Jørn Lier Horst (nar. 1970) je jedním z nejvýznamnějších norských detektivkářů. Vystudoval policejní akademii, kriminologii, filozofii a psychologii, téměř dvacet let pracoval jako vyšetřovatel, ale už patnáct let píše detektivky, od roku 2013 je spisovatelem na plný úvazek. Za svůj román Jakthundene (Honicí psi, 2012) získal nejvýznamnější norské i celoseverské ocenění v oblasti krimiliteratury, Cenu Rivertonova klubu a Skleněný klíč. Do češtiny byl zatím přeložen jeho krimi román pro mládež Záhada mloka (česky 2014) a jeden krimi román pro dospělé Na zimu zavřeno (česky 2014).

iLiteratura: Jste bývalý policista, pracoval jste téměř dvacet let jako vyšetřovatel, vystudoval jste kriminologii, filozofii a psychologii. Co vás přimělo k rozhodnutí začít psát detektivky? Kde se vzal ten impuls?
Jørn Lier Horst: Řekl bych, že to bylo spíše obráceně. Stal jsem se policistou proto, že jsem četl detektivky a napínavou literaturu. Když mi táta předčítal časopis Kačer Donald, měl jsem z něj nejraději detektivní příběhy s Mickey Mousem. Vždycky jsem vyhledával knížky, ve kterých se vyskytovaly záhady, a zřejmě jsem se stal policistou právě proto, abych takové záhady mohl sám řešit. Ovšem ještě zábavnější je záhady vytvářet. Celé to ale začalo trochu náhodou. Ležel jsem v posteli a četl detektivku, která byla tak mizerná, že když jsem ji dočetl, práskl jsem s ní o zeď, skutečně jsem s ní práskl, a řekl manželce, která ležela vedle mě, že bych to sám napsal mnohem lépe. Ona mi na to řekla: „Tak se do toho pusť.“ Zhasl jsem, půl hodiny se převracel a pak jsem vstal a začal psát svoji první knihu.

iLiteratura: S jakou knihou jste to mrskl o zeď?
Jørn Lier Horst: To jsem zatím nikomu neprozradil. Byla to knížka jednoho norského spisovatele, ale protože jsem se s ním později spřátelil, rozhodl jsem se nechat si to pro sebe. Jo Nesbø to ale nebyl. Tak jsem se tedy dostal ke psaní. Ještě musím uvést, že nejsem jenom spisovatel, jsem také čtenář. Myslím si, že aby člověk mohl být dobrým spisovatelem, musí hodně číst.

iLiteratura: Váš debut, který se jmenuje Klíčový svědek, vychází ze skutečné události. Zpracováváte v něm nikdy neobjasněnou brutální vraždu důchodce Ronalda Ramma, k níž došlo v roce 1995 v Larviku, městečku, kde žijete a kde se odehrává i děj vašich románů. Čerpal jste také později z reálných případů?
Jørn Lier Horst: Moje první kniha vycházela z toho, co je ve městě, kde žiji, dodnes největší záhadou. Byl to ale jediný případ, kdy jsem si pro svoji knihu zvolil konkrétní událost. Dlouholetá práce u policie mě přivedla na mnoho míst činů, za policejní pásky, do zákulisí, kam se normální člověk nedostane a kam s oblibou beru své čtenáře. Viděl jsem za svou kariéru mnoho následků trestných činů, setkával jsem se s lidmi, kteří se stali oběťmi zločinů, a mluvil jsem i s těmi, kteří trestnou činnost páchají, mohl jsem u nich tváří v tvář pozorovat celou škálu pocitů jako zoufalství, lítost, vztek, smutek. Tohle všechno rád vnáším na stránky svých knih a vytvářím z toho autentické příběhy. Moje knihy nepojednávají ani tak o smrti, jako o životě a o tom, jak život někdy dokáže být nespravedlivý nebo příliš tvrdý.

iLiteratura: Jako bývalý policista máte nade vši pochybnost velký vhled do policejní práce a líčíte ji velice věrohodně, koneckonců za to také sklízejí vaše knihy pochvalné kritiky. Nemá to ale také nějaké nevýhody? Nesetkal jste se s nějakými problémy například v období, kdy jste ještě pracoval u policie, ale už jste se věnoval psaní?
Jørn Lier Horst: Ne, vlastně ne. Samozřejmě musí člověk brát ohled na povinnost mlčenlivosti a vyšetřovací metody, ale v Norsku vlastně ani žádné tajné vyšetřovací metody nemáme a nikdy žádný problém nevyvstal. Potíž mi dělala jenom jedna věc, na které jsem musel zapracovat. Jako policista jsem byl zvyklý psát hlášení, která jsou co možná nejobjektivnější, a vůbec ne literární. Když jsem pak ve svých knihách popisoval místo činu nebo nějakou osobu, byla mi střízlivost a objektivnost vyjadřování trochu na obtíž a musel jsem se snažit, abych do toho dokázal vložit i pocity, smyslové vjemy a subjektivní hodnocení. Jinak si ale myslím, že profesní vhled mi přináší jen samé výhody a jsou to výhody velmi exkluzivní.

