia jsou tak objemná, že z nich vydavatelství mohou pořizovat spíš jen výbory. Existuje ovšem naděje, že jej některé učiní osou svého nakladatelského plánu a postupně vydá všechny jeho spisy právě tak, jak to např. v olomouckém Refugiu dělají s dílem Tomáše Špidlíka.

Každá z Voegelinových prací je charakteristická velkou mírou kontextuality a multioborového uvažování. Má-li někde slovo renesanční ještě svůj význam, má ho právě u Erica Voegelina. Snad nikde jinde se nesetkáme s prolínáním kultur, malých i velkých civilizačních celků, náboženství, filozofií, jazyků a téměř až neuvěřitelného množství reflektovaných reálií a pojmů jako u Voegelina, univerzitního profesora, člověka na rozhraní, kterého nemohly obsáhnout žádné škatulky profesní příslušnosti ani nálepky typu konzervativní, náboženský či věřící. Mám za to, že nejlépe se k němu hodí tyto přívlastky: nesmírně pracovitý a činorodý člověk, polyhistor s téměř neuvěřitelnou mírou akribie, vynikající diskutér a jeden z nejplodnějších autorů své doby. Byl to Eric Voegelin, německý exulant utíkající před nebezpečím hrozícího nacismu, kdo dal návratu ke kořenům filozofického, náboženského a politického myšlení a relektuře některých klíčových textů starověku a středověku nový význam a směr. Ne nadarmo nalezneme v posledním výběru jeho prací, pojmenovaném Zkušenost a symbol. Texty z let 1960–1977, slova, která jsou pro jeho filozofické přemýšlení příznačná. „Západní filosof ve dvacátém století po Kristu se nachází v podstatě ve stejné pozici jako egyptský myslitel ve dvacátém století před Kristem... Oba hledají skutečnost, která v obrazech kolem už nežije, a oba chtějí osvobodit význam symbolů zneužívaných v každodenní debatě.“ Tato věta je Eric Voegelin sám.

Nově vydaný výbor pozdních Voegelinových textů je ukázkovým příkladem autorova filozofického záběru a originálního stylu, jimiž ohledává zvolené téma v jeho vnitřních a vnějších souvislostech. Výběr, který pořídil a skvěle přeložil Jan Frei a jehož vydání se ujalo brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury, sestává z pěti jednotlivých prací, které spolu – tak jak to u Voegelina bývá – souvisí i přes rozdílné téma úvah. Čtyři z předložených textů byly zamýšleny a některé prosloveny při různých příležitostech jako akademické přednášky. Zmínka o přednáškách by se mohla zdát zbytečná, jenže není. Začte-li se čtenář do Voegelinových výpovědí, první, čeho si všimne, je ráz jeho myšlenek s mnoha odbočkami, návraty a asociacemi. Jen těžko byste u něj hledali i jen holou větu, kterou by bylo možné při čtení, natož při poslechu, přejít jako nedůležitou a okrajovou poznámku. Jak se asi Voegelinovy přednášky poslouchaly? „Doktrinální existence ovlivňuje operace mysli.“ nebo „Díky ideační schopnosti intelektu lze objevené charakteristiky existence generalizovat v povahu existence, vytvořit ideu existence a dospět k tvrzení, že původ a cíl existence nelze najít v žádné existující věci.“ U Voegelina nelze přeskakovat a spoléhat se na odlehčené pasáže, kde by si čtenář či posluchač mohl vydechnout. Jednou má jedna jeho věta sílu celé kapitoly. Podruhé se celá přednáška nese v duchu středověké rozpravy tak, jak ji známe u jeho oblíbeného autora Tomáše Akvinského. Nic tu není podružné. Každé slovo autor pečlivě váží, což je patrné i na způsobu jeho psaní, jež mluvené slovo a dialog předpokládá. Předpokládá však ještě jednu věc: znalost a porozumění filozofickému myšlení antiky, středověku i východních náboženských systémů a alespoň základní povědomí o stěžejních řeckých a latinských filozofických pojmech a kategoriích, které Voegelin s naprostou samozřejmostí užívá jako něco zcela aktuálního, všeobecně známého a živého. A aby toho nebylo málo, předpokládá také čtenářův vhled a zájem o celosvětovou historii, kulturní antropologii, psychologii, gnózi, velká monoteistická náboženství i náboženská hnutí východu a předkolumbovské Ameriky. Stejně tak očekává orientaci ve staroegyptské a mezopotámské teologii a zvláště v kosmologii, které tvoří významnou část jeho vlastních úvah. Také proto se u něj můžeme na jedné jediné stránce setkat s citáty z Bible, Aristotela, Tomáše Akvinského, zlomků egyptských náboženských textů nebo Rgvédy. Voegelinův záběr, jak dosvědčuje i tento výbor, je v jistém ohledu nenapodobitelný. Jeho do hloubky jdoucí a asociativní myšlení nemá podle mého mínění ve 2. polovině 20. století ani obdoby, ani své následovníky. Voegelin je solitér, jehož dílo by za běžných okolností psaly celé autorské týmy. Jeho sebrané spisy, které vyšly ve 34 svazcích, jsou dodnes revidovány a doplňovány. Za zmínku stojí poslední, 34. díl, znějící v originále Autobiographical Reflections. Glossary and Index, v němž čtenář nalezne mj. rozsáhlý slovník pojmů, z nichž některé Voegelin sám vytvořil. Pro orientaci v jeho pracích se zdá být nadmíru potřebný. Autor sám vždy ovlivňoval směr mnoha oborů a také tvořil originální filozofický jazyk. Těžký a náročný, bez zbytečných ornamentů a mnohomluvné rozvláčnosti. Aktualizace symbolů je na jazyku přece bytostně závislá.

Nejinak je tomu i u knihy o zkušenostech a symbolech, ve které se Voegelin zabývá těmito tématy: 1. O debatě a existenci, 2. Nesmrtelnost: zkušenost a symbol, 3. Evangelium a kultura, 4. Na počátku a za. Meditace o pravdě, 5. Ekvivalence zkušenosti a symbolizace v dějinách. Ze čtyř přednášek a jedné nedokončené studie (4) čtenáře možná nejvíc zaujme téma třetí a čtvrté, která jsou typická autorovým teologickým přesahem a jsou živá i v současném filozofickém, bohosloveckém a politologickém diskurzu. Ostatně, řada Voegelinových prací byla určena i teologickým posluchačům nebo si je našla, ať ve Spojených státech, či v Německu, a do určité míry suplovala chybějící teologické výpovědi, po kterých lidé křesťanské orientace někdy marně toužili, a to hlavně po událostech druhé světové války a v období sociálních bouří a občanského vzepětí 60. let 20. století. Pro teologickou rozpravu své doby znamenaly jeho úvahy vítané občerstvení a přelom či náraz asi tak jako texty teologů Karla Bartha, Paula Tillicha, Romana Guardiniho, Hanse Urs von Balthasara, Alberta Schweitzera, Dorothee Sölle či Georgije V. Florovského. Každý čtenář si v jeho úvahách, které tu úzce, tu volněji spojují mnoho různých témat napříč staletími a kulturami, jistě najde to, na co může reagovat na pozadí svého vlastního studia a četby; a možná mu v tom mohou pomoci i autorova slova o filozofii: „Filosofie proto není podnik samotářský, nýbrž společenský. Její výsledky se týkají každého; sapiens se do ní pouští zástupně za každého.“