iLiteratura: Čtou vaši bývalí kolegové vaše knihy a diskutujete s nimi třeba o zápletce? Nestává se vám třeba, že vám zavolají a řeknou: „Máme tady zajímavý případ, o kterém bys mohl psát“?
Jørn Lier Horst: Ne, to se nestává. Moje knihy ale čtou a dostává se mi od nich zpětné vazby. Někteří se v mých románech poznávají. Ovšem zajímavé je, že když se podíváme na druhou stranu zákona, patří moje knihy k nejpůjčovanějším ve vězeňských knihovnách, takže je oceňují i kriminálníci. Doneslo se mi, že ty až tak nezajímají otisky prstů nebo vyšetřovací metody, ale to, jak policista přemýšlí a jak vyhodnocuje případ. Mám své čtenáře také v rámci celé justice, moje knihy čtou obhájci, čte je i ministr spravedlnosti, který mi každoročně posílá přání k Vánocům a píše mi v něm „čtu vaše knihy s velkou radostí“, a to proto, že policejní práci popisuju realisticky a že důkladnost, kterou do svých knih promítám, pomáhá v lidech vzbuzovat větší důvěru v policii. Snažím se podávat obraz skutečného policisty.

iLiteratura: Vlna skandinávské krimi, která v poslední době zaplavila Evropu, nepolevuje. Literární agenti neustále představují nové knihy a nové autory, v rámci krimiliteratury existuje spousta podžánrů. Lze podle vašeho názoru za této situace ještě přijít s něčím novým, s něčím, co by tak či onak čtenáře překvapilo?
Jørn Lier Horst: (smích) To je dobrá otázka. Já se o to přinejmenším snažím, snažím se, aby každá moje kniha byla jiná než ta předchozí, aby měla jiné téma. Je pravda, že se spisovatelé předhánějí v co nejfantasknějších příbězích, ať už se podíváme na to, jaké si volí hrdiny, nebo jaká zvěrstva zločinci páchají. Já se držím klasického, realistického policisty a tam nemáte příliš prostor pro excesy, báchorky a fantazírování. Snažím se o realismus a opravdovost. Přesto doufám, že píšu knihy, které se nepodobají ničemu, co už bylo napsáno.

iLiteratura: Hlavní postava vašich detektivek, vyšetřovatel William Wisting, je naprosto obyčejný policista, žádný rozháraný alkoholik, s nimiž se často setkáváme u jiných detektivkářů. Proč? Měl jste už svérázných osamělých vlků dost?
Jørn Lier Horst: Ano, přesně tak. Protože když jsem před patnácti lety začínal psát, byli všichni takoví, takže jsem měl plné zuby osamělých kriminalistů, kteří dokážou vyřešit případy v opilosti a úplně na vlastní pěst. Já jsem chtěl mít takového policistu, jakého jsem znal ze své praxe, a proto jsem se rozhodl pro Williama Wistinga. Ten je ostatním kriminalistům velmi vzdálený. Když máte vyšetřovatele s hendikepem, vyšetřovatele, který něčím trpí nebo má psychický problém, tak to čtenáře samozřejmě více přitahuje. Když máte obyčejného policistu, klade to vyšší nároky na příběh samotný, na zápletku. Máte-li v příběhu problémového hrdinu, získáváte tím pomocný motor, protože čtenáři jsou zvědaví na to, jak se bude vyvíjet jeho soukromý život, a nesoustředí se tolik na vyšetřování případu. Když takového hrdinu nemáte, musíte se víc snažit. V tomto ohledu se velice odlišuji od Joa Nesbøho.

iLiteratura: Není jméno vašeho kriminalisty Wistinga v Norsku neobvyklé? Napadá mě namátkou, že Jo Nesbø má hlavního hrdinu jménem Harry Hole, u Gunnara Staalesena je to Varg Veum, všechno to jsou poněkud zvláštní jména. Volíte si vy, norští detektivkáři, taková jména proto, že jsou kvůli své neobvyklosti pro čtenáře lépe zapamatovatelná?
Jørn Lier Horst: Je fakt, že jméno Wistinga dobře zapadá do řady jmen různých kriminalistů, které jste zmínila. Williama Wistinga jsem ale pojmenoval podle skutečného člověka. V Norsku máme řadu polárníků a jeden z nich, který ovšem zůstal ve stínu, se jmenoval Oscar Wisting. Byl pravou rukou Roalda Amundsena, dobyvatele jižního pólu, společně s ním jako první stanul jak na jižním, tak na severním pólu. V Norsku každé dítě zná Amundsena nebo třeba Nansena, ale o Oscaru Wistingovi se příliš neví. Jedním z důvodů je to, že to byl člověk, který nijak zvlášť neusiloval o slávu a vavříny, držel se spíš v pozadí a snažil se, aby všechno běželo tak, jak má. Přesně to dělá i můj hrdina William Wisting. V prvních dílech série se čtenáři dozvědí, že William Wisting je fiktivním potomkem skutečného hrdiny Oscara Wistinga, takže v tomhle ohledu směšuju fakta a fikci. Navíc se Oscar Wisting narodil v Larviku, kde žiji a kde se odehrává děj mých knih.