Stěžejním motivem jeho reflexí je konstatování, že lidé moderní doby již nežijí v „kosmu, jak mu rozuměli naši předkové“. Používáme zčásti jiný jazyk, jiné symboly, jiné znaky. Jak se lze, ptá se Voegelin, orientovat ve starobylých textech (nejen) antických autorů nebo myslitelů typu Tomáše Akvinského, když z mnoha a mnoha důvodů již nebereme v potaz (anebo je relativizujeme) Bibli a rozměr starozákonního a novozákonního Zjevení, a dokonce ani rozum samotný? Jak se lze (a jde to vůbec?) filozoficky vztahovat k „otázkám pravdy“, když dříve obecné teologické a filozofické argumenty nepoužíváme a máme je – někdy právem – za zastaralé a vyčerpané? Voegelin volá po sestoupení níž, což neznamená nic jiného než hledání na „úrovni existenciální pravdy“. Německo-americký filozof traktuje podstatné pojmy např. antické filozofie a sestupuje do jejich jádra i na jejich etymologické úrovni. Někdy cituje ze starobylých, zvlášť antických autorů spíš volně, jindy se drží originálu i překladu do nejmenších detailů. Cítíte, jak starým jazykům rozumí a jak s nimi pracuje svobodně a s jistotou, jako by byly jeho jazykem mateřským. Pohybuje se v nich jako doma, a snad právě proto si může dovolit nabídnout i tuto tezi: Je třeba osvobodit význam symbolů, které jsou v odborné, natož v každodenní debatě posunuté ve svém významu a někdy, a to nejen v totalitních systémech, dokonce zneužité až do grotesknosti. Moc dobře ví, co se může stát a stává s lidským slovem, s literárním textem, ukotveným redakcí a tradicí. Ví, co se slovem dokáže udělat politická moc a víra povýšená na ideologii. Ví, že „tuhnutí slova“ a jeho zakonzervování má pozitivní i negativní důsledky. Fixace filozofického nebo náboženského slova sice umožňuje jeho předávání napříč generacemi a kulturami, zároveň je ale ohroženo zdánlivě pevnou strukturou a podobou symbolů, které už zdaleka nevyjadřují to, co vyjadřovaly před tisíci lety v ústní a pozdější písemné tradici. Člověk se mění a hledá sám sebe. To je, oč tu běží. Písmo (text) se tak stává „ochranným nástrojem“ i problémem, jak je to patrně nejvíce zřetelné u biblických textů nebo starobylých mezopotamských mýtů, vyprávění, modliteb a písní. V jaké z vrstev je schopen moderní čtenář číst některé z velkých mytologických textů? Co vlastně čte, co ve své četbě opomíjí a co naopak čte navíc? I sám autor změnil některé své filozofické závěry, zvlášť co se týče historických schémat dějin, které se mu posunuly od lineárních k dějinám, v nichž se odehrává tajemství (mystérium) zjevování i střetávání božského s lidským. „Hledání konstant lidského řádu ve společnosti a dějinách,“ píše Voegelin, „nemá v přítomné chvíli jasno o svém jazyce.“ Hodnota vypovídající řeči tedy netkví v symbolech samotných, ale ve „zkušenostech, které je zrodily“. Nejde tu o detektivní hledání podstaty symbolů (a obrazů), ale spíš o porozumění lidské dějinné zkušenosti. Řečeno autorem jako leitmotiv jeho úvah: „Tím trvalým v dějinách lidstva nejsou symboly, ale sám člověk hledající své lidství a jeho řád.“ Filozof tak v rukou trpně neobrací mrtvé symboly a znaky minulých věků. Vrací se sice do „neznámé země“, ale přesto do země a jejích dějin, které spoluvytvářeli lidé, kteří tak jako my hledali smysl své vlastní existence. Důležitým předpokladem je, aby příliš nepodléhal významové mapě své doby ani se příliš nestylizoval do pozice svých dávných kolegů. Tlak na přizpůsobení se diskurzu přítomné doby může způsobit takovou míru deformace, že člověk není schopen vytěsnit ustavičné „našeptávání“ toho, co je správné, co pravda a kudy jít. Voegelinova představa cesty, která dokonale kopíruje i jeho vlastní osud, je cestou „vzhůru ke světlu, ne dolů do jeskyně“.

„Hledání pravdy dává smysl jen za předpokladu, že pravda, kterou člověk vynesl z hlubiny své psyché, ačkoli to není poslední pravda skutečnosti, reprezentuje pravdu v božské hlubině kosmu.“ I díky zkušenosti s transcendencí (světem přesahu, světem za), která stojí za symboly a symbolickým jazykem, může u člověka dojít k důležitému duchovnímu průlomu, posvátnému vyjevování či určitému „skoku v bytí“, které jsou pro něj i pro společnost rozhodující. Možná že právě my žijeme v době nových etických zlomů, jak je v historii lidstva zaznamenali religionisté. Jaký duchovní průlom nás asi čeká? A jak bude vypadat náš „skok v bytí“?