iLiteratura: Píšete pro dospělé, ale také pro děti, a to jak pro mladší, tak starší. Norští spisovatelé často začínají psát pro děti ve chvíli, kdy sami založí rodinu. Byl to i váš případ?
Jørn Lier Horst: Ne, když jsem začal psát, byly moje děti už celkem velké, v pubertě. Došel jsem jednoduše do bodu, kdy jsem chtěl dětem připravit stejně radostný čtenářský zážitek, jaký jsem sám v dětských letech zažíval. Proto jsem začal psát pro mladší čtenáře. Sám jsem v dětství hodně četl dobrodružnou literaturu a tu se snažím vytvářet i pro dnešní děti, protože si myslím, že napínavá kniha vyvolává ve čtenáři otázky, na které chce získat odpověď a napětí ho žene vpřed. Čím je příběh napínavější, tím rychleji čtete, a čím víc čtete, tím lépe rozumíte slovům a zlepšujete své čtenářské dovednosti a stáváte se lepším čtenářem. Být dobrým čtenářem je důležité, protože máte větší šanci uspět v životě i v jiných ohledech. Já se zcela vědomě snažím u dětí zvýšit chuť číst a vychovat z nich dobré čtenáře.

iLiteratura: Je snazší psát pro děti?
Jørn Lier Horst: Podle mého názoru to trochu snazší je, už jen proto, že příběhy nejsou tak dlouhé a mnohovrstevnaté, není v nich tolik slepých uliček, neříká se toho tolik mezi řádky. Současně ale píšete pro jinou cílovou skupinu, než do jaké sám patříte, což klade určité nároky na způsob zprostředkování, na výběr slovní zásoby apod. Musíte se snažit psát jednodušeji a to může být někdy obtížné. Pro mě je každopádně psaní pro děti snazší.

iLiteratura: Dcera Williama Wistinga pracuje jako novinářka v deníku VG. Proč jste se rozhodl zahrnout do svých detektivek i média? Ve vašich knihách nejsou novináři líčeni jako hyeny, ale spíše jako lidé, kteří policii pomáhají – je to v Norsku skutečně tak, že spolu média a policie spolupracují natolik úzce, jak to líčíte?
Jørn Lier Horst: Když jsem se rozhodoval, jakou školu půjdu studovat, zkusil jsem přijímací zkoušky na policejní akademii i novinařinu. Vzali mě na obojí, ale já si vybral policejní akademii. To byl asi hlavní důvod, proč jsem do svých knížek zahrnul i novináře a novinářskou práci. Druhým důvodem byla osobní zkušenost. Policie v Norsku musí s médii umět zacházet, tráví mnoho času jednáním s nimi, poskytuje jim informace, odpovídá jim na otázky, žádá je o pomoc, takže v tom byla snaha vylíčit realisticky i tuto část policejní práce. Ani v žurnalistice to není kolikrát tak dramatické a napínavé, jak si představujeme. Ukazuji třeba i to, že William Wisting musí zachovávat mlčenlivost, jeho dcera zase musí chránit své zdroje, takže často spolu o mnoha věcech ani mluvit nemohou.

iLiteratura: Od policie jste v roce 2013 odešel a jste teď spisovatelem na plný úvazek. Napsal jste už deset románů s Williamem Wistingem a mnoho detektivních knížek pro děti. Hodláte se krimi věnovat i do budoucna? Nemáte chuť zkusit si i nějaký jiný žánr?
Jørn Lier Horst: Myslím, že zůstanu u krimi. Nedávno jsem tedy napsal dokumentární román, ale to byla výjimka. Zaznamenal jsem v něm příběh skutečného zločince, asi nejobávanějšího v Norsku, který byl odsouzen v roce 2001 za vraždu a loni v létě propuštěn. Popsal mi, jaký je život zločince, svou zločineckou dráhu, v níž toho měl na svědomí víc než jednu vraždu, líčil mi své pocity i způsob uvažování. I proto se detektivek přidržím – získal jsem od něj řadu zajímavých informací, ze kterých můžu těžit.